Lidská práva, polní tráva?

{mosimage}V dubnu tohoto roku informoval deník New York
Times o stoupajícím počtu Američanů bydlících v autech. Nejedná se
přitom o pobudy štítící se práce či dobrodružné povahy toužící po
nespoutaném životě legendárních pionýrů Divokého západu, nýbrž o lidi
zaměstnané v tzv. málo výdělečném sektoru. Přestože se často jedná
o pracovní poměr na plný úvazek, nemohou si v New Yorku či jiné
metropoli USA dovolit byt.

Vzhledem k celkovému stavu
světa a neoliberálnímu trendu, který Evropu od počátku 90. let stále více
přibližuje americkým poměrům, se nevyhneme zásadní otázce, co to vlastně lidská
práva jsou. Nejedná se přitom o akademickou analýzu právní povahy, nýbrž
o praktické zamyšlení s politickým dopadem: patří na počátku 3. milénia,
v době nebývalého technického rozmachu střecha nad hlavou, lékařská péče
a slušné vzdělání k základním lidským právům, či nikoliv? Lze tato
sociální práva oddělit od práv politických? Určitým pomocníkem při hledání
odpovědi nám může být snaha odlišit realitu od ideologie.

 

Teorie

Základní občanský instinkt by nás
měl nabádat ke kritickému zkoumání toho, co se předkládá jako zdánlivá
samozřejmost. Po listopadu 89 jsme si zvykli brát pojmy demokracie, občanská
společnost a v neposlední řadě lidská práva jako něco, co se rozumí
samo sebou, nicméně i ony mají svoji historii a politický kontext.
Nestojí nad společenským děním, nýbrž jsou jeho součástí, ne-li přímo
produktem.

Ačkoliv všeobecná definice lidských
práv kodifikovaná Organizací spojených národů hovoří jak o politických
a občanských, tak i sociálních právech, do povědomí občanů se dostala
v  zredukované podobě loga ,‚svoboda a demokracie“. Toto jejich
jednodimenzionální pojetí je výsledkem předlistopadové politické situace
v československu a ostatních zemích bývalého východního bloku, kdy
měl boj za politická a občanská práva absolutní prioritu. Zároveň se
„vítězové“ studené války snaží vytěsnit sociální standardy dosažené
v Evropě během 50. – 70. let nejen ze života společnosti, ale i z pojmu
právo, a vzít jim tím jejich charakter nároku. Nicméně bída světa má mnoho
podob a ještě více tváří, které ukazují, že naše zkušenosti zdaleka nelze
absolutizovat – jiná země, jiné problémy, jiná zkušenost, jiné priority. Navíc
ještě koncem 80. let byla v Evropě sociální práva předmětem obecného
demokratického politického konsenzu, zatímco dnes je nejen zpochybňuje, ale
i aktivně odbourává i tzv. nová levice. Vzorový příklad představuje
právě Německo, ve kterém koalice SPD a Zelených prováděla tzv. reformy
podle hesla „kdo má, tomu bude dáno“. Chceme-li vědět, kam takový vývoj vede,
stačí se podívat na USA a především na země Latinské Ameriky, která
se již v 80. letech stala laboratoří neoliberalismu. Dlužno dodat, že se
kontinentální Evropa touto amerikanizací vzdaluje své duchovní a politické
tradici, a tedy sama sobě.

Přitom již původní „západní“
koncepty společnosti založené na respektování lidských práv, jak jej zrodily
americká a francouzská revoluce, nebyly zcela totožné. Zatímco americká
varianta rozuměla svobodou především šanci jednotlivce uchopit štěstí za pačesy
(pursuit of happi­ness), přihlásila se francouzská revoluce svým provoláním
fraternité k ideálům solidarity. Tato deklarace kolektivní zodpovědnosti
za stav společnosti byla chápána jako politický úkol, při jehož naplňování
logicky připadá státu nezastupitelná role. Snaha Společnosti národů po 2.
světové válce o normativní zakotvení lidských práv v jejich
dvojdimenzionální podobě tedy – na rozdíl od aktuálního evropského vývoje –
jednoznačně koresponduje se společenskou koncepcí solidárního společenství,
nikoliv sociálního darwinismu. Jednou větou – Mezinárodní charta
o lidských právech, jejíž součástí jsou Všeobecná deklarace
lidských práv (1948) a Mezinárodní pakty o občanských,
politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech
(1966),
charakterizuje člověka jako individuum, jehož důstojnost má i sociální
dimenzi.

 

Praxe

Situace nejen ve většině zemí
Střední a Jižní Ameriky, ve kterých je větší část populace pořád nucena
žít v podmínkách extrémní chudoby, ale ve stále větší míře
i v USA ukazuje, že nezájem státu o sociální důstojnost člověka
zavádí práva občanská a politická ad absurdum. Přitom nejde jen
o polemickou otázku typu, co je kupříkladu chudému analfabetovi platné
právo na informaci či svobodu cestování, ale především o zodpovězení
zásadní otázky: jaký má v dnešním reálně existujícím světě politika úkol
a kdo ochrání občany před evidentním sociálním násilím? Podle teoretiků
neoliberalismu spočívá její role především ve vytváření optimálních podmínek
pro působení tekutého nadnárodního kapitálu, nikoliv v ochraně společnosti
před jeho důsledky.

Zamyslíme-li se nad reálnými
možnostmi řadového občana prosadit svoji vůli (samozřejmě za předpokladu, že
vůbec nějakou má) vůči zájmům politicko-ekonomické oligarchie v podmínkách
degenerující partokracie, která abdikovala na primát obecného prospěchu
a zprostila stát zodpovědnosti za sociální rovnováhu, musíme přiznat, že
je v Evropě stále menší a v bývalém tzv. třetím světě takřka
nulová. Může se kupříkladu zemědělec v Senegalu ubránit proti
subvencovanému evropskému zemědělství? Na tržišti v Dakaru, největším trhu
zemědělských produktů v západní Africe, najdeme evropské plodiny, od
brambor až po rajčata, nabízené za cenu, která je o třetinu nižší než
domácí produkty. Zkrachovalé místní rolníky potom najdeme ve člunech mířících
k španělským či italským břehům. A nebo bývalý drobný rolník
v Brazílii, který byl pod ekonomickým tlakem či dokonce hrozbou násilí
nucen vzdát se svého pole a nyní pracuje jako levná námezdní síla na
nepřehledné sojové plantáži? Její majitel je zároveň guvernérem státu, na jehož
území se plantáž nachází. Jakou šanci má v Africe či Latinské Americe
místní potravinářská firma ubránit se dejme tomu koncernu Nestlé, který má na
své straně nejen miliony dolarů, ale i zkorumpovanou politickou elitu té
či oné země? Asi takovou, jakou by měl v ringu dvanáctiletý boxerský učeň
proti Miku Tysonovi, pravil v dokumentárním filmu We feed the world
Jean Ziegler, zvláštní zmocněnec OSN pro právo na výživu.

 

Common sense

Podřízení politiky ekonomice
a ekonomiky logice maximálního zisku bez jakýchkoliv etických a sociálních
vazeb ji vyjímá ze společenského organismu. To v konečném důsledku
neznamená nic jiného než faktické zpochybnění role občana coby politického
suveréna, kterou mu připsala francouzská idea republiky. člověk přestává být
mírou věcí a aktivním tvůrcem společnosti – stává se pasivní hračkou
v rukou trhu.

Nepovažujeme-li deklaraci lidských
práv pouze za jakési akademické abstraktum, nýbrž za konkrétní projev snahy
o ochranu lidské důstojnosti, potom znamená kodifikace politických
i sociálních práv uznání člověka jako tvora v pravdě společenského.
Co z toho vyplývá? Mimo jiné toto: Existuje-li pokrok vědy
a techniky, proč by z jeho pozitivních důsledků měly být vyřazeny
celé sociální vrstvy obyvatelstva? A máme-li stát, kterému jsme
v procesu civilizačního vývoje z dobrého důvodu přisoudili monopol
moci, proč by jej neměl uplatnit i v oblasti ekonomického násilí, ať
již na člověku či přírodě?

Pokud se o to někdo efektivně
pokusí, je okamžitě celým sborem pravolevé politické „elity“ Západu
i mainstreamovými sdělovacími prostředky označen za levicového populistu,
aniž by se kdo pokusil objasnit, co vlastně tento pojem znamená a na co se
vztahuje. Přitom například presidenti Venezuely a Bolivie, Hugo Chavéz
a Evo Morales, nedělají nic jiného, než že naplňují svoji ústavní
povinnost hlavy státu dbát o blaho všech obyvatel země. činí to mimo jiné
tím, že se v konkrétních podmínkách kontinentu snaží prakticky aplikovat
chartu sociálních práv poté, co po sobě „samoléčící mechanismy trhu“ zanechaly
sociál­ní poušť. Ponechme na okamžik stranou různé ideologie a použijme
Janem Masarykem tolik milovaný zdravý rozum, tedy to, co Anglosasové nazývají
common sense. Co mluví proti tomu, aby stát kontroloval své přírodní zdroje
a staral se o rozdělení příjmů z jejich těžby ve prospěch
vzdělání, lékařské péče a sociální hygieny? Jaké racionální argumenty
bychom mohli uvést proti dekretu prezidenta o přerozdělení neobdělávané
půdy obrovských latifundií několika málo rodinných klanů mezi drobné rolníky,
kterým ukončil stav připomínající spíše feudální společnost středověku než
moderní republiku? Co je špatného na vládním programu, který si dal za úkol
během deseti let vyškolit na 200 000 integrálních lékařů pro jednotlivé
obce? Tento projekt se uskutečňuje ve spolupráci s Kubou v rámci
výměny „ropu za lékaře“. Každý soudný člověk jistě uzná, že se jedná
o smysluplnější využití přírodního bohatství než v minulosti, kdy
z něj profitovala jen úzká skupina privilegovaných.

Politicko-ústavní kroky směřující
k realizaci sociálních norem stanovených Mezinárodní chartou
o lidských právech naplňují příkaz lidskosti i racionality
a svědčí o vůli národa a jeho reprezentace nepodřídit se
diktatuře kapitálu. Stát je povinen dbát na výstavbu škol a ostatních vzdělávacích
zařízení a pečovat o ně. Tyto školy nesmějí být privatizovány. Když
středoví politici a zglajchšaltovaná média začali malovat na zeď čerta
v podobě „diktátora“ Moralese, zhodnotil hamburský arcibiskup
a vedoucí Biskupské komise pro charitativní katolickou organizaci Misereor
Werner Thissen celou záležitost takto: „Když demokraticky zvolený president
Bolivie oznámí úmysl nově vyjednat současné smlouvy se zahraničními investory
a dosáhnout tak přiměřený podíl chudého obyvatelstva na těžbě přírodních
surovin, tak to má z hlediska politiky rozvoje (země) prostě smysl.“

Na závěr se vraťme zpátky do
Evropy, konkrétně do česka. Hospodářská, sociální a kulturní práva se
stala součástí ústavního pořádku čSFR a následně čR. V 2. čl.
Základního ustanovení ústavy české republiky se zároveň praví, že „lid je
zdrojem veškeré státní moci;…“ (1), „státní moc slouží všem občanům“ (3),
a „stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu
přírodního bohatství“ (7). Je na nás, občanech, zda budeme společenskou realitu
těmito ústavními imperativy poměřovat, a nebo zda její utváření více či
méně přenecháme „volné soutěži trhu“.

Petr Schnura
Autor je historik, religionista
a sociální psycholog, žije v Hannoveru.

článek vyšel v týdeníku A2 (www.tydenikA2.cz)

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •