{mosimage}I když se na konci týdne zdálo, že v Budapešti pouliční nepokoje ztrácejí dech a každodenní demonstrace proti premiérovi Gyurcsányovi slábnou, maďarské události nelze v žádném směru zlehčovat. Jde o jeden z projevů širší evropské krize, krize politických elit a stabilizační funkce liberálních demokracií.
Problém je všude stejný: vlády všech barev ztrácejí suverenitu ve volbě ekonomických a sociálních politik a tlačí většinu obyvatelstva k různým redukčním dietám jako k „jediné možné cestě“. Současně však jsou vystaveni suverenitě lidu u volebních uren. Jak se má globalizace nažrat a legitimní moc zůstat celá?
řešením tohoto rébusu je až příliš často organizované pokrytectví, celé sítě lží, kriminalizace politiky jako jedna z forem jejího „oddideologizování“, na němž se jinak pracuje „velkými koalicemi“ programů nebo i vládnutí „protichůdných“ stran. Hledá se „vůdce“, který by byl „přesvědčivý“ – a nic víc. Obsahy jsou nahrazovány osobami, které v televizních show polarizují společnost na pouhé fankluby, k jejichž mobilizaci stačí už jen podmíněný reflex.
Povolební „změny priorit“ jsou pak činěny s nadějí, že lidé snad už opravdu přestali myslet.
Je to docela možné. Maďaři nevyšli do ulic, nezapalovali auta, nedrali se do televize s protestním prohlášením anebo v tisícovkách nehřadovali v poklidném protestu před parlamentem, když vláda Ference Gyurcsánye – s poukazem na vstup do eurozóny – ohlásila sociální katastrofu: redukci zaměstnanosti ve státním sektoru (včetně nemocnic a škol) o 23 procent, zvýšení DPH u základního zboží denní potřeby z 15 na 20 procent, zvýšení cen elektřiny a plynu, platby za studium na vysokých školách. Budapešť vzplanula až po zveřejnění premiérových – několik měsíců starých, byť peprných – slov o tom, že před dubnovými volbami socialisté neříkali o chystaných hrůzách pravdu. A nedělali je!
Až mravní rozhořčení nad osobou – ne obrana sociálního zájmu – rozhýbala nohy demonstrantům, jejichž hněvu využily bojůvky extrémní pravice a rvavého fotbalismu.
Ale bitkařů není tak mnoho. Hlavní proud lidového hněvu byl dovedně odstaven na slepou kolej vlastenectví a antikomunismu. Jde to až do komična: na ulicích, ba na barikádách vlály maďarské vlajky. Kamery zachytily jednoho chuďase, na zemi okopávaného policií, kterak volá: „Vlastizrádci!“ Davy se dožadují, aby „rudí“ šli od válu. Vždyť Gyurcsány (narozen 1961) byl v roce 1989 šéfem komunistické mládeže – než se stal kapitalistou, jedním z nejbohatších mužů v zemi, premiérem a blairovským „modernizátorem levice“. Ještě nakonec praskne, že celá transformace Maďarska ke kapitalistické tržní ekonomice a liberální demokracii bylo jedno velké bolševické spiknutí, řízené kominternou velezrádných investorů.
Vypouštět džiny sociálního neklidu z hnědých lahví se nikomu rozumnému v Maďarsku asi nechce. Studenti odvolali vlastní manifestaci v obavách ze zneužití, přestože pouze – a zcela správně -měla být protestem proti školnému. Opoziční pravicová strana Fidesz Viktora Orbána sice vyslovila demonstrantům „solidaritu“, ale vlastní mohutnou demonstraci, svolanou na dnešek, raději odpískala. Vytloukat politický kapitál z událostí je třeba opatrně.
Ale kdo ví? Možná se dnes lidé v Budapešti sejdou stejně a spontánně. A bez zprostředkování politikou, bez artikulace reálných zájmů, které jsou zastřeným podložím současné „mravní“ krize, bude ještě hůř. Neřízená střela mívá nepředvídatelné následky.
řešením tohoto rébusu je až příliš často organizované pokrytectví, celé sítě lží, kriminalizace politiky jako jedna z forem jejího „oddideologizování“, na němž se jinak pracuje „velkými koalicemi“ programů nebo i vládnutí „protichůdných“ stran. Hledá se „vůdce“, který by byl „přesvědčivý“ – a nic víc. Obsahy jsou nahrazovány osobami, které v televizních show polarizují společnost na pouhé fankluby, k jejichž mobilizaci stačí už jen podmíněný reflex.
Povolební „změny priorit“ jsou pak činěny s nadějí, že lidé snad už opravdu přestali myslet.
Je to docela možné. Maďaři nevyšli do ulic, nezapalovali auta, nedrali se do televize s protestním prohlášením anebo v tisícovkách nehřadovali v poklidném protestu před parlamentem, když vláda Ference Gyurcsánye – s poukazem na vstup do eurozóny – ohlásila sociální katastrofu: redukci zaměstnanosti ve státním sektoru (včetně nemocnic a škol) o 23 procent, zvýšení DPH u základního zboží denní potřeby z 15 na 20 procent, zvýšení cen elektřiny a plynu, platby za studium na vysokých školách. Budapešť vzplanula až po zveřejnění premiérových – několik měsíců starých, byť peprných – slov o tom, že před dubnovými volbami socialisté neříkali o chystaných hrůzách pravdu. A nedělali je!
Až mravní rozhořčení nad osobou – ne obrana sociálního zájmu – rozhýbala nohy demonstrantům, jejichž hněvu využily bojůvky extrémní pravice a rvavého fotbalismu.
Ale bitkařů není tak mnoho. Hlavní proud lidového hněvu byl dovedně odstaven na slepou kolej vlastenectví a antikomunismu. Jde to až do komična: na ulicích, ba na barikádách vlály maďarské vlajky. Kamery zachytily jednoho chuďase, na zemi okopávaného policií, kterak volá: „Vlastizrádci!“ Davy se dožadují, aby „rudí“ šli od válu. Vždyť Gyurcsány (narozen 1961) byl v roce 1989 šéfem komunistické mládeže – než se stal kapitalistou, jedním z nejbohatších mužů v zemi, premiérem a blairovským „modernizátorem levice“. Ještě nakonec praskne, že celá transformace Maďarska ke kapitalistické tržní ekonomice a liberální demokracii bylo jedno velké bolševické spiknutí, řízené kominternou velezrádných investorů.
Vypouštět džiny sociálního neklidu z hnědých lahví se nikomu rozumnému v Maďarsku asi nechce. Studenti odvolali vlastní manifestaci v obavách ze zneužití, přestože pouze – a zcela správně -měla být protestem proti školnému. Opoziční pravicová strana Fidesz Viktora Orbána sice vyslovila demonstrantům „solidaritu“, ale vlastní mohutnou demonstraci, svolanou na dnešek, raději odpískala. Vytloukat politický kapitál z událostí je třeba opatrně.
Ale kdo ví? Možná se dnes lidé v Budapešti sejdou stejně a spontánně. A bez zprostředkování politikou, bez artikulace reálných zájmů, které jsou zastřeným podložím současné „mravní“ krize, bude ještě hůř. Neřízená střela mívá nepředvídatelné následky.
Martin Hekrdla
Právo 23.9.06
