Média a sociální exkluze

{mosimage}Snaha o zmapování situace ve vybraných
romských ghettech v česku vedla v rámci týmového projektu Dlouhodobý
stacionární terénní výzkum sociálně vyloučených lokalit mimo jiné ke vzniku
mediální analýzy, jejíž zkrácenou verzi přinášíme. Na příkladu z Kladna
odhaluje jeden z autorů vztah mezi mediální hyperrealitou a sociálním
vyloučením skutečných lidí.

„Ubytovna pro neplatiče“
Masokombinát vznikla ve druhé polovině 90. let minulého století jako velmi
nezdařený pokus místní radnice „vyřešit“ problém vzrůstajícího počtu osob
a rodin, které mají zejména ekonomické potíže, jež se projevují mimo jiné
neplacením či pozdním placením nájemného a služeb v obecních bytech.
Tento problém začala místní samospráva, podobně jako řada dalších radnic
v jiných českých městech, řešit koncentrací těchto osob do komerčně
nevyužitelných prostor, zejména na periferiích obcí. To, že tyto osoby jsou
většinou Romové, pak téměř všichni interpretují jako úplnou náhodu.

Během výzkumu v Masokombinátu
a monitoringu médií se potvrdilo podezření, že masová média mohou hrát
relativně významnou až klíčovou úlohu při konstrukci a udržování sociálně
vyloučených lokalit v rámci jejich exkluze.

Když jsme se ptali členů místní
samosprávy na situaci v lokalitě Masokombinát, dostávali jsme relativně
komplexní obrazy. Tyto obrazy však nebyly popisné, nýbrž ve své podstatě
morální a hodnotící. Postupem času jsme zjišťovali, že obrazy
o lokalitě Masokombinát prezentované těmi, kteří nebyli obyvateli dané
lokality, být popisné ani nemohou. De facto nikdo neměl s realitou dané
lokality osobní, nezprostředkovanou zkušenost. Veškeré vědění o „ubytovně
pro neplatiče“ Masokombinát bylo v rámci místní samosprávy mediálně
zprostředkované, i když je to právě místní samospráva, která svými
rozhodnutími lokalitu Masokombinát zřídila a v současné podobě
udržuje. Ačkoli je tedy vědění o Masokombinátu zprostředkované, tváří se
jako vědění objektivní. Tuto perspektivu výborně vystihl v deníku Právo
dne 13. 9. 2003 tehdejší primátor města Volf: „Já ani nemám sílu, abych tam
šel. Musel bych se pak týden koupat.“ Nikdy tam nebyl, ale věděl naprosto
přesně, co by tam byl viděl.

Poté, co jsme se přestali ptát
lidí, začali jsme studovat mediální diskurs o lokalitě Masokombinát:
přečetli jsme noviny za posledních několik let. Vyjevilo se, že struktura
mediálního diskursu o lokalitě Masokombinát v plné šíři odpovídá
struktuře výpovědí o této lokalitě ze strany členů místní samosprávy.
„úřednické“ vědění o lokalitě Masokombinát a mediální obraz lokality
Masokombinát si odpovídaly.

Už samotné označení „ubytovna pro
neplatiče“, jak je Masokombinát důsledně médii nazýván, a tedy
i všechny s tím spojené představy, asociace a důsledky, jsou
zavádějící. Masokombinát je množina bytů v majetku obce a komukoli,
kdo zde bydlí a kdo neplatí nájem, tedy je neplatič, hrozí soudní
vystěhování. V roce 2004 podstatná část obyvatel do Masokombinátu nepřišla
jako neplatiči; část z nich se neplatiči stala až po svém příchodu
na Masokombinát a byla také posléze na základě soudního rozhodnutí za
asistence policie se psy vystěhována.

I přes uvedené skutečnosti
a z nich vyplývající důsledky je Masokombinát členy místní samosprávy
vnímán tak, jak je předkládán mediálním diskursem. Typickým příkladem je článek
z Kladenského deníku (10. 6. 2004, Romové asi budou zase kočovat):
„Vrapické děti se bojí jezdit do školy, stejně staří romští vrstevníci je
v autobuse údajně napadají a urážejí. Romové z mobilních buněk,
o jejichž ratolesti se má jednat, to ovšem odmítají. Ve Vrapicích nebydlím
a nemohu posoudit, zda mají pravdu ti či oni. Jedno je však jisté. Od
doby, co sem magistrát nechal neplatiče nastěhovat, začaly problémy. Potvrzují
to i řidiči autobusů, kteří se podle místních bojí proti neukázněným dětem
zasáhnout. Starousedlíci si takzvaně nepřizpůsobivé občany ve své blízkosti
nepřejí, proti jejich stěhování z Průmyslové ulice dokonce sepisovali
petici. Nebylo jim to však nic platné a město Romy do buněk dočasně
nastěhovalo. Těm se tu však také nelíbí, stěžují si na podmínky a rádi by
Vrapice opustili. Nevědí však, kdy a kam je magistrát umístí. Otázkou je,
zda se pro zmíněné rodiny najde takové místo, kde nebudou nikomu vadit
a kde budou oni sami s podmínkami bydlení spokojeni. Nabízí se
ubytovna u bývalého masokombinátu, ta má ovšem omezenou kapacitu. Nakonec
by také mohli Romové začít kočovat po okrajových částech města.“

Pozorný čtenář si všimne určité
terminologické vágnosti v používání některých pojmů. S termíny jako
„Romové“, „neplatiči“ „nepřizpůsobiví občané“ je při bližším pohledu nakládáno
velmi volně. Kdybychom tato slova náhodně zaměnili, na významu textu by se
nezměnilo zhola nic. To proto, že v rámci diskursu o neplatičích je
„dohodnuto“, že pojmy jako Rom, neplatič, nepřizpůsobivý občan či potížista
jsou synonymní, že mají stejný význam. V jeho kódu je obsažen i návod
na to, aby byla slova typu „neplatič“ a „Rom“ shodně interpretována.

Kritický čtenář si jistě
v analyzovaném textu všiml rétorické otázky, zdali se pro „zmíněné rodiny
najde takové místo, kde nebudou nikomu vadit…“. Jako logická možnost se
autorovi textu jeví možnost odeslat je do Masokombinátu. Za tím se skrývá
několik přepokladů: (1) „neplatiči“ někomu vadí a (2)
v Masokombinátu nikomu vadit nebudou. Během našeho terénního
výzkumu jsme pojali podezření, že byla lokalita bývalého masokombinátu pro
vybudování „ubytovny pro neplatiče“ vybrána právě z tohoto
důvodu: „neplatiči“ alias „nepřizpůsobiví obča­né“ alias „Romové“ zde nikomu
nebudou vadit. Jaká explicitní fráze v rámci diskursu zhmotňuje představu,
že se jeví jako „správné“ Romy stěhovat za humna? Zcela zřetelně to vyjádřil
zaměstnanec kladenského magistrátu: „Radnice chce od června buňky
i s jejich obyvateli přestěhovat na druhý konec Kladna, hned vedle
paneláku zvaného Masokombinát. Dům má jednu, v uvozovkách, výhodu. Bydlí
v něm výlučně neplatiči a prakticky samí Rómové. Přechodní obyvatelé
Vrapic budou tak říkajíc od léta mezi svými.“ (Dobré ráno s BBC, 27. 2.
2004)

Lze se také domnívat, že tvrzení,
resp. (explicitně nevyjádřené, ale implicitně v diskursu obsažené)
představy typu „nejlepší by bylo Romy odsunout někam, kde nebudou nikomu –
rozuměj Neromům – vadit“, „v jejich žilách koluje kočovná krev“, či
„romské děti jsou špatnou společností pro neromské děti“ – neboť romské děti
(vždy) ty neromské v autobuse napadají a urážejí – nejsou vlastní
pouze osobě autora textu, ale že jsou podporovány podobnými, ač mnohdy
explicitně nevyjádřenými představami členů majoritní populace.

 

Konstrukce nebezpečí

Velmi často je v novinových
článcích také přítomna informace, že lokalitu obývanou neplatiči hlídají
policisté: „Strážníci se psy v těchto dnech hlídkují v kladenské
čtvrti Vrapice, kam se mají co nevidět nastěhovat do obytných kontejnerů
neplatiči nájemného…“ – „Strážníci tam hlídkují v noci prakticky
nepřetržitě a častěji než dřív se tam hlídky objevují i přes den,“
potvrdil ředitel kladenské městské policie (Strážníci hlídají buňky pro
neplatiče, Mladá fronta Dnes 3. 12. 2003).

Méně pozornému čtenáři by se jistě
mohlo zdát (a nelze mu to mít za zlé), že zvýšený policejní dohled je
způsoben například zvýšenou mírou kriminality či nějakým „objektivně“ hrozícím
nebezpečím. V článcích však o žádné zvýšené míře kriminality či
o popsání tohoto hrozícího nebezpečí není řeč. Velitel městské policie
Kladno nám během rozhovoru navíc nepotvrdil nijak zvlášť zvýšený výskyt
kriminálního/nebezpečného jednání.

Je namístě si položit otázku, komu
jsou vlastně všechna zmiňovaná bezpečnostní opatření určena, resp. na koho jsou
zaměřena. Zdá se, že zvýšený výskyt policie v lokalitách obývaných
„neplatiči“ není přímým důsledkem jejich esenciání nebezpečnosti (kterou
nepotvrzuje ani vedení místní policie), jako spíše reakcí na žádosti
a obavy v okolí žijících ne-neplatičů, či jako „prevence“. Podle nás se
tedy tento aspekt mediálního diskursu podílí na tom, že jsou lokality obývané
„neplatiči“ vnímané jako lokality, kde dochází k porušování zákona
a kde hrozí nějaké reálné nebezpečí.

Situace, kdy někdo svými
rozhodnutími ovlivňuje životní podmínky někoho jiného na základě mediálně
zprostředkovaných informací, se vyjeví jako ještě absurdnější v okamžiku,
kdy se začneme zajímat o konkrétní životní situace konkrétních lidí, kteří
žijí nikoli v mediálním, nýbrž ve skutečném Masokombinátu.
V ten moment se začne vykreslovat značný nesoulad mezi mediální realitou
a žitou realitou konkrétních lidí. Skutečný Masokombinát žije ve
vleku svého mediálního hyperreálného bratra – je s ním zacházeno na
základě představ generovaných médii.

Michal Růžička

Autor je doktorand na Západočeské univerzitě v Plzni.
článek vyšel v týdeníku A2 (www.tydenikA2.cz)

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •