Metafyzika globalizace a pes bez ichu

V roce 1998 několik aktivistů anarchistické a radikální scény rozbilo v Praze výlohu restaurace McDonald’s a vyslalo tak neodvratně slovo „globalizace“ na první spanilou jízdu českými elektronickými médii i velkými deníky. Dlažební kostka má v mediálním světě svou neoddiskutovatelnou sílu. Těžko říci, zda slovo filosofa má sílu alespoň té jedné dlažební kostky. Jisté je, že v době první pražské street party již byl ustaven český diskurs o globalizaci. Ustavili ho dva čeští filosofové, povětšinou na stránkách literární přílohy velkého deníku. Je dobré se k nim občas vracet.


První kolonizátoři a roubovači, Karel Kosík a Václav Bělohradský, byli při své zakladatelské bitvě s chaosem temného lesa ticha mnohem odvážnější, děsivější, básnivější, rozpornější, a proto důležitější než pozdější ostřikovači sémiotických pesticidů. Karel Kosík začal s pojmem zcela nesnesitelným: superkapitál. Superkapitál, zdánlivě představovaný „nadnárodními korporacemi“, je pro Kosíka mnohem více než soubor největších firem planety. Je to Leviathan, moderní bestia triumphans, pseudos. Vztah mezi „nadnárodními korporacemi“ (Kosík sám toto slovní spojení nikdy nepoužije, nazývá je „giganty“) a metafyzickým Superkapitálem pojmenovává jako lokajský. Giganti, kteří jsou pojmenovaní a viditelní, jsou vykonavateli příkazů Síly, která je nepojmenovaná a neviditelná. Zajímavé je, že Kosík v této souvislosti nikdy nevysloví slovo Ďábel, ačkoli o něm zřejmě mluví.

Drásavost a dráždivost Kosíkových apokalyptických kázání tkví v zásadní rozpornosti: Kdo je v jeho očích tento neosobní planetární diktátor – Systém, nebo jemu nadřízená metafyzická Esence? Jednou hovoří Kosík o „anti-duchu“, což odkazuje spíše k esenciální podstatě, k „ďábelskosti“. Jindy při pojmenování Diktátorovy geneze říká: Na počátku byl „systém“, ve druhé fázi se tento systém osamostatnil tím, že přestal být řiditelným („samopohyb“), ve třetí fázi osamostatnění dosahuje vrcholu, systém se emancipuje tím, že činí z člověka své příslušenství („Protikladem být není mít, ale fungovat,“ opravuje Kosík Ericha Fromma). Diktátor tedy evidentně žije v jakési dichotomii: je „anti-duchem“, který se nám hravě vysmekne, omezíme-li se na úsilí zachytit ho ekonomicko-politickou analýzou systému, a zároveň přesto v jistém smyslu není ničím jiným než Systémem, který se osamostatnil, emancipoval od lidí i přírody. Vnímat tuto polaritu jako jednotu je výstupem na rovinu, z níž k nám Kosík hovoří. Je to rovina té abstrakce, do které nás systém dotlačil svou sofistikovaností, která jakoby už zahrnovala umění chao­su. Kdo neunese rozpornost, nikdy nic podstatného nepochopí ani nevysloví.

Bělohradský globalizaci ponejprv nazve „stále dravější, nesrozumitelnější a krutější příšera“. V jádru jeho pokusu o pojmenování však není dilema metafyzické esence, ale „psychické konstituce“. Je-li Kosík Platónem globalizace, je Bělohradský jejím Freudem. Jeho ústřední otázkou tak musí být, jak souvisí globalizace s kapitalismem a v čem selhává klasická kritika kapitalismu při pokusu vypořádat se s globalizací. Před tímto dilematem nutně stojí celé alterglobalizační hnutí, chce-li obcovat s idejemi a nejen s dlažebními kostkami: jak se vypořádat s marxistickým kritickým aparátem? Zříci se ho jen kvůli špatné image? Není jednoduše problémem, o němž se pod pláštíkem globalizace hovoří, kapitalismus? Nepotřebujeme jen poopravit detaily v Komunistickém manifestu a vydat se na barikády? Analýzu tohoto manifestu Bělohradský nazval podle jednoho citátu z něj: Vše trvalé se mění v páru, vše posvátné se znesvěcuje. Odkázal tím k tomu, jak prozíravý a veliký moderní text nám tu Marx s Engelsem zanechali – první velký moderní text o globalizaci. Právě na jeho stránkách však odhaluje Bělohradský hlubší jádro problému. Jedno totiž má marxismus, kapitalismus i jeho globalizace společné: Bělohradský to nazve „nezkrotný technologický optimismus“. Za „deformacemi“ socialismu, stejně jako za hrůznou tváří globalizace, stojí jeden a tentýž démonický svět Techniky. Zde si Bělohradský podává ruku s nejmoudřejší tváří sixties. Herbert Marcuse tuto éru oplodnil tezí: žijeme v civilizaci, kde technika přestala být prostředkem našich cílů, naopak všechny naše cíle se staly prostředky růstu techniky samé. Hluboký pohled na kapitalismus i globalizaci znamená: žijeme v civilizaci, kde se technika stala na člověku nezávislou mocností a její expanze člověkem neřízeným procesem. Zdá se, že toto je odsublimovaný Kosíkův Leviathan. Ať se díváme na jeho kapitalistickou, nacistickou či komunistickou masku, pod ní vždy nalezneme tvář „civilizace Stroje“. Bělohradský na to naráží neustále. V Papežových smažených brambůrkáchpřipomíná filosofa Jana Patočku, který viděl Západ a Východ jako dvě podoby lidstva, jejichž cíl je stejný: asimilovat celoplanetárně lidstvo do jediné kultury technoekonomického růstu a přeměnit svět v energetický komplex: „Není pustota totalitní společnosti jen vypouklé zrcadlo Západu, není komunismus jen jinou, méně efektivní verzí té samé, ke katastrofě neodvratně směřující civilizace?“ Kosík na dálku přikyvuje. Připomíná Velkou transformaci Karla Polanyiho a konstatuje: „Centralizace, racionalizace, modernizace, globalizace jsou postupné fáze jednoho procesu.“ (Jinde ho nazve spolu s Nietzschem „nihilismus“.) Kapitalismus je zřejmě pouhým nejefektivnějším uspořádáním pro rozvoj tohoto procesu. A to proto, že k potlačení svobody-ducha-revolty nepoužívá těžkopádné ocelové mříže, ale „absolutní dynamismus, uplývání, nezadržitelný průtok informací, zboží, příběhů“, píše Kosík.

V eseji Sedmero podzimních zastavení Kosík odhalil právě zmíněný dynamismus jako vrchol mohutného srůstu – srůstu tří oblastí v předmoderní éře se vyvíjejících samostatně: Vědy, Ekonomiky, Techniky. Tento „srůst“ je zřejmě onou hledanou vítězící Bestií. Bělohradský jinde připomíná hrůznou Patočkovu postavu Energie, která lidstvo zuřivě vleče k nastolení své vlády. Kosík upřesňuje, že tento Hybris (původně: „vzpupnost“) expanduje, bují a zdokonaluje se sám, bez vnějších zásahů. Stát nebo trh proti němu ztrácejí jakýkoli význam. A jestliže Leviathan vznikl srůstáním, patří srůstání zároveň k jeho mocným nástrojům a charakteristikám. Nejde jen o srůstání koncernů do nadnárodních monopolů – Kosík sleduje třeba prorůstání vyšší společnosti s mafiánstvím, jindy děsivé posthistorické srůstání války a míru. Marx zřejmě jako první pochopil, že kapitál není třída, ale „převratné dějinné rozvržení světa“. Velmi tajemné, v němž srůstá přirozené s nadpřirozeným, dobro se zlem.

Bělohradského odsublimování Leviathana, pravda, bývá ekonomicky akcentované: jméno příšery u Bělohradského zní Ekonomický růst se svým samopohybem (pojem Václava Havla) neboli ekonomický růst, „kterému nikdo neumí dát smysl“. Funguje jako jakási extra savá vložka s křidélky, která brilantně odsaje smysl z každé racionality, vzdělání i umění, které na ní vyrostou.

Leviathan je koneckonců „vrcholnou a závěrečnou fázi totálního zvěcnění“, píše Kosík. VěC, která se vydala nás všechny do sebe zahrnout – tato hluboká lukácsovská metafora musí dolehnout do vědomí každého alterglobalisty, který chce vědět, k čemu je vlastně alter. Bělohradský to ví, když píše, jak se před našima očima demokracie mění v EU a NATO, svoboda v trh, sláva boží v celebritu papeže, idea ve strukturu. VěC má jedinou, ale stále fungující zbraň: umí učinit ze všeho samu sebe, tedy věc. To se ovšem týká i alterglobalizátorů. Hippies zemřeli, když z nich Věc udělala džíny, batikovaná trička a dlouhé vlasy. Až odezní aktuálnost sexy-looku mikin s kapucí, volných kalhot a skejťáckých tenisek, zbude ještě nějaké alter­globalizační hnutí?

A měli bychom si vůbec přát, aby zbylo?

Když Herbert Marcuse v Jednorozměrném člověku na závěr své velkolepé kritiky hledá cestu, naději, řešení, vyzve k filosofii navracející pojmům jejich antagonistickou jednotu, navracející rozpornost (vícerozměrnost) do společenského univerza jazyka a jednání. Volá po filosofii vrcholně politické, ničící, vzpurné, básnivé, transcendující. Takové, která vyrve společnosti zotročené pojmy (zredukované na funkce) a osvobodí je tím, že je učiní rozporné, zpochybňující sebe samy a tím i každou manipulaci a utlačování jejich prostřednictvím. Zavrhne přitom dělnickou třídu („historické síly automatizace“) jako nositele takového programu, kvůli její znarkotizovanosti svým odcizeným obrazem v pop-mašinérii, a uvěří, že historickou úlohu může sehrát již jen internacionála outsiderů, novodobých vyděděnců společnosti. Pokažení Přirozených Dějin tak budou muset zachránit chaotické ahistorické síly vykořeněných a individualizovaných buřičů. Z této definice vědomě či nevědomě alter­globalisté stále čerpají svou identitu. Přitakávají jí Kosík s Bělohradským? Přitakávají vůbec vzpouře? Mají naději?

Co jim zbývá. Avšak již Shakespeare napsal, že naděje je jako pes bez čichu…
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •