Oteplení nás přijde draho

{mosimage}Britská vláda přinesla zveřejněním Sternovy zprávy nový impuls do skomírajícího boje proti globálním změnám klimatu.

Nicholas Stern, někdejší ekonomický ředitel Světové banky, prezentoval 30. října 2006 sedm set stran výpočtů a katastrofálních předpovědí pro světovou ekonomiku, které na objednávku sestavil pro britskou vládu. Jedná se o první takto důkladnou studii možných ekonomických dopadů globálního oteplování. Ve své studii Stern přebírá data klimatologů především z autoritativního britského zdroje, klimatologického výzkumného centra v Headley. Toto centrum spolu s mnoha dalšími klimatology tvrdí, že pokud se nesníží objem vypouštěných emisí do atmosféry, vzrostou globálně v příštích padesáti letech teploty o dva až tři stupně. Nejpesimis­tičtější odhady pak hovoří o nárůstu až o pět stupňů Celsia.

Snížení ekonomického růstu

Ekonomické dopady takového vývoje budou podle zprávy katastrofální. V příštích desetiletích kvůli nim dojde ke sníženi globálního ekonomického růstu až o pětinu. Pouhé výkyvy počasí způsobené globálními změnami mohou přitom už nyní trvale snižovat globální HDP až o 1 % ročně. Pokud vzroste průměrná teplota o dva až tři stupně Celsia (podle vědců se tak stane v příštích padesáti letech), ztráta globálního HDP bude činit až 3 % ročně. Kvůli záplavám a ničivým suchům může přijít o domov 200 milionů lidí. čtyřiceti procentům rostlinných a živočišných druhů bude hrozit vyhynutí. Kvůli tání ledovců by se až jedna šestina lidí mohla potýkat s nedostatkem vody. Katastrofických vizí důsledků globálního oteplování se již v minulosti objevilo více. Sternova studie se však od nich liší tím, že se snaží zdůraznit ekonomické přínosy úsilí o zvrácení tohoto vývoje. Zpráva konstatuje, že se v důsledku lidské činnosti každý rok do atmosféry dostane 45 miliard tun skleníkových plynů a toto množství se neustále zvyšuje. Ekosystémy naší planety z nich přitom dokážou pohltit přibližně polovinu. Každá tuna CO2, kterou vypouštíme do ovzduší, způsobuje škody nejméně za 85 dolarů, vypočítává studie. Emise lze však podle autora snižovat nákladem méně než 25 dolarů za tunu. Náklady na snižování emisí by se tedy daly omezit na přibližně 1 procento HDP a přechod světa na nízkouhlíkovou ekonomii by tak nakonec světové ekonomice mohl prospět částkou 2,5 bilio­nu dolarů ročně, tvrdí Stern. Podmínkou ale je, aby byly emise sníženy nejméně o 25 % dnešní úrovně do roku 2050. Stabilizaci klimatického systému by však přineslo až další snížení na úroveň o nejméně 80 % nižší než nyní.

 

Jak z toho ven

Zpráva respektovaného ekonoma zároveň vypočítává opatření, které by bylo pro zlepšení vyhlídek lidstva potřeba přijmout. Prvním z nich jsou poplatky za oxid uhličitý prostřednictvím zdanění, obchodu či regulace, které by donutily spotřebitele, aby platili za svou činnost plnou cenu. Tedy cenu, do níž budou započítány i důsledky vypouštění skleníkových plynů. Druhým opatřením má být podpora zavádění technologií s nízkou produkcí oxidu uhličitého. Třetí hlavní oblastí, v níž by vlády měly začít jednat, je odstraňování překážek na cestě k vyšší účinnosti využívání energie, a měly by také veřejnost více informovat o důležitosti těchto opatření. Snižování emisí by se přitom nemělo týkat jen energetických odvětví, jež tvoří asi jednu třetinu všech emisí. Naléhavou prioritou by měla být i snaha zabránit dalšímu odlesňování planety, to má totiž na globální klima ještě horší dopad než například doprava.

Jasný plán by tedy byl. Skepse ohledně toho, zda může skutečně dojít k jeho realizaci, je však zcela na místě. Publikace Sternovy zprávy se sešla na den se zveřejněním zprávy OSN, která hodnotí dosavadní výsledky takzvaného Kjótského protokolu. Tento protokol ratifikovalo tehdejších 15 členů EU v květnu 2002. Ke smlouvě přistoupila i česká republika. Tlak evropských zemí přiměl i Rusko, Japonsko a Kanadu, aby přijaly závazek, že do roku 2012 sníží emise skleníkových plynů o průměrných 5,2 procent pod úroveň emisí roku 1990. USA se však do smlouvy nezapojily. Smlouva se také netýká rozvojových zemí. OSN nyní, jen dva týdny před klíčovým summitem o klimatických změnách, který se má konat v Nairobi, konstatovala, že dosažené výsledky za sliby daleko zaostaly. škodlivé emise původních patnácti členů EU budou podle zprávy v roce 2010 jen o 0,6 procenta nižší, než byly v roce 1990. Někteří ze signatářů protokolu: Japonsko, Itálie či španělsko, dokonce emise od roku 1990 zvýšili. Tomuto neúspěchu se však nyní britská labouristická vláda snaží čelit protiofenzívou. Nachází přitom jakoby mimochodem nový obsah starých pojmů jako je levice a evropanství.

 

Zelené daně

„Je to nejdůležitější zpráva, kterou jsem ve své funkci dostal,“ komentoval Sternovu studii britský premiér Tony Blair. Britská diplomacie přitom plány rozvedené ve studii začala okamžitě propagovat po celém světě. Na domácí půdě pak vláda oznámila legislativní opatření, s jejichž pomocí chce snížit emise oxidu uhličitého do roku 2050 o šedesát procent. Podle ministra životního prostředí Davida Milibanda má mezi ně patřit například zavedení vyšších daní na automobily, leteckou dopravu, paliva či spotřební elektroniku. „Letecké palivo je nezdaněné, letecká doprava je zdaněná jen lehce. Nemůžeme to tak nechat,“ varoval britský ministr. Na­vrhl proto vybírat od pasažérů příplatek kolem deseti dolarů za každý let a zavést daň z přidané hodnoty na všechny lety do zemí EU. Proti těmto návrhům samozřejmě okamžitě vystoupily britské firmy, kterým se Sternem propagované „zelené daně“ nelíbí. „Klíčové je, aby vláda odolala pokušení regulace a zdaňování,“ reagoval v listu Independent ředitel Britské obchodní komory David Frost.
Zdá se, že nadšení britské vlády pro „zelená“ opatření navržená Sternem nacházejí (alespoň verbální) podporu i v ostatních zemích EU. Prezident Evropské komise Jose Manuel Barroso zprávu přivítal a řekl, že EU na začátku příštího roku předloží vlastní strategii pro novou energetickou politiku. „Cíl je jasný: urychlit přechod Evropy na ekonomiku, která není založená na spalování ropy, plynu a uhlí,“ tvrdí Barroso. Unie je přitom dnes největším dovozcem a druhým největším spotřebitelem energie na světě. Je také druhým největším znečišťovatelem ovzduší na světě (za USA). Ročně je v EU vypouštěno 4228 milionů tun CO2 (podle údaje z roku 2004).

 

Globální klima a terorismus

Největší důležitost však Blairův kabinet pochopitelně přikládá reakci Spojených států. Aby mohla opatření získat skutečně celosvětový rozměr, potřebuje případná smlouva o jejich prosazování podporu USA. Spojené státy přitom v minulosti odmítly podepsat smlouvu z Kjóta, s argumentem, že by to poškodilo ekonomiku. Reakce Bílého domu na zveřejnění Sternovy zprávy byla krátce před volbami nijaká. Pouze Kristin Hellmerová, poradkyně Bílého domu v otázkách kvality životního prostředí, se nechala slyšet: „Pan prezident říká od samého začátku, že klimatické změny jsou vážným tématem a v této věci jedná.“ Odmítla přitom obvinění, že se americká vláda stavěla nepřátelsky k řešení problémů globálního oteplování a že zdržela mezinárodní úsilí omezit emise skleníkových plynů tím, že odmítla smlouvy z Kjóta. Při předvolebních setkáních George Bushe s voliči pak na otázku boje proti globálnímu oteplování nepřišla vůbec řeč. V kursu je totiž i nadále boj proti globálnímu terorismu. Alden Meyer z americké organizace Svaz znepokojených vědců je přesvědčen, že ke změně politiky americké vlády v této věci by mohlo dojít nejdříve před příštími prezidentskými volbami v roce 2008, a to jen tehdy, pokud by v této věci lobbovala delegace převážné většiny amerického průmyslu – včetně uhelného, energetického a automobilového. Blair se však nevzdává a do Washingtonu vyslal nejen autora zprávy, ale i bývalého viceprezidenta USA Al Gorea. To ale zřejmě nebude ten nejlepší velvyslanec ekologických myšlenek pro George Bushe – už proto, že současný prezident před šesti lety nad Gorem ve volbách vyhrál jen tím nejtěsnějším rozdílem a volby zanechaly na všech stranách silnou pachuť v ústech. Bývalý šéf komunikace v Bushově vládní radě pro kvalitu životního prostředí Samuel Thernstrom k tomu v listu Guardian poznamenal: „Poslat Al Gorea, aby Georgi Bushovi o tomhle vyprávěl, je tím nejzbytečnějším rozhodnutím, které jste mohli udělat. Je to jako poslat Billa Clintona, aby dělal tiskového mluvčího v otázce sexuální abstinence.“

Kamenem úrazu úsilí o zastavení klimatických změn ale nejsou jen Spojené státy. Podíl emisí vypouštěných zeměmi dříve označovanými za rozvojové prudce roste. Třetím největším znečišťovatelem na světě je dnes čína. Je také zemí, kterou by klimatické změny mohly mimořádně postihnout. Mimo jiné by mohly způsobit záplavy při rychlém roztátí ledovců, napájejících největší čínské řeky. Následně by pak veletoky vyschly, čímž by přišly vniveč náročné zavodňovací projekty, které již byly realizovány nebo se připravují. čínská vláda si je jistých rizik vědoma, přijala proto velice ambiciózní plán podpory obnovitelných zdrojů energie a snížení energetické náročnosti průmyslu. Jenže ani to asi nebude stačit.

Filip Pospíšil
článek vyšel v týdeníku A2 45/2006 (www.tydenika2.cz)
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •