Pokus o zahájení debaty na skandální téma: Marx

Nejsou pokřivené obrazy Marxe, s nimiž se v našich zemích setkáváme i v akademickém světě, projevem toho, že jsme se dosud nevyrovnali s minulým režimem? Není mlčení o západním marxismu známkou toho, že dosud vězíme v pouhé negaci minulého režimu a že jsme dodnes nepřekročili jeho stín?

česká filosofie a společenské vědy dostaly po Listopadu 1989 konečně příležitost, aby důkladně vstřebaly všechny proudy evropského a světového myšlení. Během doby se postupně zaplnila snad všechna bílá místa na mapě filosofického a společenskovědního světa. Na této mapě však přesto jedno bílé místo zůstává: je to okruh francouzského, britského, amerického aj. společenskokritického a marxistického myšlení. Jak známo, na světě není jen zkostnatělý a scholastický marxismus, známý to marxleninismus.

Marxismus má v západním světě poněkud jiný zvuk: je to jeden z hlavních kritických hlasů proti ekonomické a státní moci, která anonymně určuje pravidla hry, s člověkem zachází jako s účetní položkou a uznává jen ty jeho rozměry, které lze přeměnit ve zboží nebo tak či onak využít. Marxismus je jedním z proudů, které vytvářejí opozici vůči této moci. Tento proud významně zasáhl do všech oborů: do filosofie, sociologie, psychologie, politologie, ekonomie. V západním akademickém světě se marxismus počítá mezi hlavní proudy současného myšlení a přednáší se o něm na univerzitách. Například ve vlivné knize Willa Kymlicky Současná politická filosofie. Úvod (Contemporary Political Philosophy. An Introduction. Oxford University Press 2002) vystupuje jako rovnocenný partner liberalismu, komunitarismu, multikulturalismu a dalších směrů. Filosofové, sociologové, politologové, ekonomové, kteří rozmanitým způsobem rozvíjejí Marxovo myšlení jako Jameson, Harvey, Žižek, Arrighi a nespočet dalších, vydávají svá díla v nejvýznamnějších světových nakladatelstvích.

U nás je situace jiná. Vydavatel řady paperbackových úvodů do myšlení základních postav a směrů evropského myšlení přejal od západního vydavatele všechny díly, až na ten, ve kterém se píše o marxismu. Z rozsáhlého díla Adornova, Blochova, Althusserova, Žižkova je do češtiny přeložena nepatrná část, pokud vůbec něco. Když se konečně jedno české nakladatelství rozhodlo vydat Althussera, sáhlo po jeho autobiografických textech s názvem Budoucnost je dlouhá. Fakta. Jaký důvod má dnes toto obcházení autorů, kteří v širokých souvislostech analyzují takové jevy, jako je sociální nespravedlnost, disharmonie mezi člověkem a společností, vyprázdnění politického a kulturního života, rozvrat životního prostředí, rasová diskriminace? Není možné, že tu přežívá české opatrnictví, přikrčenost, lhostejná poddajnost, která v dobách polistopadové svobody již nemá oprávnění? Nejsou pak ony pokřivené obrazy Marxe, s nimiž se v našich zemích setkáváme i v akademickém světě (Marx je líčen buď jako ekonomický redukcionista, nebo jako totalitní myslitel), projevem toho, že jsme se dosud nevyrovnali s minulým režimem? Není právě toto pokřivení Marxe a mlčení o západním marxismu známkou toho, že dosud vězíme v pouhé negaci minulého režimu a že jsme dodnes nepřekročili jeho stín? Neskončí u nás období nazývané jako postkomunismus právě tehdy, až se v nás rozpustí vnitřní bloky vůči Marxovi a my začneme přemýšlet o tom, co Marx doopravdy říká?

V českých zemích se daří zaplňovat mezeru v marxistické západní literatuře opravdu velmi pomalu. Zatím bylo přeloženo jen několik málo knih a dosud chybějí základní práce ve všech oborech. Malé brněnské nakladatelství Luboš Marek patří k těm několika málo nakladatelům, kteří se v posledních letech snaží alespoň zčásti toto bílé místo zaplnit. Ve spolupráci s občanským sdružením Socialistický kruh, které se na tuto literaturu systematicky zaměřuje, se mu podařilo vydat knihu Ericha Fromma Obraz člověka u Marxe a nyní připravuje k vydání společné dílo dvou současných autorů Cockshotta a Cottrella s názvem Kybersocialismus a hlavní práci Slavoje Žižka Nepolapitelný subjekt. Nedávno zde vyšla jedna z prvních polistopadových prací o Marxově pojetí dějin z pera českého autora. Běží o útlou knížku s titulem Marxova filozofie dějin od brněnského filosofa Milana Valacha, který je též známým propagátorem přímé demokracie a předsedou sdružení Hnutí za přímou demokracii, které minulý rok vydalo ve stejnojmenném nakladatelství návrh občanské ústavy.

Valachova knížka si nedělá nárok na to, že bude vyčerpávajícím nebo novátorským výkladem Marxovy filosofie dějin, a nenalezneme v ní téměř žádné odkazy k západní značně rozvinuté diskusi o tomto tématu. Autor si vytknul jiný cíl: ukázat shody a rozdíly mezi Marxovou teorií dějin a ideologií minulého režimu, kterou označuje jako ideologii komunistickou. Tato otázka si podle autora žádá vyjasnění, neboť bez tohoto vyjasnění se jen stěží můžeme vyrovnat s minulým režimem a začít s obnovou českého historického vědomí, tak poškozeného a chaotického. Jinými slovy, cesta k obnově našeho historického vědomí začíná tím, že dešifrujeme ideologii minulého režimu, která přinesla určitý výklad českých dějin. Při této práci se však nelze obejít bez hluboké znalosti Marxe, kterého se tato ideologie dovolávala. Takže, abychom u nás obnovili historické vědomí, musíme nejprve pochopit Marxe a marxismus. Nevystačíme tu s termínem totalitarismus, který nepostihuje vnitřní rozpornost minulého režimu a tak jako tak jej nelze uplatnit na všechny jeho fáze, jak věděl už Václav Havel v Moci bezmocných, kde rozlišil totalitní a post-totalitní fázi sovětského systému.

Kniha s přednostmi i slabinami

Je nutno ocenit, že Milan Valach se nevyhýbá ožehavým tématům. V kapitole Teoretické kořeny se zabývá otázkou soukromého vlastnictví a čtenáři připomíná, že v novověkém myšlení se o soukromém vlastnictví otevřeně diskutovalo a že Marx pouze domyslel to, co o soukromém vlastnictví řekli jiní: Locke, Hume, Rousseau. Podobné je to s Marxovou teorii třídního boje, kterou Marx převzal od starších autorů (od konzervativních francouzských historiků první poloviny 19. stol., jako byl Thierry, Mignet, Guizot). Valach se tu zmiňuje i o dalších ještě starších myslitelích, jako byl Thukydides, Platon nebo Machiavelli. Autor tím neusiluje o nic jiného, než aby i dnešní filosofové a společenští vědci byli ve svém myšlení a bádání tak svobodní jako filosofové a společenští vědci minulosti. K silným stránkám autora patří to, že dovede vystihnout otázky, které si Marx kladl, jako je otázka, proč v dějinách vůbec vzniká soukromé vlastnictví a co způsobuje, že se mění jeho formy (feudální vlastnictví se mění v kapitalistické apod.). Dá se říci, že autor je znamenitým tazatelem: jeho otázky jsou vybroušené, výstižné a otevírají nový pohled na věc.

Na škodu ovšem je, že někde málo pracuje s Marxovými texty. Například co se týká jednoho z hlavních témat současné levice – hierarchické mocenské struktury – o Marxově pojetí této věci se dozvídáme pramálo. Autor tu předkládá spíše své vlastní chápání: tyto struktury jsou zkrátka nástrojem nadvlády a lidské svobodě jsou nebezpečné i tím, že často vytvářejí „silný emocionální náboj potřebný k ovládání citů a myslí svých poddaných“ a zavádějí myšlenkové a hodnotové stereotypy (viz stranu 75). Dozvídáme se také, že těmto strukturám je společné autoritářství a že autoritářství je vlastně všudypřítomné: je ve všem, co je spjato s podstatou a ideologií komunistickou, fašistickou, kapitalistickou, a působí samozřejmě i v množině autoritářských církví (tamtéž). Marx ve své teorii dějin uvažuje o různých formách moci vždy ve vztahu k dané socioekonomické struktuře a její vnitřní logice. Už jenom samotná dělba práce a vývoj produkčních sil nastoluje mocenskou hierarchii (a třídní rozdělení společnosti) a ke zrušení této hierarchie je podle Marxe zapotřebí tuto dělbu práce nejprve překonat. Autor od sebe odděluje dva nejvíce vyhraněné typy autoritářství dvacátého století, nacismus a komunismus, na základě jejich ideologie. Milan Valach vypočítává na straně 66 své knihy body, jimiž se liší ideologie komunistická a nacistická.

Komunistická ideologie (tj. ideologie minulého režimu) měla dvě části; jednak hlásala pozitivní hodnoty: svobodu, rovnost, solidaritu, odstranění utrpení, a jednak tvrdila, že „naplnění těchto radikálně humanistických a demokratických ideálů je možno dosáhnout (…) jen když vedoucí silou ve společnosti bude komunistická strana.“ Nebylo by však od věci důkladněji se vyrovnat s liberální a konzervativní námitkou, že tyto ideály patří do říše snů a utopií a že jejich uskutečňování vždy končí nějakou diktaturou. Hlavní problém není to, zdali jsou cíle komunismu přijatelné – většina humanistů přitakává myšlence lidské svobody, rovnosti, solidarity, odstranění vykořisťování…

Kámen úrazu je otázka, zda a jak lze požadavek jejich uskutečnění sladit s daným socioekonomickým řádem. U Marxe a Engelse je celá škála odpovědí – v případě, že daný řád vyčerpal své možnosti a menšina vládnoucích v něm stále více utlačuje většinu ovládaných, není jiná možnost než usilovat o jeho překonání a o nastolení vlády většiny nad menšinou (o „diktaturu proletariátu“, jejímž vzorem má být pařížská Komuna). Tato vláda je podle Marxe nutná k tomu, aby vznikl nový společenský systém (komunismus), ve kterém proletář přestane existovat, neboť se změní ve svobodného výrobce, který pracuje v kooperaci s ostatními. V případě, že všechny možnosti daného řádu vyčerpány nejsou, je podle Marxe a zvlášť pozdního Engelse nutno zápasit o takové věci, jako je všeobecné volební právo, právní ochrana pracujících, uzákonění snesitelné pracovní doby. Je také zapotřebí založit politickou stranu, prosazující v parlamentu požadavky proletariátu (touto stranou pak byla sociální demokracie), a vzdělávat dělníky, aby se pozvedli na vyšší kulturní úroveň, dovedli svých práv využívat a nabyli sebevědomí.

Toto základní dilema Marxovy teorie dějin se do značné míry odráží i v dějinách levice minulého století: sociálnědemokratický proud vycházel z toho, že v kapitalismu a parlamentní demokracii je ještě mnoho nevyužitých možností, proud komunistický se naopak domníval, že kapitalismus a parlamentní demokracie své možnosti již vyčerpaly. Valach tuto dvojznačnost Marxovy teorie dějin ponechává stranou a toto téma nerozehraje při svém výkladu komunistické ideologie. Lenin a ruští bolševici totiž předpokládali, že celý systém již dospěl na konec svého vývoje a sociálnědemokratická politika nutně selhává. Bolševici pak první světovou válku a ztroskotání Druhé internacionály, sdružující sociálnědemokratické strany, považovali za potvrzení této teorie. Lenin pak měl za to, že říjnová revoluce v Rusku v roce 1917 je pouze prologem a že po první světové válce se v západní Evropě rozhoří řada revolucí, ze kterých se zrodí socialistická západní Evropa, a ta pomůže zaostalému Rusku. Skutečnost, že se tak nestalo, nemálo ovlivnila tragický vývoj celého sovětského systému i jeho ideologie.

Valach pak snad až příliš mechanicky od sebe odděluje pozitivní a negativní stránku komunistické ideologie a přehlíží jejich souvztažnost: totalitní praktiky minulého režimu byly v rozporu se základními humanistickými idejemi (s pozitivní stránkou komunistické ideologie), ale bez těchto idejí by celý režim ztratil schopnost svého sebeospravedlnění. čím propastnější byl tento rozpor, tím více se ovšem tyto ideje vyprazdňovaly a měnily v pouhé fráze, kterým mocní sami nevěřili. Ale museli je hlásat, neboť jinak se daný režim nedal zdůvodnit. O této prázdnotě vládnoucí ideologie a celkovém rozporu se ovšem nesmělo otevřeně hovořit, neboť tím by se rozložilo celé sebezdůvodnění daného systému a muselo by dojít k zásadním změnám. Například prohlášení Charty 77 vlastně není nic jiného než veřejné vyslovení této pravdy.

Jistá jednostrannost se projevuje i ve Valachových příkrých odsudcích další skupiny „autoritářských“ organizací – církví. Pravdou však je, že toto autoritářství má dvě strany. Například katolická církev – právě díky své organizaci a relativní mocenské autonomii – bezprostředně nepodléhá ekonomickým a politickým tlakům současného světa a víceméně si zachovává svou svébytnost. Ke katolické církvi mimo problematických rysů patří i to, že zůstala jedinou světově významnou společenskou institucí, která je kritická vůči nespoutanému neoliberálnímu kapitalismu. V encyklice Jana Pavla II. Centesimus annus z roku 1991 slyšíme varování, že po zhroucení komunistického systému se rozšíří „radikální kapitalistická ideologie, která se odmítá o těchto problémech [o vyčlenění člověka ze společnosti, vykořisťování, lidském odcizení, M. H.] byť i jen zmiňovat“. Nacházíme tu paralely s Marxovým pojetím soukromého vlastnictví, odcizení, vykořisťování. Výslovně se tu rovněž říká, že „vlastnictví výrobních prostředků v průmyslu i v zemědělství je oprávněné, slouží-li práci, přinášející užitek. Naproti tomu je neoprávněné, není-li zhodnocováno nebo brání-li v práci ostatních s cílem dosáhnout zisku, který neplyne z celkového zvyšování objemu práce a společenského bohatství, nýbrž z jeho potlačování, z nepřípustného vykořisťování… Takové vlastnictví nemá žádné oprávnění.“

 
Valachovu knihu je nicméně třeba ocenit jako první známku probouzejícího se zájmu o skutečné Marxovo myšlení a jako jeden z prvních polistopadových pokusů o výklad i zpřítomnění tohoto nesnadného myslitele. Bohužel se tu občas projeví skutečnost, že se v českých zemích zhruba od nástupu normalizace v sedmdesátých letech o Marxovi příliš nediskutuje a přejímají se ta či ona schémata. V knížce však nalezneme základní Marxovy otázky, s nimiž se v našem novém století budeme muset nejspíše znovu potýkat.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •