Přízrak svobody – Základy ,,západních hodnot” a bezmocnost kritiky

Pojmy svoboda a rovnost jsou, jak známo, centrálními slogany doby osvícenství. Tyto ideály si přivlastnil liberalismus, ale nejen on. Paradoxním způsobem hrály velkou roli i v marxismu a anarchismu. Také v dnešním sociálním hnutí mají značnou ideologickou hodnotu. Levice strnule hledí na ideál svobody a rovnosti jako králík na hada. Před oslněním září těchto hesel by se měl člověk chránit tím, že se bude snažit hledat jejich společenský základ. Ten už před více než sto lety popsal ve své analýze obchodních vztahů Karel Marx.

Ve sféře obchodních vztahů vládne určitý způsob svobody a rovnosti – svobody prodat, co kdo chce, za předpokladu, že se najde kupec; a svobody koupit, co kdo chce, za předpokladu, že je kupující schopen zaplatit. Jen v tomto smyslu vládne také rovnost, totiž rovnost vlastníků zboží a peněz. V této rovnosti nejde o kvantitu, nýbrž o společenskou formu. Za cent samozřejmě není možné koupit totéž co za dolar, v peněžní komunikaci ale nerozhoduje kvantita, nýbrž kvalita. Při koupi a prodeji neexistují žádní páni ani poddaní, žádné rozkazy ani poslušnost, nýbrž jen svobodné a sobě rovné právní osoby. Je jedno, jestli se obchodu účastní muž nebo žena, černoch nebo běloch – zákazník je za každých okolností vítán. Sféra koupě a prodeje je sférou vzájemného respektu. Tam, kde dochází k výměně peněz za zboží a obráceně, neexistuje žádné násilí. Občanský úsměv je úsměvem obchodníka.

Obchodní úsměv

Marxův sarkasmus se vztahuje ke sféře obchodu a ta je jen malou částí moderního společenského života. Výměna zboží a jeho cirkulace má i jinou sféru předpokladů, totiž kapitalistickou produkci, finanční prostor podnikové ekonomie nebo „abstraktní práce“. Tady platí jiné zákony, tedy zákon oběhu zboží, tady mrzne obchodní úsměv a stahuje se do cynické grimasy otrokáře nebo bachaře. Mladý Marx psal, že dělník v práci „není u sebe, nýbrž mimo sebe“. Svoboda v produkci zboží je nepatrná; chybí v obsahu, smyslu a způsobu rozhodování o tom, co a jak se bude vyrábět. Ani vlastníci kapitálu a manažeři tuto svobodu nemají, protože jim ve svobodném rozhodování brání tlak konkurence. Proto je výroba postavená na principech rozkazu a poslušnosti. Tam, kde je režim podnikového hospodářství obzvlášť „účinný“, nesmějí se jít dělníci ani samostatně vyčůrat. Tuto produktivní krutost neobyčejně miluje právě neoliberalismus.

Svoboda, rovnost, cirkulace (zboží a peněz) a diktatura podnikové produkce si protiřečí jen zdánlivě. čistě formálně jsou dělníci ve výrobě nesvobodní právě proto, že jako majitelé zboží na trhu nabídli k prodeji svoji svobodu, totiž svoji pracovní sílu. Samozřejmě, že tato svoboda, kterou pracovní síla prodává, je výsledkem donucení; jedná se tedy o nesvobodné rozhodnutí. Tak byly historicky v rámci modernizace vytvořeny podmínky, ve kterých neexistuje jiná možnost, jak se udržet naživu. Buďto se musí pracovní síla koupit a využívat pro samoúčelné zhodnocení kapitálu, nebo se musí vlastní pracovní síla prodat a nechat se pro tento samoúčel použít. Dokud ještě existovali nezávislí producenti (sedlák, řemeslník) a neexistoval žádný univerzální trh, tak se velká část sociálních vztahů odehrávala v jiných formách. Vzestup univerzálního obchodu má za následek likvidaci nezávislých producentů. Pracovní trh existuje jen proto, že na sebe lidská pracovní síla vzala podobu zboží, a tak je s ní a se všemi jejími hodnotami, stejně jako se zbožím obchodováno. Sféra svobody existuje jen proto, že se v produkci vytvořila sféra nesvobody.

Kód pohlaví

Tento problém přechází i do oblasti osobních vztahů, kde je zboží konzumováno, tedy do intimních sociálních vztahů. Je zde na první pohled mnoho činností a životních momentů, které nevycházejí z „výroby“ (výchova dětí, láska atd.). Tyto aspekty přísluší materiál­ně, sociopsychicky a kulturně-symbolicky v pro­­cesu modernizace ženám, které jsou sociálně podhodnocené. Jedná se o momenty společenského života, jež nemají žádnou přímou finanční hodnotu, jsou tedy z hlediska zhodnocení kapitálu druhořadé a méněcenné. Toto „odštěpení“ se nevztahuje jen na ohraničenou sekundární sféru, nýbrž prostupuje celý společenský životní styl. A tak jsou ženy ve výrobě hůře placené a dostávají se jen zřídka do vedoucích funkcí. V osobních vztazích vládne určitý kód pohlaví, který implikuje ženám podřízený a závislý poměr. V moderní době se tento jev projevuje různým způsobem. Podobně rasisticky formulovanému podřízení bylo lidstvo podrobeno již v osvícenské době.

Zdá se, že ve sféře cirkulace obchodu se „vláda člověka nad člověkem“ již vyřešila. Tyto nalinkované oblasti svobody a rovnosti se nedotýkají jen struktur závislosti, nýbrž tvoří v bezprostředním smyslu funkci samoúčelného zhodnocení kapitálu. Univerzální obchod totiž neslouží k výměně zboží mezi nezávislými producenty a k jejich vzájemnému osvobození od potřeb, nýbrž je jen průchozím stadiem vlastního kapitálu. V obchodě se „realizuje“ abstraktní hodnota, kterou jsou peníze, a právě na tom stojí funkce zdánlivě svobodné obchodní výměny. Původní finanční kapitál, který se ve výrobě změnil ve zboží, se vrací zpět obohacený o profit v podobě peněz. Právě tím se projevuje samo­účelnost kapitálu. Jde totiž o to z peněz udělat ještě víc peněz a tak hromadit „abstraktní bohatství“ v nekonečném pokroku. Svoboda a rovnost cirkulace není nic jiného než soukolí, kterým se „realizuje“ kapitál.

Občanská svoboda

Moderní občanská svoboda má zvláštní charakter: je identická s vyšší abstraktní a anonymní formou poddanství. Osvobozením od této formy „svobody“ by byla sociální emancipace. Modernizace jistým způsobem zařadila lidstvo do jednotné uniformy subjektu peněz. Ve skutečnosti ale nejsou potřeby, kulturní zájmy a osobní cíle individuí nikdy stejné. Jsou jen podřízeny stejné rovnosti zboží. Emancipace by, jak řekl Theodor Adorno, zajistila lidem „konečně možnost být v míru nerovní“. Pojem rovnost získal falešný nimbus v době osvícenství díky argumentačnímu triku měšťácké ideologie. Význam pojmu nerovnost byl přesunut z roviny jednoduché individuální rozdílnosti lidí do roviny podřízenosti jednoho člověka vůči druhému. Nerovnost, která je jen výrazem individuální zvláštnosti, vypadala díky tomuto obratu jako výraz závislosti. A naopak: to, co je ve skutečnosti výrazem pro uniformní nátlak, totiž rovnost, mohlo náhle vypadat jako výraz pro vysvobození ze závislosti. Máme zde co činit s typickým případem moderní ideologie, kterou popisuje Orwell. Ve skutečnosti nemá nerovnost nic společného s ovládáním a rovnost nic se sebeurčením. Spíše obráceně: rovnost je v moderní době ovládáním.

Výsledkem je permanentní rozpor v moderní ideologii. Na jedné straně je sféra obchodní cirkulace z celkové souvislosti kapitalistické produkce vyjmutá a vyzdvižená do pozice ideálu. Na druhé straně je faktická diktatura produkce vysvětlována jako nepřekročitelný přírodní zákon. Jedna strana se musí proti druhé stále zrcadlit.

A právě na základě tohoto zrcadlení se upevňuje společenský řád. Svoboda a rovnost představují přesně to, co Adorno nazval „oslepující souvislostí“.

Svoboda a nesvoboda

Levice toto oslepení zdědila s celým souvisejícím výrazovým aparátem po době osvícenství. Především utopisté, demokratičtí a liberální socialisté, anarchisté a disidenti z dřívějších socialistických zemí se osvobodili k ideálům svobody a rovnosti, ale nerozeznali ohraničenost těchto pojmů sférou obchodní cirkulace a nepochopili také vnitřní spojitost svobody a nesvobody v moderní době.

V současné době společenská kritika zaostává a víceméně se zabývá ideály obchodní cirkulace. Má to strukturální příčinu. Světová krize třetí industriální revoluce vytlačuje vzrůstající počet lidí z vlastní produkce a násilím z nich vytváří agenty kapitalistické cirkulace. Tito levní pracovníci ve službách všeho druhu prožívají „svobodu a rovnost“ paradoxním způsobem: pociťují ji jako jařmo sekundární práce. Diktatura produkce se rozpíná s rozšiřujícím se okruhem činnosti až k ubohým podnikatelům. Svoboda a nesvoboda se zde bezprostředně spojují, a proto musí být jejich zjevný paradox o to více ideologicky zpracováván do pojmů cirkulačních ideálů. Jak si jednotlivci zajišťují svůj dalekosáhlý cirkulační „humánní kapitál“, vrací se zpět na konci socialismu utopismus výměnného obchodu v jeho neomaloměšťácké verzi. Ve společnosti, ve které všichni chtějí všem permanentně něco „prodat“, se sociál­ní vztahy změnily v univerzální bazar. Rostoucí krize je vnímána prizmatem cirkulační existence. Inteligence samotných prodavačů násilně interpretuje problémy třetí industriální revoluce, podle mustru cirkulačního obrazu, v němž „vlastník zboží potká jiného vlastníka“.

Ti, kdo svou společenskou závislost kriticky nereflektují, si myslí, že žijí jako „na sobě nezávislá“ individua a že si mohou darovat svoji „přízeň“, navzájem si něco „dopřát“ a ne si mezi sebou pouze konkurovat. Vytvářejí dojem, jako by nebyl problém v rovině společenské produkce a v životním stylu, ale v rovině individuálně představitelné „patologie“, kterou lze vyléčit prostřednictvím pedagogických a terapeutických opatření. Škleb prodavače je zde idealisticky stylizován, jako by už nebyl vytvářen konkurencí. Společenská transformace, která by se nedotkla podstatných produkčních a životních způsobů současné utopistické konstrukce, je zcela iluzorní. Jako celek mají tyto myšlenky na kosmetickou nápravu kořeny v idea­lizované sféře cirkulace, a kromě toho se noví maloměšťáčtí utopisté sami považují za lékaře u pacientovy postele.

Utopie cirkulace

V mnoha zemích se šíří idea obchodních spolků, které se uzavírají do výměnných řetězců a představují tak jakousi hobby ekonomii. Praktikuji ve velkém měřítku totéž, co zklamalo během poslední argentinské krize. Ještě neduživější je zřejmě pokus francouzského etnologa Marcela Mausse v jeho díle Dar. Jde o věčnou výměnu podle mustru archaické společnosti, která je zdánlivě oproštěná od konkurence a proměněná ve společnost, v níž dochází k neustálé výměně darů, tedy ve společnost žijící v permanentních Vánocích. Tyto vztahy jsou utopistické, postrádají měřítka společenských produktivních sil a vysoce organizovaných sociálních vztahů. Bylo by směšné očekávat, že by jedno abstraktní individuum řeklo druhému: „Daruj mně ledvinu k transplantaci a já ti, když budeš hodný, daruji kombajn na obilí.“ Nejde ale o to vzájemně si něco „dopřávat“, ale chce to uplatňovat společenskou potenci smysluplně a ne destruktivně.

Utopie cirkulace ale hledá řešení jen v rovině individuálních vztahů. Je to jako vodit koně za ocas. Místo dosažení společenského zvratu v produkci zboží a změně způsobu života, která by vyloučila cirkulaci zboží a s tím spjatou konkurenci, chce tato utopie izolovaný subjekt cirkulace dotáhnout do vyšší formy. V ní se má konkurence sama „morálně zničit“. Sociální emancipace by podle těchto utopistů měla být výsledkem domněle „uskutečněné“ utopie svobody a rovnosti cirkulačního subjektu v malých skupinách. Praktickou solidaritou v psychoterapeutickém idealismu, který je jen terorem a vzájemnou sociální kontrolou (podle vzoru religiózních sekt), se ale nemůže nic zásadního změnit. Tento neomaloměšťácký utopismus cirkulačního humánního kapitalismu je – jako všechny dřívější utopie – odsouzen k zániku.

Robert Kurz (1943) studoval filosofii, historii a pedagogiku. Patří do okruhu iniciativní kritické teorie, která původně povstala v Německu ze studentského hnutí roku 1968. Pracuje jako nezávislý publicista, spisovatel a žurnalista a je spoluzakladatel a redaktor teoretického časopisu EXIT – krize a kritika konzumní společnosti. Jeho práce obsahují kritické analýzy a teorie krize kapitalistického světového systému, kritiku osvícenství a zabývají se vztahem kultury a ekonomie. Zveřejňuje pravidelně články v mnoha renomovaných denících, časopisech a v rozhlase v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Španělsku a v Brazílii. Mezi jeho nejznámější knihy patří Kolaps modernizace – zhroucení totalitního socialismu a krize světové ekonomie a černá kniha kapitalismu.

převzato z týdeníku A2

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •