Afghanistán: krásná válka

{mosimage}Hned po útoku na World Trade Center 11. září 2001 se
začali všichni ptát, kdo má na svědomí tuto zkázu. Bezpečnostní služby mlčely,
samy nedokázaly či nechtěly předpovědět útoky na Dvojčata. Viník byl přesto
nalezen velice snadno, teroristická organizace Al Kajdá uskutečnila útok na
Ameriku.

Al Kajdá nebyla světu do 11. září neznámá, jsou jí
přisuzovány jiné útoky na Američany v zahraničí, jako atentáty na
velvyslanectví v Nairobi či na válečnou loď USS Cole. Podle informačních
služeb USA a spřátelených vlád sídlila Al Kajdá v Afghánistánu s podporou tamní
teocentrické vlády Talibanu: obě skupiny spojuje náboženská ortodoxie,
neuznávání oddělení státu od církve a směřování jejich politiky k
autoritářskému režimu, pod kterým Afghánistán víceméně žije dodnes. Navíc to
nebyl jediný útok, jedno bombardování odnesla za Billa Clintona továrna na
léky. Američané a jejich spojenci měli tak na pohled lehký úkol zničit
technologicky zaostalého protivníka, měl to být triumf západní technologie,
americké New Economy a informační války podle nové vojenské doktríny. Netřeba
možná dodávat, že vojáci použili postupy obchodování na burze.  Nepřekvapuje tedy, že z počátku
považovaly USA za jediný hlavní problém přístup k Afghánistánu, který leží ve
vnitrozemí a je obklopen jinými státy, ve kterých zcela určitě není demokracie
a svoboda.

Toto tažení ale nemělo přinést svobodu, mělo potrestat
urážku a skvrnu na cti USA. Důvodem byla malichernost a téměř školní zpupnost:
žádná vláda se nesmí ani náznakem postavit USA nebo bude smetena ze zemského
povrchu. Ale protože USA jsou veličenstvem velkorysým, dalo Afghánistánu ultimátum:
ach, Františku Josefe I., tvoje způsoby se donesly až za Oceán!

Nutno říct, že za USA stála většina západních států,
některé za zády reptaly, další mírně souhlasily, mnohé vroucně pokyvovaly.
Vždyť jsme byli všichni v těch dnech Američané! Válka se rozjela
samozřejmě pod dohledem televizních kamer, vojáci-osvoboditelé se usmívali do
budovatelských filmů a inteligentní zbraně ničily přesvědčivě, přesně,
několikrát chybně. USA si ale na Taliban netroufly samy: měly spojence  v Severní aliancí a mnohých místních
potentátech, kteří nelibě nesli vládu Talibanu, protože ta se snažila o jednotu
Afghánistánu pod jednou centrální vládou, které by byli místní páni podřízeni.
To mimo jiné dokazuje i to, že to měla být válka rychlá a málo bolestná,
zpupnost přece taková musí být pro její vykonavatele. Politické a společenské
následky ale byly tragické.

USA samozřejmě nevypracovaly politickou strategii pro
Afghánistán, diletantsky a zaslepeny svou vlastní propagandou si myslely, že mohou
naroubovat model národního státu na situaci, kde jeden dominantní národ
neexistuje, v kultuře a historii zcela odlišné od té evropské, se
spojenci, kteří se viděli a vidí spíš ve feudálním systému. Propaganda si
vyrobila pro svou vlastní potřebu dominantní národ Paštůnů, ale v afghánské
kultuře a zvycích se upřednostňují vazby mezi klany a rodinami, vztahy  spíše pokrevní, než  ty národní. Byrokracie, která je základem
moderního státu, byla a je v afghánských poměrech viděna jako
kolaborantská organizace. Přesto skoro všichni z nás přihlíželi a tleskali.
A  mnozí tleskají dodnes.

Válka byla vyhrána brzy, tvrdili. Rádi se srovnávali se
Sověty, kteří v Afghánistánu utrpěli zdrcující porážku, jenom malé části
Afghánistánu prý nebyly pod kontrolou spojenců. Ale hlavní cíle přesto nebyly
splněny: bin Ladin nebyl dopaden, mullah Omar též ne a terorismus samozřejmě
vymýcen nebyl. USA byly ale tak opojeny svým vítězstvím, že si nevšimly hromady
problémů, které nastaly v Afghánistánu: centrální vláda byla a je leda pro
smích,  samostatně vládne jen v několika
městských částech a je zabedněna ve svých neprůstřelných vestách a palácích.

USA ale měly už jiné plány, Irák se stal daleko
aktuálnější, hlavně ekonomicky: Afghánská válka byla pokusným králíkem nových
zbraních a věcí propagandy. Ale v Iráku už měly mít hlavní odpovědnost za
operace USA: už ne morální zpupnost, ale petrodolary. Rychlé vítězství,
potrestání teroru a pocit morální nadřazenosti přiměly mnohé evropské státy,
aby nahradily USA v Afghánistánu a uvolnily tím i síly na invazi do Iráku.
Nejdřív  mezinárodní mise ISAF pod velením
NATO, a hlavně její evropské části, převzala velení v Kábulu a v současné době
koordinuje a vysílá síly v celém Afghánistánu: toto bojiště je tudíž
definitivně pod kontrolou NATO a tato válka je tedy plně naše.

Po konci války byl Taliban nepopulární mezi afghánskou
populací, hlavně díky nereálným slibům a propagandě vítězů. Byla slibována
svoboda a mír. Nestalo se tak. V minulém a tomto roce bylo v Afghánistánu sucho
a tak 2,5 milionu Afghánců hrozí hlad ( a to přesto, že okupanti jsou ze zemí
obezity), podle UNICEF je 43 % dětí od 5 do 14 let zneužíváno na pracovišti,
doma trpí násilím a musí se předčasně oženit. Další problém, výroba drog, se
také nedaří vyřešit: od doby, kdy Britové převzali úkol jeho řešení, vzrostla
výroba o 160%. Nejhorším problémem ale je, že místní komunity jsou zcela pod
vládou místních svévolných pánů, proti kterým jsou i centrální vláda a okupační
vojska zcela bezmocná, protože s nimi musí aktivně spolupracovat.

Není tedy divu, že se Taliban vrací do srdcí Afghánců a
toto poražené hnutí od roku 2004 opět mohutně narůstá. Taliban se po prohrané
bitvě z roku 2002 stáhl do afghánsko-pákistánského pohraničí a tam doplnil síly.
Mezitím v Afghánistánu vládl chaos, bezpráví a nouze. Ale od roku 2004 znovu
obnovil ve větší míře vojenské aktivity, nejen v pohraničí. Dává důraz i na
propagandu: rezolutně odsoudil sebevražedné útoky proti civilistům.

Těm se však nevyvarovala mise ISAF a NATO. Jen v říjnu
zemřela nejméně stovka civilistů pro chyby vojáků NATO, další denně umírají pro
vnitřní boje mezi místním panstvem, kterým není NATO schopno zabránit. Navíc
umírají i vojáci v bojových akcích a tlak Talibanu se neustále zvyšuje. Ani
sami vojáci se však nechovají uctivě k místnímu obyvatelstvu: je znám případ
německých vojáků, kteří si pohrávali s ostatky místního obyvatelstva a skládali
je do různých obrazců, jako by to byly kostky LEGO. Kvůli neustále se zvyšujícím
potížím NATO rozhodlo zvýšit na jaře stavy vojsk a k tomu se přidala i Armáda
české republiky, přestože si stěžovala, že nynější rozpočet je k ní zvláštně
lakomý. Na začátku listopadu ale generální tajemník NATO obcházel různé
důležité evropské listy a zvěstoval důležitou novinu, že v Afghánistánu není
možné vojenské řešení a že je třeba stavět mosty, školy, nemocnice. Nelze než
souhlasit, ale je třeba namítnout, že tyto úkoly nelze svěřit vojákům, ale
nezávislým organizacím. Ty si totiž stěžovaly, že jsou ztotožňovány s vojáky,
jakmile i oni vykonávají tyto aktivity: důsledkem je, že i ony se stávají
terčem útoků a hněvu. Vojsko, které by je mělo bránit, je vystavuje útokům.

Afghánistán není daleko, rozhoduje se o něm v NATO a EU a i v Praze.
Musíme si uvědomit, že je to náš Irák. Týká se nás bezprostředně už proto, že
jsou tam v bojové misi vojáci čR. Přesto diskuse o této zemi vázne, je svázána
klišé dobré války proti teroru a je pohodlně označována jako protiklad Iráku.
Není tomu tak, je to válka jako jiná, výsledky jsou též nulové, strategie
bezvýsledná. Navíc přítomnost evropských států v zemi de facto neotvírá druhou
frontu pro USA. Dlouho jsme správně apelovali na USA kvůli Iráku, dlouho jsme
zůstali nevyslyšeni, ale teď je třeba apelovat i na naší vládu, aby nám řekla
jak se v Afghánistánu věci mají, jaká je strategie a poslání našeho vojska
tam, aby se nynější strategie v Afghánistánu radikálně změnila. A naše vláda,
pokud je to vláda demokratická, nás musí vyslyšet.

Jakub Horňáček
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •