Antikomunismus a péče o paměť národa

O historii se dlouho soudilo, že má soudit „bez hněvu a přízně“ a že její postupy mají být stejně objektivní jako metody přírodních věd. Pozdější přístupy k historii tímto postojem otřásly a ukázaly vlivy a zájmy i za těmito požadavky. Objektivita pak znamená spíše metodickou a intelektuální poctivost v zacházení s prameny. Proto se sice uznává politická angažovanost historiků, ovšem psaní na politickou objednávku je stále podezřelé.

Již z tohoto pohledu není založení ústavu paměti národa (úPN) nevinné. Přichází totiž v době, kdy po určitém útlumu antikomunismu jako politického tématu je v plném proudu nová antikomunistická kampaň. Z poslední doby připomeňme např. zákaz Komunistického svazu mládeže a vytvoření senátní komise pro posouzení ústavnosti KSčM. Jen těžko lze chápat zřízení ústavu jinak než jako další krok v této kampani, když v preambuli zakládajícího zákona stojí záměr zkoumat a připomínat existenci zločinných a zavrženíhodných organizací založených na ideologii Komunistické strany československa a ukazování konkrétních projevů programového ničení tradičních hodnot evropské civilizace, vědomého porušování lidských práv a svobod, morálního a hospodářského úpadku provázeného justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazení fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužívání výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům a bezohledného ničení přírody. (Zákon je na http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=15&CT1=0). Již toto samotné zadání zpochybňuje, že úPN umožní historické bádání přinášející nové pohledy a myšlenky. K čemu také, když páni senátoři již přesně ví, „jak to bylo“.

Proč je ústav odmítán

Kritika úPN se kromě toho zaměřuje na několik témat. Nejčastěji je odmítán kvůli svému záměru převzít z ostatních archívů fondy sledovaného období. To by rozbilo, argumentují kritici, strukturu dlouhodobě budovaných fondů. Při přesunech a přeřazování fondů se také zkomplikuje možnost navazovat na starší bádání.Tento argument však není příliš silný – nemíří totiž na legitimitu ústavu, ale na jeho technické provedení. Objevily se navíc úvahy, že by v zákoně mohla být změněna struktura archivu, který by fondy pouze evidoval, ale nespravoval.
Další kritika upozorňuje na vytvoření celé řady teplých, dobře placených míst. úPN totiž nemá být jen pro historiky – členy jeho rady volí Senát, jeho ředitel musí mít vysokoškolské vzdělání, ne nutně však historického zaměření. Lze si nepochybně představit, jak se v Senátu bude s těmito místy nakládat. Tato kritika je však snad až příliš cynická. Navíc se spíše než úPN týká současné politické kultury (respektive její absence). Pokud by úPN byl skutečně prospěšnou institucí, tato námitka by sama o sobě jeho legitimitu nezpochybnila.
Důležitější je jiný argument – ne jen v již citované preambuli (která nemá právní závaznost), ale v samotném zákoně je stanovena jednoznačná interpretace celé doby. Autoři návrhu se tomu snažili předejít, hned na začátku proto uvádějí, že posláním [ústavu] je zkoumání a nestranné hodnocení období komunistické totalitní moci. Později však dodávají, že ústav v souladu se svým posláním …zkoumá antidemokratickou a zločinnou činnost státu … a dokumentuje zločiny státu v období komunistické totalitní moci a jeho představitelů proti lidskosti, míru a zločiny válečné pro potřeby mezinárodních soudních institucí.

Vystačíme si s teorií totalitarismu?

Představa „nestrannosti“ je zde velice podivná. Ale nejde jen o srovnání citovaných pasáží. I ve větě, která se dovolává „nestrannosti“, je celá doba jasně definována: období komunistické totalitní moci. Je zde tedy předem řečeno, co a jak mají historici psát. Fráze o „totalitní moci“ zjevně odkazuje na teorii totalitarismu. Ta však není zdaleka jediný možný přístup k dějinám této doby. Německá historie, která po sjednocení Německa stála před podobným problémem jako ta česká, již shledala, že teorie totalitarismu pro bádání nedostačuje. Může být užitečná při pohledu shora, z pohledu moci. Tento pohled je velice častý a jsou tak např. psané snad všechny české učebnice.
Pokud chceme pohled otočit, představa totální moci vynucované vládci na ovládaných naráží na řadu problémů. Při pohledu na svět ze strany vládnoucích se může stát, že popisujeme spíše jejich představy (a iluze) o vlastní moci. Zdá se nám, že jsou to právě oni, kdo jsou aktivní a vládnou, „ti dole“ jsou jim vydáni napospas. Tento pohled však neumožňuje například popsat, jak lidé ve svém každodenním životě příkazy „seshora“ chápali, proč je poslouchali či proč se proti nim bouřili. Právě tyto otázky jsou ovšem pro hlubší pochopení doby zásadní.
Založením úPN, který ze zákona zná jen jeden pohled, hrozí, že se zakonzervuje současný stav a zúží prostor pro obohacení české historie novými pohledy. Lze si představit, jak obtížné bude zajistit prostředky pro nový výzkum, když bude fungovat dobře zajištěný úPN. Pokud by Senát skutečně chtěl pomoci českým historikům a historičkám, mohl by tak učinit např. zvýšeným financováním již fungujících struktur (např. Historického ústavu Akademie věd) nebo vytvořením nových grantů.

ústav a role antikomunismu

Zůstává poslední otázka – jaká je role dnešního antikomunismu a proč vlastně stojí pravici za to úPN vůbec zakládat. Jednou z odpovědí je odpor proti KSčM. Ovšem, nehledě k povaze této strany včetně jejího sentimentálního vzývání minulosti, dělat z boje proti ní jedno z hlavních politických témat by vypadalo buď jako obsese jednotlivých politiků nebo jako snaha zakrýt vlastní chyby v minulosti.
Myslím, že blíže k pravdě má jiný důvod. Antikomunismus není namířen pouze proti KSčM. Stává se prostředkem politického boje proti čSSD, potažmo celé levici. Tak ODS používala během předvolební kampaně zkratku KSčSSD a jako na „totalitní“ útočila stížnost pravicových poslanců k ústavnímu soudu na zákoník práce. Pravice také neustále vyhrožuje možností spolupráce čSSD a KSčM, od prezidenta V. Klause pak pochází výrok, že jedno 100 hlasů ve Sněmovně je více než druhé, protože v tom druhém jsou hlasy KSčM.
Proč se však i takto účelový antikomunismus objevil právě teď? Odpovědí může být stále klesající ochota pravice otevřeně prezentovat svůj program. Kde jsou časy, kdy Václav Klaus mluvil o tom, jak si všichni musíme „utáhnout opasky“, abychom za deset let byli na úrovni Rakouska. Nakonec se mu to však nevyplatilo. Jeho vládu položil odpor proti dalším sociálním škrtům (tzv. balíčkům), následující volby vyhrála již čSSD.
Modrá šance měla na toto sebevědomí z první poloviny 90. let navázat a v tomto ohledu selhala. Brzy se musela začít schovávat za plakáty s usměvavými dělníky, rodinami a zdravotními sestřičkami, kde se všichni měli mít lépe. Na nedávném sjezdu ODS sice zněla tvrdá slova, autor modré šance Vlastimil Tlustý však nebyl zvolen ani místopředsedou, jemu podobně zaměřený Petr Nečas prošel až v posledním kole.
Tuto ztrátu sebedůvěry musí pravice něčím nahradit a k tomu je antikomunismus nanejvýš vhodný. Vždyť legitimita Klausovy politiky pocházela z odkazu revoluce roku 1989. Tuto legitimitu touží česká pravice znovu oživit, ale z revoluce má zbýt pouze antikomunismus. Jak to však u snahy opakovat dějiny bývá, výsledkem je fraška. A její součástí se stal (jak psáno v důvodové zprávě k zákonu) i tento návrh „institucionálního zabezpečení soustředěné péče o paměť národa“.

Jan Růžička
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •