Barvy svobody

{mosimage}Již před lety prohlásil George Bush v souvislosti s válkou v Iráku ve své řeči na letadlové lodi toto: „S novou taktikou a přesnými zbraněmi můžeme dosáhnout našich vojenských cílů bez toho, abychom způsobovali násilí na civilistech“.
Mrtví civilisté pro americkou armádu skutečně neexistují, na což poukazuje velitel invaze do Iráku, generál Tommy Franks, který se vyjádřil: „nepočítáme těla“. Myslel tedy Iráčany, mrtví američtí vojáci počítáni jsou, pouze je zakázáno fotografovat jejich rakve. Počítat těla Iráčanů musí nevládní organizace, například „Iraq Body Bount“ , což jsou lidé, kteří sbírají dohromady údaje médií o obětech z řad civilního obyvatelstva bylo v Iráku. Od počátku invaze v roce 2003 do tohoto týdne zemřelo mezi 38 475 a 42 889 lidí – „civilů“.
Od 1. května 2003 (datum, kdy Bush oznámil, že “hlavní bojové operace skončily”) je každým rokem v Iráku stále více mrtvých: jestliže první rok války to bylo v průměru 20 mrtvých lidí denně, třetím rokem je to již 36 zabitých lidí každý den.
Podle jiných odhadů, jež byly publikované renomovaným lékařským časopisem Lancet, ve výzkumu započínajícím také zabité v důsledku poruch kanalizace, zdravotního systému či výpadků elektřiny, je počet mrtvých odhadován dokonce na 100 000. Svoboda v Iráku má barvu krve jejich obětí.
Během války byly zakázány televizní obrazy lidí v agónii, v šoku, vůbec obrazy trpících lidí. Lidé v Iráku netrpí. Pro americkou armádu dokonce někdy v bojích v Iráku neexistují ani nepřátelští vojáci. Ti jsou totiž překřtěni na „nepřátelské bojovníky“, někdy se z nich stanou „nezákonní bojovníci“. To proto, že nezákonní bojovníci nemají žádná práva pod zákony Ženevské konvence, a mohou být posláni kamkoliv bez soudu či obvinění. Tak se dostanou občas na veřejnost fotografie lidí beze jména a bez tváře, vidíme pouze stejné postavy, všechny mají oranžové obleky a čepice, přes oči brýle, které ovšem svět zakrývají, ne pomáhají odhalovat, uši a ústa zakryté, jindy prostě s černým pytlem na hlavě. Jména lidí takto držených na základě Guantánamo nedávno jejich věznitelé pod nátlakem veřejnosti vydali. Guantánamo je ovšem pouze nejznámější taková věznice. Nátlak veřejnosti je ovšem obtížný v případě, že jsou neexistující lidé převáženi do neexistujících věznic. Neviditelné horory se možná odehrávají i za našimi humny.
Ministr Bublan se nedávno vyjádřil o přeletech neexistujících letadel s vězni nad územím české republiky do jakýchsi zemí ve Východní Evropě: „Pravděpodobně takové přelety přes naše území byly, ale pokud to byly letouny CIA, tak pochybuji, že USA budou něco objasňovat. Jak je znám, tak nic neřeknou.“ Pokud se opakovaně dostaly na veřejnost zprávy o mučených vězních ve známých věznicích jako Abu Ghraib, můžeme si jen domýšlet, co se děje ve věznicích, o kterých nikdo ani neví, kde jsou. Nenávratně pak o svou tvář přicházeli také lidé z města Fallúdža, proti kterým byly používány chemické zbraně – bílý fosfor a napalm, a pravděpodobně také yperit a nervový plyn.
Podle USA ovšem, jak jinak, spálená těla neexistují. Nejprve tvrdilo americké ministerstvo zahraničí, že americká vojska používala granáty obsahující bílý fosfor „ve Fallúdži jen ve velmi omezené míře, pro osvětlovací účely“. Po konfrontaci s novými důkazy změnilo americké ministerstvo zahraničí ve čtvrtek svůj postoj: „Dověděli jsme se, že některé informace, které jsme poskytly … byly nesprávné. Granáty obsahující bílý fosfor, z nichž vzniká kouř, byly v městě Fallúdža používány nikoliv pro osvětlování, ale za účelem clonění, tj. maskování pohybů vojsk a podle časopisu Field Artillery ‚jako mocné psychologické zbraně proti povstalcům v zákopech a v zemljankách…Americká vojska používala série střel s bílým fosforem pro vyhánění nepřátelských bojovníků, aby pak mohli být usmrceni vysoce explozivní municí.“
Takové věci ale nevidíme, když jsou novináři vykázáni z oblasti, jako při útoku na město Tikrít.
V našem obrazu Iráku jsou velká bílá místa. To, co je za nimi, teprve poukazuje na to, jak je Irák skutečně svobodný. Bílá je barva svobody v Iráku.
Situace v Iráku se vyostřuje. Byl jsem letos na festivalu Jeden svět na filmu amerického režiséra, který točil film v Iráku o Iráčanech a vydával se přitom za švéda, aby přežil. říkal, že letos se situace tak vyostřila, že by takový projekt již nebylo možné ani s podobným převlekem.
„Vytvářejí poušť a nazývají to mírem,“ pronesl Tacitus o římu.
Konflikt ale eskaluje i v zemích zdánlivě klidných. Jde o ne tak viditelný, ale o to důležitější konflikt o lidská práva, která jsou právě v USA i v Evropě okrajovány. Objevuje se neúcta k cizí kultuře, islamofobie, poslední respektovaná forma rasismu.
Když už muslimové vyobrazovali svého proroka, zásadně mu z úcty nekreslili tvář. Dánské karikatury, nedávno otištěné nejen tvář zobrazují, a nad ní je místo pokrývky hlavy bomba. Všichni muslimové jsou teroristé, říká vtip. Je to, jako by se říkalo, že všichni křesťané jsou teroristé, protože existuje IRA.
Obraz islámských zemí, jež je šířen, zobrazuje tuto kulturu jako zaostalou a antimodernistickou. Salman Rushdie nedávno tvrdil, že islám potřebuje „ani ne tak reformaci, jako osvícenství“.
často se tvrdí, že je to proto, že osvícenství vzešlo z „židovsko-křesťanské tradice“, jak je často nazývána. Křesťantví, tvrdí se, jelikož má v sobě něco inherentně tolerantního, dalo vzniknout kritickému myšlení. Pochybnosti vůči takovým tvrzením ale pak může vzbuzovat osud Brunův, jež byl pro kritiku dogmat katolické církve Svatou inkvizicí upálen, nebo Galileův, jemuž bylo vyhrožováno týmž.
V kultuře islámských zemí není nic, co by bránilo rozvinutí myšlenek osvícenství. Po několik století byly muslimské země rozvinutější než země feudální Evropy. Myšlenky podobné těm osvícenským v Evropě, se objevily dokonce v době, kdy byla Evropa barbarským koutem Euroasie. To, že se nerozšířily, bylo následkem toho, že v těchto zemích byly silné centralizované vlády, ne slabé federalizované feudální státy, a nevznikly podmínky pro průmyslovou revoluci.
Domnívám se, že je třeba navazovat na hodnoty osvícenství, jako je autonomie rozumu člověka v opozici proti nadvládě iracionální autority. Z principu věci není ale možné o těchto hodnotách přesvědčovat věřící urážkami či dokonce pod hlavní pušky. Nebo jinak: teze „zde se tyčí můj rozum, skloň se,“ patřila k nejtemnější stránce osvícenství.
Proč tyto útoky? Můžeme se ptát přímo u zdroje. Strategie národní bezpečnosti USA byla vydána v září 2002. Dočteme se v ní např. „Zasadíme se o mír na všech kontinentech, kde budeme podporovat vznik svobodných a otevřených společností.“ To jsou krásná slova – co je za nimi?
USA mění přístup – poprvé se otevřeně mluví o útočné koncepci. Vláda USA ohlásila válku proti terorismu koncepcí tzv. preventivních úderů: „Zatímco se Spojené státy neustále snaží získat podporu mezinárodního společenství, nebudeme váhat jednat sami, pokud bude nutno využít naše právo na sebeobranu preventivním jednáním,“ píše se ve zmiňovaném dokumentu. Mír se dosahuje vyvoláním války.
Co je skutečná svoboda vysvětlováno takto: „Koncept „volného trhu“ vznikl jako morální princip dokonce ještě předtím, než se stal pilířem ekonomiky. Pokud umíte udělat něco, co ostatní ocení, měl byste být schopný jim to prodat. Pokud ostatní vyrobí něco, co oceňujete, měl byste být schopný to koupit. Toto je skutečná svoboda, svoboda člověka – nebo národa – žít.“ Svoboda a život tedy znamená svobodu obchodu, trhu. Objasnil to například Robert Kismet z amerického ministerstva zahraničí v roce 1991: “Nebude to válka o demokracii. Je pokrytecké tvrdit, že do Kuvajtu přinášíme demokracii. Intervence není ospravedlnitelná ani tak, že řekneme, že Saddám Hussajn je krutý vůdce. Pokud by naše politika byla trestat kruté vůdce, nespojili bychom se se syrským presidentem Assadem. Tato válka je o tom, abychom zastavili Saddáma Hussajna při rdoušení našeho ropovodu. Nebudeme se omlouvat za své zásadní ekonomické zájmy.“
Konzervativní prvky islámu a diktatury v jiných zemích jsou používány jako pouhá záminka k útokům velmocí.
Svoboda v Iráku má barvu ropy a zlata.
Bush vyhlásil cíle mírové „války proti terorismu“ 20.11.2001, kdy řekl, že „neskončí, dokud nebude každá teroristická skupina v globálním dosahu nalezena, zastavena a poražena“. Ministr obrany Spojených států Rumsfeld řekl, co znamená vítězství v ní: „Vítězství, to znamená přesvědčit lidi v Americe a ve zbytku světa, že to nebude rychlá záležitost, jež skončí za rok nebo i za pět let.“
 „USA jsou připraveny zaútočit proti Iránu“, četl jsem nedávno titulek v novinách. Takzvaná válka proti terorismu nemá končit útoky na Afgánistán a Irák, má být dlouhá, dlouhá.
Orwellova kniha 1984 je mnohdy brána jako alegorie režimů východního bloku. Jak známo, Orwell však varoval před totalitními tendencemi moderní doby obecně. Můžeme se někdy zamýšlet, nečteme-li, o světě ministerstev míru za nekonečné války, kdy svoboda je otroctvím, na zahraničních stránkách českých deníků z roku 2005. O tom, že ne, mě ubezpečuje především jeden důležitý rozdíl. V Orwellově světě byl odpor proti lži a nesvobodě předem odsouzený k nezdaru, existovaly jen masy zotročených „prolétů“ a izolovaní jednotlivci byli rychle umlčeni.
Existence světového protiválečného hnutí poukazuje na to, že mnoho lidí dokáže zahlédnout skrze oficiálně nasvětlené obrazy Iráku jejich skutečné zabarvení. A volá-li tolik lidí „nikoliv naším jménem“, ve světě „1984“ nežijeme a máme slušnou naději na změnu stávajícího stavu.
Martin šaffek
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •