Britským listům je vyčítáno, že selektivně otiskují zprávy čSSD. Britským listům je také vyčítáno, že jsou levicové.

„Vtip“ je v tom, že v české republice je naprosto drtivá většina
profesionálních novinářů pravicového zaměření. To ilustruje článek
„Ohledání volebních ztrát: Komu fandi novináři“ z Hospodářských novin
8. 6 2006, kde píše Miloš čermák:

„Internetový server Mediář oslovil čtyři dni před volbami padesát
novinářů. Ve vybraném vzorku byli členové vedení a klíčoví redaktoři z
redakcí celostátních deníků, týdeníků, televizí a rozhlasových stanic.
Dotazník vyplnila asi polovina z nich. A více než čtyřicet procent
uvedlo, že svůj hlas dají ODS. Na další místech s přibližně čtvrtinovou
podporou skončili zelení a lidovci. Ani jeden (!) novinář nenapsal, že
bude volit čSSD.“

Novináři nejsou žádnou výjimkou. Minulý
týden si mi jeden, podle mého názoru poměrně typický, příslušník české
inteligence mé generace stěžoval, že ODS má příliš levicový program. Je
li – v české republice, alespoň podle kritérií parlamentních voleb do
Sněmovny, poměr levicových a pravicových voličů zhruba 100:100, kolik z
oněch „nezávislých ekonomických expertů“ v oblecích za desetitisíce,
přizvaných do veřejnoprávních publicistických pořadů z bank a skupin
jako Patria Finance, jejichž recepty zní unisono „škrtat, zeštíhlovat,
deregulovat, privatizovat“, zastává názory blízké voličům čSSD nebo
KSčM?

Paul Johnson je v Británii považován většinou za konzervativní úlet,
mezi lidmi z mnou zmiňované sociální vrstvy v české republice je jeho
interpretace historie standardem.

Proto je logické, že kritika, „která v čR příliš nezazní“, je levicová
kritika. Silně a někdy i ultrapravicové názory mají dost
mainstreamového prostoru.

Co se nevejde do Reflexu a Týdne, zazní v Občanském institutu, v
Liberálním institutu, naplní vysokoškolské noviny Agora, Babylón či
Portál, které distribuované zadarmo zaplavují české univerzity.

Například Roman Joch, ředitel váženého Občanského institutu hlásá
názory, jež lze považovat za propagaci konzervativní tyranie.

„Pokud
by tedy západní civilizaci hrozil zánik v důsledku politické a
intelektuální impotence levice, konzervativci by byli zbaveni závazku
dodržovat dosavadní demokratický politický konsensus. Za těchto
okolností by gentlemani neměli jinou možnost, než odmítnout demokracii,
opět převzít vládu do svých rukou a pokusit se v praxi slovem i skutkem
obhájit svobodu a existenci západní civilizace. Jinými slovy, nastolit
pravicový autoritativní režim.“

Zdroj ZDE

Pozitivní diskriminace

Tak i standardní liberálně levostředová kritika a la Guardian
připadá lidem, zvyklý přemýšlet pouze v hard core konzervativních a
neoliberálních diskursech, jako příliš radikální a „bulvární“.

Nejen levice, ale často prostě zpochybňování systému, ve kterém žijeme,
od ekologických varování po kritiku války v Iráku, je v čR – často
záměrně, aby byla a priori zdiskreditováno – řazeno do škatulky
stalinismu.

Není pak divu, že se málo lidí pozastaví nad tím, když jsou minoritní Britské listy,
které prostě nenapravitelně „čouhají“ z české mediální reality
neoliberálního konsensu, nazývány „bolševickými“, což v české republice
znamená nadávku pro Husákův režim. Je to paradoxní, protože jsou to
právě Britské listy, kdo dnes dává prostor disidentským a kritickým názorům.

Jan čulík Britské listy brání,
když poznamenává, že ODS svá tisková prohlášení i přes jeho výzvy
neposílá. Skutečně, proč by měla ODS potřebu posílat na nějaké pochybné
Britské listy svá tisková prohlášení, když je velká část médií v čR jedním velkým tiskovým prohlášením ODS?

Napadá mě jen jeden důvod, proč by to lidé, kteří mají zájem na tom, aby se o některých věcech mlčelo, měli dělat. Pokud by Britské listy
narostly, co se týče čtenářů a důležitosti, například nespokojenost se
sociální situací by narostla do takových rozměrů jako třeba v Maďarsku
a Britské listy by se staly významným mediálním ventilem takové
nespokojenosti, byl by jeden z „měkkých“ způsobů otupení ostří kritiky.
Je to taktika, kterou provozovali poslanci ODS při první interpelacích
Topolánkovy vlády. Zaplavit omezený prostor šumem, pseudokritikou či
„kritikou kritiky“ – chválou vládnoucích.

V takovém případě by byla liberálním aktem pozitivní diskriminace.
Otiskování těch názorů, jež v čR nezazní, protože je mediální realita
silně zkreslená, aby se nepoměr alespoň trošku vyrovnal. To znamená, že
mohou nastat situace, kde bude liberálním aktem, že Britské listy
otisknou tiskové zprávy čSSD a neotisknou tiskové zprávy ODS.

Ano, je to pouze pozitivní diskriminace. Plným demokratickým požadavkem je, aby veškeré společenské instituce, včetně médií, skutečně zprostředkovávaly názory a požadavky lidí v plném spektru.

Martin šaffek