Francie: Společně proti logice systému

Ve Francii se za poslední rok a půl odehrála celá
řada událostí mezinárodního významu. O některých se mluvilo i v čR a
věnovali jsme se jim na stránkách Solidarity: vítězství ,,Ne“ v referendu
o Euroústavě, vzpoura na předměstích nebo protesty proti CPE (smlouva o prvním
zaměstnání). Jiné zůstaly českému čtenáři skryty.

Jedné z takových událostí se budeme věnovat nyní. Vznik
,,antiliberálních kolektivů“ (les collectifs antiliberaux), jejichž název zní pro
českého čtenáře poněkud nejasně, neboť ve francouzském pojímání to znamená totéž
co v českém ,,antineoliberální“, může mít do budoucna velký vliv. Abychom
správně pochopili význam a šance, jež ,,kolektivy“ skýtají, musíme se podívat
na historii jejich vzniku.

29.květen, hořící
předměstí a CPE

První událostí, o kterou se opřeme, bude ,,hnutí 29.května“.
Na toto datum připadlo minulý rok hlasování o Euroústavě. V něm 15 milionů
občanů odmítlo projekt ústavy jakožto jasný útok na sociální a politická práva.
 

Na celém francouzském hnutí proti Euroústavě je zajímavá jeho
šíře. V ,,Kolektivech 29.května“ se setkali rebelující socialisté
z hnutí Pour la
Republique social (PRS)[1],
aktivisté nejrůznějších občanských hnutí, Zelení, odboráři i revolucionáři
z LCR (Ligue communist revolitionaire)[2] a
komunisté. Díky této jednotě a také díky jasně levicové kritice, která byla na
hony vzdálena zprávám o tom, že se Francouzi bojí polských instalatérů, se
podařilo tento neoliberální projekt zastavit. Co více, pro mnoho dříve
apolitických či neangažovaných lidí se politika stala něčím, o co stojí za to
se zajímat.

Netrvalo dlouho a politickou scénu v celé Evropě
rozvířila vlna násilností na předměstích francouzských měst. Jen pro
připomenutí, násilnosti propukly poté, co dva mladící uhořeli
v transformátoru, kam se schovali před policií. Že se ,,slušný člověk“
nemusí policie obávat? Pokud žijete v takovém sociálním vyloučení jako
tato generace, tak se vám ani nedostává statutu ,,člověk“, natožpak ,,slušný“. O
tom mluví řada lidí, kteří v předměstských oblastech pracovali. Např.
učitel Antoinel, který sedm let pracoval v jedné
zchátralé škole v Seine-Saint-Denis, říká: ,,Děti arabských a afrických
imigrantů čelí příšerné diskriminaci. často je jejich životopis při pohovorech dán
bokem jen kvůli jejich jménům. Rasismus zvětšuje beznaději a tito mladí mají
moc těžké najít cestu ven z chudoby. Krom toho každý den čelí obtěžování ze
strany policie, zejména z útvaru proti kriminalitě, což jsou policisté v
civilu, kteří se na předměstích chovají jako okupační armáda.“ Hanane, mladá
muslimka ze Seine-Saint-Denis, říká: ,,Jsou to horké hlavy. Postávají u vchodů
do paneláků a otravují každého mladého člověka, kterého vidí. Jsou krutí a
násilničtí. Zastaví vás a řeknou si o doklady. Když cokoliv řeknete, dostanete
jednu přes pusu. Pokud se bráníte, tak vás zmlátí a skončíte v cele. Jeden
známý byl za jeden den takto zastaven desetkrát tím samým policistou. Věděli,
kdo je, a že nic neudělal a jen ho takto provokovali a pak se na něj vrhli.
Není to ojedinělý případ. Je to bohužel denní realita mnoha lidí.“[3]   

Konečně poslední velkou událostí byla snaha vlády uvést
v život zákon o ,,smlouvě na první zaměstnání“ (CPE). Každý člověk, který
by nastoupil do svého prvního zaměstnání, by se stal de facto otrokem svého
zaměstnavatele. Během zkušební doby trvající dva roky by mohl být kdykoliv
propuštěn bez udání důvodu. Zkuste si v takovéto situaci říci o zvýšení
mzdy nebo zlepšení pracovních podmínek. Vláda cynicky tvrdila, že nový zákon
pomůže hlavně mladým lidem do 26 let, mezi nimiž prudce stoupá počet
nezaměstnaných. To byla ale veliká štědrost! Copak by si někdo jen trochu
rozumný vzal za takovýchto podmínek třeba půjčku na byt? Zákon byl spravedlivě
smeten vlnou demonstrací a stávek.

Kolektivy se objevují
na scéně

Z těchto hlavních zdrojů vzniká v druhé polovině
roku 2006 hnutí ,,antiliberálních kolektivů“. Svůj program, který po dvou
měsících debat po celé Francii schválili, vypadá více než slibně[4]. Jeho
první věta se okamžitě přihlašuje k alterglobalizačnímu hnutí. říká:
,,Jiný svět je možný, jiný svět je nutný.“ Nejde jen o formální prohlášení.
V kolektivech je mnoho aktivistů, kteří pracovali a pracují
v nejrůznějších hnutích a, což je navýsost důležité kvůli současným
debatám, politických stranách. často se totiž diskutuje o tom, zda masové
revoluční strany, jak jsou známé z první poloviny 20.století, mají smysl
v současném světě. Zda by nebylo vhodnější budovat nějaký systém sítí či
autonomních skupin, které jsou navzájem v kontaktu. Někoho by mohlo
napadnout, že ,,antiliberální kolektivy“ svědčí spíše pro druhé. Nemohl by se
mýlit více! Kolektivy nevznikly jako samostatné revoluční buňky, ale jako
společná platforma pro všechny, jak říkají Francouzi ,,militans“, kteří chtějí
bojovat proti systému založeném na zisku. Jsou to otevřená fóra, nikoliv
uzavřené autonomní skupinky, jak je známe z českého prostředí. Nutno
dodat, že kolektivů je dnes po celé Francii přes 730. Zprávy o jejich mítincích
a politických debatách se objevují na stránkách celostátních deníků a počet
lidí v nich angažovaných se počítá na desetitisíce.

Radikálně levicové strany hrají významnou úlohu. Již jsem se
zmínil o PRS a LCR, z nichž ta první je nyní na tahu, co dál
s kolektivy. Kolektivy získaly mnoho nových stoupenců po tom, co byla Ségolène
Royal zvolena za kandidátku Socialistické strany (sesterská strana čSSD) do
prezidentských voleb, jejichž první kolo se uskuteční 22.dubna. Tato politička,
která je ,,blairističtější než Blair“, není, stejně jako nikdo ze stran
Socialistické internacionály, bojovnicí za lepší svět. Jejím jediným poselstvím
je udržet status quo, tj. posilovat pozici firem na úkor zaměstnanců a celé
společnosti. Na rozdíl od svého pravicového kandidáta Nicolase Sarkozyho za
Svaz pro lidové hnutí (UMP) u Segolen nehrozí, že by její rozhodnutí
vyprovokovala masové protesty. I když, kdo ví? Pro francouzskou vládnoucí třídu
je právě proto ona mnohem přijatelnější. A média ji mají ráda také. Hodí se jim
do krámu: nezávislá žena-státnice, kandidátka levice, která podporuje
kapitalismus. Co si víc přát?

Lidé hledají alternativu, a tak se do ,,kolektivů“ zapojuje
čím dál více nových, dosud neangažovaných občanů. Na jednom mítinku v Grenoblu,
kam jsem přijel na pozvání Karla Košťála z PRS, jsem byl svědkem několika
vášnivých debat. Dvě ženy na něm práce ostře napadly zástupce Socialistické
strany za to, že se nepřidal ke kolektivům a dál se snaží ,,kriticky podpořit“
Ségolène Royal. Jak jsem se posléze dozvěděl, obě dvě ženy se do politiky
zapojily před několika měsíci – přidaly se ke kolektivům.

Budoucnost

Kolektivy ze všeho nejvíce potřebují najít svou cestu. Je
otázkou, zda se mají přeměnit na novou stranu, společnou iniciativu, či mají
zůstat platformou pro společnou akci. Protože se v posledních týdnech před
Vánoci nedokázaly shodnout na společném kandidátovi, který by se postavil jak
Sarkozymu tak Royalové, visí nad jejich osudem otazník. řada lidí vkládala do
společného kandidáta kolektivů veliké naděje. Jednou z navržených
kandidátek byla i generální tajemnice Komunistické strany Francie (PCF)
Marie-Geroge Buffet. Ta získala určitou popularitu tím, že ve své straně
rozmetala organizovaná centra stalinistů a otevřela stranu hnutí. Jenž to
nestačí. PCF je stále příliš svázaná se svou minulostí a to nejen ve své
politické praxi, ale také v očích mnoha aktivistů. Ti jí vyčítají zejména
účast ve vládě ,,pluralitní levice“, kde společně se socialisty naprosto
kapitulovala před tlakem nadnárodních korporací.

Ani LCR na tom není příliš dobře co se týká politiky vůči
kolektivům. Její vedení hned na začátku deklarovalo, že kolektivy stejně budou
kapitulovat před vedením Socialistické strany a proto oni, jakožto správní
revolucionáři, do takového podniku nepůjdou. A postavili vlastního kandidáta do
prezidentských voleb. Smutným faktem je, že sama LCR škemrá u vedení
socialistů, aby získala od jejich starostů podpisy potřebně pro kandidaturu.
Naštěstí se v LCR objevila skupina, která se aktivně podílí na práci
v kolektivech a je odhodlaná usilovat o přehodnocení politicky LCR. Je
tvořena zejména lidmi ze Socialism par en Bas (,,Socialismus zdola“ – bývalá
sesterská organizace SocSol, která vstoupila do LCR) a několika dalšími
vedoucími představiteli League, např. Christianem Piquetem, šéfredaktor
stranických novin Rouge.

Opoziční socialisté z PRS mají tedy šanci sjednotit všechny
opoziční proudy a vytvořit skutečně silnou alternativu k neoliberální
ofenzivě. Chybí jim nepopularita komunistů i sektářství LCR. Inspirací jsou jim
nové levicové strany v Evropě, jako je Levicová strana v Německu,
Respekt v Británii, Solidarita v Skotsku atd. Kandidát navrženy PRS
má šanci v kolektivech získat většinu.

Jak během protestů proti CPE psal francouzský denník Le
Parisien: ,,Už nic nebude jako dřív. Po ´ne´ Evropě (v loňském referendu o
ústavě EU), po předměstích v plamenech a po válce o CPE – co přijde zítra?
Francie prochází bouřlivým obdobím, ze kterého může vzejít všechno. To nejhorší
i to nejlepší." Co z toho všeho vzešlo, už víme. Jak se levici bude dařit
využívat svých šancí, to uvidíme.

Jan Májíček

[1] ,,Za sociální republiku“ je politické
hnutí, které vzniklo v roce 2004 jako opozice uvnitř Socialistické strany
(PS). Do povědomí vstoupila PRS zejména při kampani proti Euroústavě, kdy se
dostala do přímého střetu s vedením PS, které hlasovalo ,,pro“.

[2] Francouzská trockistická strana,
která vznikla v roce 1974 po tom, co byla zakázána její předchůdkyně Ligue
Communiste. Aktivně se podílela na protestech proti Euroústavě a CPE.

[3] Viz. Solidarita č.3, prosinec 2005
(http://www.socsol.cz/index.php?option=com_content&task=category&sectionid=1&id=39&Itemid=26)

[4]
http://www.alternativeagauche2007.org/spip.php?article382

 


česká poznámka – kolektivy a raketová základna

,,Antiliberální kolektivy“ odmítají jakékoliv rozmisťování
vojenských jednotek a zařízení v Evropě. Navazují tím na odmítnutí
Euroústavy, ve které bylo vyjádřeno podřízení obranné a zahraniční politiky
politice NATO. Kolektivy jasně říkají, že bezpečnost Evropy a světa může vzejít
jedině ze spolupráce, důvěry a sociální spravedlnosti. Logicky také
odmítají americkou hegemonistickou politiku, včetně jejích snah o umístění
raketové základny v čR.
Kolektivy jdou ještě dále a vyjadřují svůj záměr NATO úplně
rozpustit a vytvořit novou strukturu vzájemné spolupráce a bezpečnosti na výše
uvedených principech.


Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •