zamyslet nad důsledky tohoto činu na světovou bezpečnost. Především veškeré
argumenty opravňující invazi Bushovou administrativou se ukázaly jako zbraně
hromadného klamání, eufemisticky řečeno omyly.
Panuje shoda, že
zbraně hromadného ničení v Iráku nebyly, protože je USA nenašly a sami si
je vymyslely, a že spojení Usámi bin Ládina s dřívějším iráckým režimem je
také jen výplod fantazie. Bushova administrativa nyní ohání dvěma argumenty pro
legitimisaci invaze: prví je že teroristické akce by byly početnější bez útoku
na Irák, a že se počet teroristických útoků od invaze zmenšil, protože ta dala
těžkou ránu takzvanému teroru. Administrativa nepodala ale žádné údaje na
podporu takových tvrzeních, ale v informační zprávě z dubna 2006 se
může číst: ,,Irák se stal oslavovaným
důvodem pro teroristy a vytváří novou generaci teroristických leaderů a
bojovníků“.[1]
Ve studii Bergena a Cruickhausena pro NYU School of Law je
podán ucelený obraz o stavu teroristických útoků ze strany sunitských
extrémistických skupin nebo sympatizantů Al-Kajdy (džihádisté), vyjma
palestinských útoků kvůli zvláštnímu postavení palestinských bojovníků proti
Izraeli jako dlouholetému agresorovi, okupantovi a utlačovateli. Autoři
srovnávají dva časové úseky: od 11. září do března 2003 a od dubna 2003 do roku
2006.
Po vtrhnutí do Iráku se na celé zeměkouli událo o 603%
teroristických útoků více, při kterých bylo zabito o 237% více civilistů. Pokud
se nezapočítává Irák tak je nárůst atentátů o 265% a obětí o 58%. Pokud se
vynechá taky Afghánistán (v Iráku a Afghánistán se děje 80% všech atentátů
na zemi) tak nárůst je o 35% atentátů více s 12% více mrtvých. Protože ale Bush
jasně prohlásil, že ho zajímá jen bezpečnost Ameriky a věrných spojenců, tak je
zcela oprávněné mu vytknout, že jeho politika atentáty zvýšila o 25% a oběti o
9%.
Nicméně celková atmosféra, týkající se teroru po invazi,
není dána jen počtem obětí: invaze velice zhoršila oblibu USA mezi
obyvatelstvem umírněných arabských zemích. Velké množství obyvatel těchto zemí
přestali USA důvěřovat nejen kvůli neoprávněnosti invaze, která je pokládána za
neoprávněnou agresi, ale také protože vystavila tyto země přílivu uprchlíků a
dostala je do politicko-ekonomických potíží. Například v Libanonu před
útokem na Irák důvěřovalo USA 30% lidí, ale po invazi to bylo jen 15%. Taková
situace samozřejmě terorismu pomáhá: někteří mladí jsou více motivováni pro
vstup do služeb terorismu, nábožensky extremistické skupiny mají větší vliv a
obyvatelstvo v lepším světle vidí terorismus , jakožto odpor proti
okupaci.
Právě po útoku na Irák se mnohé náboženské skupiny
radikalizovaly tak, že ve srovnání s nimi se i Usáma bin Ládin zdá
umírněnější. Tyto skupiny vidí v USA a jejich spojencích novodobé křižáky,
kteří bezdůvodně zanáší násilí do islámského světa.
Zhoršila se i bezpečnostní situace islámských zemích: právě
ty pocítily nejvíce růst teroristických akcích. Počet atentátů totiž vzrostl o
445% a oběti dokonce o 783%. Jako příklad lze uvést Saudskou Arábii, kde se
mezi 11. zářím a březnem 2003 nestali žádné atentáty ze stran džihádistů, místo
toho po invazi se jich podařilo 12. V Afghanistánu je podobná situace:
první teroristické akce proti civilnímu obyvatelstvu se odehrály až v září
2003 a
od té doby se jich stalo 219 s 802 oběťmi. Talibán také převzal z Iráku
taktiku sebevražedných útoků.
Samozřejmě Irák má i svoji propagandistickou váhu: mnohé
akce jsou zdokumentovány a kolují po internetu, jakožto propaganda hrdinství
bojovníků proti okupantům.
Do Iráku se dostalo také určité množství zahraničních bojovníku, ale ne
všichni přijeli do Iráku zemřít. Někteří se vrátili do svých domovských států a
tam pokračují aktivity ve prospěch teroru: do Jordánska se vrátilo asi 300
bojovníků a děje se tak i v evropských zemích a v USA. Teror díky
irácké zkušenosti tak vytváří novou síť vycvičených bojovníků.
[1] http://www.motherjones.com/news/featurex/2007/03/iraq_effect_1.html
