Kampaň proti základnám pokračuje

Jeden z mluvčích
iniciativy v projevu řekl: ,,Proti terorismu je
třeba bojovat. Přiměřenými bezpečnostními opatřeními, ale především
odstraňováním jeho kořenů a podmínek, které pro něj vytvářejí živnou půdu.
Odstraňováním propastných rozdílů mezi bohatými a chudými zeměmi, bojem proti
bídě a beznaději, v níž žijí velké skupiny lidí v mnoha částech světa. Odmítáme
ovšem takzvanou „válku proti terorismu“, kterou vede a celosvětově prosazuje
současná administrativa Spojených států. Tato válka je předmětem ostré kritiky
jak ve Spojených státech, tak mezinárodně.“[2]

Na
demonstraci se sešlo přes 300 lidí, někteří i s vlastními transparenty.
Jako již tradičně,  se na akcích Iniciativy
potkávají příslušníci všech generací. Magistrát hlavního města pochod
z Karlova mostu na Hradčanské náměstí před Pražským hradem zakázal.
Důvodem bylo údajné narušení plynulosti dopravy. I přesto se pochod
v klidu uskutečnil.

Kampaň

Iniciativa
je dnes tvořena 40 organizacemi, které se rozhodly bojovat proti plánu na výstavbu
americké protiraketové základny a úvahy o tom, že by se mohlo jednat ,,jen“ o
radar, na celé věci nic nemění. Nicméně od zahájení kampaně v červenci
uplynul již nějaký čas, a proto je třeba podívat se na to, jak doposud kampaň
probíhala a jaké jsou nejčastější argumenty zastánců vybudování základny.

Petice,
pod kterou se podepsalo již přes 6000 občanů, žádá, aby o věci základen bylo
vypsáno celostátní referendum. Požadavek je to důležitý ze dvou důvodů. Zaprvé
proto, že chceme veřejnou a otevřenou debatu, ve které položí obě strany
argumenty na stůl (probereme je za okamžik). Zadruhé proto, že jde o zásadní
politické rozhodnutí, které ovlivní přímo i 
nepřímo život v čR.

Iniciativa se během
léta a v září soustředila na demonstrace a protesty. Celá jejich série, o
které jsme psali v minulém čísle Solidarity, byla velmi úspěšná. Jistě
k tomu přispělo i složení Iniciativy. Jak jsem se již zmínil, tvoří ji 40
organizací a hnutí a také řada jednotlivců. Je to nejširší a největší koalice,
která se v moderních dějinách čR zformovala. Mnohonásobně předčí i kdysi
známý INPEG (Iniciativa proti ekonomické globalizaci, organizátor protestů
proti zasedání MMF a SB v roce 2000). Jen pro ilustraci, kromě SocSol
tvoří iniciativu: Mladí zelení, Nesehnutí, Mezinárodní mírové hnutí,
Humanistické hnutí, Vojáci proti válce, Země především, Jihočeské matky, proFem
a další. Na začátku stály organizace jen tři.

Nyní ale
k argumentům zastánců základen. V zásadě jde o jeden, mající dvě
části: Vybudování raketové základny zvýší bezpečnost české republiky a/nebo nás
bude chránit před útoky ,,nevypočitatelných režimů“, zejména íránu a Severní
Koreje.

írán

Jeden by se domníval, že
když v české republice nežije početnější množství muslimů či lidí
arabského původu, vyhne se nám jev, který zachvátil země s početnějším zastoupením
těchto menšin, jako je např. Británie, Francie nebo Dánsko. Jde o islamofobii.
Novou formu rasismu, která démonizuje lidi hlásící se k Islámu. Je to
nebezpečný fenomén, jež využívá všeobecné hysterie, která ovládla všechna velká
média po útocích 11.září 2001. Jeho obecnou strukturou je toto: jsi Arab/muslim,
jsi podezřelý, protože lidé jako ty jsou už od přirozenosti schopní všeho.
Jakkoliv takto přesně formulované vyjádření málokdy uslyšíte (vyjma
neonacistické a extrémně pravicové politiky), táhne se jako červená nit všemi
médii, i těmi českými. A když není v čR dostatečně velká (a v logice
toho i dostatečně nebezpečná) skupina muslimů, sáhne se k jiné osvědčené
zbrani: ,,Nepřítel číhá venku.“

V souvislosti se základnami
se straší íránem. Ten, a především jeho prezident Ahmadínežád, jsou
vykreslováni v patřičných barvách, aby nikdo nezůstal na pochybách, že zde
se soustřeďuje zlo světa. Mediální palba není nepodobná té, která předcházela
útoku na Irák. Argumentuje se, že teheránský režim je fanaticky islamistický,
odhodlaný rozpoutat nukleární apokalypsu, jakmile získá (a on získá, pokud
nezasáhneme) atomovou bombu. Asi málokdo by chtěl žít v náboženském státě,
ale sázet na dobrotu těch, kteří mají na svém kontě irácké tažení, je více než
ošidné. Pokud pomineme filosofií zavánějící otázku, kdo má právo rozhodovat,
kdo je a kdo není způsobilý operovat s jadernou technologií, zbývá se
zeptat, proč zrovna írán.

Kromě historické antipatie, která má své kořeny
v puči v roce 1953 podporovaném CIA, jsou důvody ekonomické a
mocenské. V íránu se antiamerikanismus odráží v posledních úvahách o
otevření ropné burzy, na které by se účtovalo za platby ropy a zemního plynu v
eurech. Tento krok má jasnou logiku, neboť EU je největší obchodní partner
íránu (33% z celkového importu/exportu), zamezilo by se ztrátě kupní
hodnoty účtovaných dolarových sum díky propadu dolaru vůči světovým měnám a
burza by pravděpodobně znamenala příliv přímých zahraničních investic.
Podtrženo a sečteno by se jednalo o přímý útok na dominanci dolaru jako jediné
měny pro obchod s ropou (a v přeneseném slova smyslu mezinárodní obchod), kdy
Amerika financuje svůj rozpočtový a obchodní deficit tisknutím papírových peněz
a zadlužováním, aniž by musela více spořit, platit vyšší daně nebo exportovat.
Takový krok by velmi pravděpodobně znamenal další znehodnocení dolaru, růst
americké inflace a tlak na růst úrokových sazeb, resp. zdražení plateb hypoték
a spotřebitelských úvěrů.

írán
dále jasně ukazuje, že v globální ekonomice neexistuje pro suroviny pouze
jediný kupec (americké ropné společnosti tak nemohou blokovat režim jako v
padesátých letech). írán například uzavřel s čínou ohromný kontrakt na těžbu na
Jardavanských ropných polích v hodnotě 70 mld. USD. írán dále postupuje ve
vyjednáváních s Indií a Pákistánem o stavbě přímého plynovodu. Oba kroky jsou
přirozeně trpkou geopolitickou pilulkou pro Washington.

V dubnu
tohoto roku dostal írán nabídku členství v šanghajské organizaci
spolupráce (SOC). Potenciálními členy jsou též Indie a Pákistán. Tato
organizace se zdá být nejdynamičtěji se rozvíjející mezinárodní organizací.
Jejími zakládajícími členy jsou Rusko, čína a bývalé Středoasijské republiky.
Cílem SOC je autonomní koordinace strategických cílů (ekonomických,
surovinových, politických), jinými slovy geopolitická protiváha USA v Asii.
íránský náměstek ministra zahraničí nabídku členství komentoval slovy, že
členství jeho země učiní „svět více spravedlivějším“ a „umožní vytvořit
plynovou a ropnou alianci mezi íránem a Ruskem, ve které bude možné společně
koordinovat aktivity“.[3]

 Jak je zřejmé, írán se snaží vytvářet
konstruktivní regionální vazby a v jeho zájmu není žádné destabilizující
válečnické křepčení. Když se tedy říká, že írán by na nás mohl vystřelit,
vidíme, že by to postrádalo jakoukoliv logiku. I pokud odhlédneme od
ekonomických a politických zájmů, pouhé srovnání vojenského potenciálu Evropy a
íránu nám ukazuje, jaký je neuvěřitelný nepoměr mezi těmito dvěma stranami, o
USA nemluvě. útok íránu by tak fakticky znamenal jeho naprosté zničení.
Z následujícího je vidět, že írán tedy není hrozbou ani pro čR ani pro
Evropu. 

Rakety nás ochrání

Druhá část argumentu
zastánců je, že nás systém ochrání proti balistickým střelám. Tento argument je
stejně  nepravdivý, jako tvrzení o nebezpečnosti
íránu. Na plánované vojenské základně by mělo být umístěno 10 raket typu
Interceptor. Ty jsou schopny zneškodnit nepřátelskou střelu v tzv. střední
fázi letu, tedy v době, kdy je mimo atmosféru. Pokud by taková střela byla
vypálena z íránu, systém nás ochránit nemůže, protože v době, kdy by
tato střela byla v dosahu raket Interceptor, byla by již v tzv.
konečné fázi letu. Zde je obrané zařízení naprosto neúčinné a pokud by
neshořelo v atmosféře, bylo by naprosto slepé díky teplu vznikajícímu
třením. Antiraketa má totiž dosahovat rychlost až 8 km/s, což ji
v atmosféře díky tření vysoce zahřívá.
Obdobná situace by nastala při útoku na Londýn
či jiné místo v západní Evropě. Sestupná fáze by nastala dávno před
dosahem raket z českého území a tak by celý systém byl opět neúčinný.

Kromě výše zmíněných faktů je důležité si
uvědomit, že celý systém zdaleka není vyzkoušený. Testování doposud probíhalo
za tzv. modelových podmínek. Kritici amerického protiraketového systému – vědci v různých
oborech (jak uvádí např. Scientists‘ Letter on Missile Defense z 5.4. 2005,
podepsaný 22 předními vědci v oboru) naopak tvrdí, že veřejnost je
klamána, protože podmínky zkušebních střeleckých testů jsou záměrně
připravovány tak, aby dopadly úspěšně, a své tvrzení dokládají konkrétními
fakty. Poukazují například na to, že střelba většiny testů byla vedena na
minimální vzdálenosti do 700
km a výšky okolo 235 km, přitom reálné výšky a vzdálenosti mají
být podstatně větší. Balón – cvičný cíl napodobující bojovou hlavici – byl před
vypuštěním vyhříván, aby byl pro infračervený senzor prostředku EKV
(Exoatmospheric Kill Vehikle – modul, který naráží do nepřátelské střely a ničí
ji silou nárazu) více tepelně kontrastní a tedy snáze detekovatelný. Během
testů byly na cvičných cílech používány přijímače GPS spolu s rádiovými
transpondéry, které vysílaly údaje své vlastní polohy, jež sloužily jako
rádiový naváděcí maják a byly využívány pro navedení antiraket. Reálné bojové
hlavice však neponesou žádné prostředky, které by vykřikovaly: „tady jsem a
chyť mě“. Proč taky? Antirakety pro účely testů dosahují maximální rychlosti
2,2 km/s, zatímco plánovaná rychlost operačních antiraket má být vyšší než 8
km/s. Tato zvýšená rychlost antirakety zkrátí čas, po který senzor prostředku
EKV musí rozlišit mezi pravou bojovou hlavicí a hlavicemi klamnými, a který má
na provedení odpovídajícího manévru pro zajištění kontaktního zásahu, asi na
polovinu. Největším nepřítelem vestavěné elektroniky a senzorů jsou obrovská
přetížení v době, než antiraketa dosáhne maximální rychlosti. Předpokládá
se, že třístupňová raketa udeří do bojové hlavice zhruba 10krát větší silou než
dvoustupňová raketa, která je využívána při testech.

Pokud Iniciativa argumentuje, že se jedná o systém,
který nefunguje, proti hrozbě, která neexistuje, nelze jinak, než jí dát za pravdu.

NATO

V posledních
týdnech se zastánci snaží vykličkovat z těžké situace tím, že chtějí
rozhodnutí o základnách nějakým způsobem napojit na struktury NATO. Jeho summit
v Rize, který je plánován na listopad tohoto roku, se má otázkou možných
základen na českém území zabývat. Pokud by základna opravdu spadala pod NATO,
žádnou výraznou změnu by to neznamenalo. Vzhledem k tomu, že technologii
antibalistických střel mají na této úrovni jen Američané, byl by celý komplex a
jeho správa v jejich rukou. Asi málokdo by vážně uvažoval o tom, že by
jedno z největších vojenských tajemství USA vydaly do rukou někoho
dalšího.
I v případě
základny NATO platí pořád stejná otázka. Kdo je ten údajný nepřítel, proti
kterému nás má chránit?
Začlenění raketové základny do
,,obrany NATO“ může odpůrcům základen situaci jen zkomplikovat. Nejen, že ubude
podpora minimálně jedné parlamentní strany (Zelených), ale celá argumentace se
bude nutně soustředit na povahu NATO. Ale vlastně proč ne, pokud jsme se
dokázali argumentačně vypořádat s institucemi jako je MMF a Světová banka
či WTO, nemělo by pro nás být NATO nijakou překážkou. Zvlášť pokud Iniciativa
Ne základnám bude nadále růst.