Karneval Kočkožroutů

{mosimage}Podle bedekrů je Vicenza okresní město v regionu
Veneto, Benátsko. Má 150 000 obyvatel a leží na úpatí Alp a vinic. Její
historické centrum a blízké vily architekta Palladia jsou světovým dědictvím
UNESCO. Co se týče kuchyně, tak místní specialita je upečená kočka.

Pozorný turista si všimne, že ze starobylých hradeb nezůstalo než pár
cárů zdí, ale také si všimne hradeb novodobých: jedná se o kasárny, které se ve
Vicenze hojně vyskytují.

Pro pečlivost čísel se jedná o 1,7 km2
v okruhu 2 km
od Piazza dei Signori, hlavního náměstí města. Tyto kasárny, hlavně amerických
vojsk, ale také Evropské policie, zejí jako nedostupné ostrovy uprostřed města
se svými vysokými a šedivými zdmi, vrcholící v několik řadách ostnatého
drátu a monitorujících kamer.  Aby vše
mělo ten správný vojenský nádech, ohraničení kasáren je jištěno vojáky
v plné polní, připravených odehnat samopalem místní graffiťáky od
nedotčených zdí.

Bushova administrativa si ale přeje ještě zvýšit tuto vadící
přítomnost. Má totiž v plánu rozšířit či vlastně postavit novou základnu
pro výsadková vojska: nynější civilní letiště Dal Molin má být změněno na
vojenské a mají se stavět nové vojenské infrastruktury. Výsledek je nová
základna o 1,3 km2, s vojenským letištěm jen 1,5 km od Pizza dei Signori.
Základny ve Vicenze by měli sloužit jako odpichovací můstek pro operace USA na
Blízkém východě a v Afghanistánu, jak se stalo již při válce v Iráku:
tehdy 173. výsadková brigáda byla z Vicenze poslána na sever Iráku pro
posílení kurdských vojenských oddílů.

Projekt byl schválen Berlusconiho vládou, primátorem
Hullweckem, který je znám ještě ze svého mládí pro své sympatie
k Hitlerovi, a i Romano Prodi z Bukurešti nadiktoval, že základna se
postaví a basta. Berlusconi spolu s Hullweckem projekt tajili, ale díky
neobratným jednáním americké generality na radnici vše prosáklo na veřejnost.

V městě tudíž vzniklo hnutí proti základnám No Dal
Molin, které má masovou podporu místních obyvatel různých politických názorů:
od marxistické levice až po benátské separacionisti, vyjma fašistů ovšem.

„Vicenza byla před tímto hnutím takovým klidným a ospalým
městem. Každý, aspoň se mi tak zdálo, chodil do práce, z práce domů za
rodinou, během volných chvílích se lidé chodily dívat do vitrín obchodů, během
víkendu se šlo do restaurace. Samozřejmě každou neděli se nesmělo chybět na
mši. Jinak se řešilo, že peněz je stále málo, že silnice jsou děravé a takové
věci. Vicenza byla takové uzavřené město, kde si každý hlavně hlídal vlastní
zájmy a nehleděl moc na ty společné, o politiku se zajímal jen okrajově
v hádkách u karet. Samozřejmě takový nebyl každý, ale podle mě tak byla
většina.

S hnutím No dal Molin  se něco ve městě změnilo, lidé se začali více
zajímat o své okolí a více vnímat nedostatky všech těch kasáren tady kolem,
lidé se více vymanili z okruhu rodin a přátel, vrátili se, mnozí vlastně
poprvé přišli, do společenského života,“ popsala mi jedna z aktivistek
situace ve městě. Podobně mluvili i jiní aktivisti a během jejich popisu jsem
začal pochybovat zda mluví o Vicenze či o Praze.

Hnutí  No Dal Molin se
stalo přelomovým jak pro město tak pro celou Itálii. Ve městě dokázalo mobilizovat
velké množství obyvatel. Ti mnohdy přicházeli a přicházejí do hnutí nikoliv
jako jednotlivci či jako zástupci různých organisací, ale často
s doprovodem známých a příbuzných. I díky tomu, že Vicenza není až tak
velká, aktivisté dokázali vytvořit velice 
hustou síť proti základnám ve městě. Hnutí se stalo navíc taky místo
společenského života, kde se scházejí přátelé a aktivisti i pro pobavení,
popovídání si, vznikl tudíž nový prostor společenské agregace mladých, starších
a starých, prostor, který neslouží jenom cíli ne základnám, ale sám vytváří
komunitu spřátelených osob. Je to umožněno i tím, že poblíž letiště No Dal
Molin si aktivisté postavili stan, kde se dennodenně schází a kde je neustále
někdo na stráži: proto ho nazvali presidio permanente – nepřetržitá posádka.
Navíc tam svolávají konference, organizační schůzky, táboráky a různé zábavy.
Mnozí obyvatelé Vicenzi se cítí Prodim zrazeni a vyzívají ho jen
k důslednému dodržování programu jehom koalice. „Já jsem Prodiho volil,
ten jeho program nebyl zas tak špatný… Měl by si uvědomit, že zvítězil jen o
25,000 hlasů a že zvítězil díky programu,“ řekl mi místní aktivista. Jako
reakce na Prodiho souhlas k rozšíření si navíc řada funkcionářů
středo-levicových stran pozastavila vlastní členství a funkce.

Díky boji ve Vicenze, se oživilo i mírové hnutí
v Itálii a marxistická levice, která je jádrem takového hnutí. Mírové
hnutí se znovu dalo do pohybu a provedlo mobilizaci na demonstraci 17. února. Hlavně
ze sebe svrhlo tíhu pocitu „spřátelené vlády“(Prodiho vláda totiž slíbila, že
bude mít za cíl mír, a změní zahraniční politiku) a dokázalo se proti takové
vládě postavit v ulicích. Největší rozpory prožívají levicové strany, jako
Rifondazione Comunista, které sice masově svolávají na demonstrace proti
základnám, ale nemají odvahu hlasovat proti vládním úmyslům v parlamentě.  

Marxistická levice vidí v obnoveném hnutí proti základnám
nový začátek sociálních bojů, jako oproštění se od pouta vládní zodpovědnosti a
možnost důsledného boje proti nerovnostem v celé Itálii. Nepřekvapuje
tedy, že mnohé odbory jako COBAS či CUB, vyhlásily na 17. generální stávku. Je
si také vědomá, že je nutné nabídnout alternativu jednostranné politice Prodiho
vlády, která se stává filoamerická: dalším náznakem tohoto kurzu je prodloužení
mise v Afghánistánu do roku 2011. I díky Afghánistánu si levice
předsevzala společnou aktivitu s hnutími proti základnam  ve prospěch rozpuštění NATO.

Jak již bylo řečeno, vyhlásilo hnutí No Dal Molin na 17.
února demonstraci s pochodem. Samozřejmě se přidala hnutí z celé Itálie a
také Iniciativa Ne Základnám, která byla zastoupena Janem Tomášem a mnou.
Protože bylo jasné, že do města dorazí desítky tisíc demonstrantů, vláda se
snažila demonstraci kriminalizovat: ve středu 13. února byla v blízké
Padově odhalena buňka Rudých brigád s 15 členy, z nichž 8 bylo
zapsáno v levicových odborech FIOM-CGIL. Den poté ministr vnitra Amato
pronesl v Poslanecké sněmovně, že „ve Vicenze se mohou spojit všechny
násilné skupiny proti státu,“ a jeho kolega vicepremiér Rutelli vyzval policii
k tomu, aby násilně zasáhla proti demonstraci při nejmenším náznaku neklidu.
Radnice nechala zavřít školy, ačkoliv demonstrace začínala až po konci
vyučování, do Vicenze bylo posláno 1500 policistů a v novinách se šířily
fámy o teroristických útocích. Jen místní komora maloobchodníka doporučila svým
členům nechat obchody otevřené pro masový příliv nakupujících.

17. února byl krásný slunečný den. Demonstrace začala o
hodinu dříve, ve 13.30h, protože místo shromáždění bylo již plné
demonstrujících. Na začátku průvodu byli místní s celými rodinami, děti
měli karnevalové masky a frkačky, každý si donesl buď píšťalku, staré hrnce
nebo hudební nástroj, někdo besedoval s ostatními na křižovatkách, jiní si
jen užívali pestrobarevnosti demonstrujících. Vičenští dokázali vytvořit
pestrobarevný karneval jako odpověď na hrůzy války a fámy vlády, a jasně
vyjádřili, že chtějí město a svět kde se dá dobře a vesele žít, že se nenechají
naštvat či vystrašit vládními a mediálními strašidly. Atmosféra obrovského
maškarního průvodu byla také dotvořena tím, že bylo vidět jen minimum
policistů. Ačkoliv atmosféra byla trochu lehčí, odhodlání bylo obrovské:
místních lidí bylo asi 40,000
a celkem manifestace čítala asi 170,000 demonstrantů,
každý ušel zhruba 7 km
trasy průvodu a poslední demonstrující došli nakonec až kolem 19. hodiny.
Důležitou úlohu sehrály také ženy, které si vydobyly plnoprávný společenský
prostor s muži, a tvořily první řady demonstrace. Tento karneval byl
ukončen dědicem středověkých šašků, Dariem Fo, který ve svém vystoupení na
jevišti ironizoval i o své manželce, senátorce France Rame. Demonstrace skončila
koncertem a radování se, bez jakýkoliv incidentů a nepořádků.

Den poté jsem navštívil jako zástupce Iniciativy Ne
Základnám, presidio permanente No Dal Molin. Místní aktivisté byli velice
unaveni, ale všichni se ptali „ co dál?“. U táboráku mi kladli i otázky společné
spolupráce s českou republikou, chtěli vědět, zda zůstaneme jen u
bratrských navštěvování se, či se posuneme dál, ke konkrétnějšímu cílu, naši
spolupráci. Ale nemohl jsem jim nijak odpovědět…

Před kočkožrouty je tedy teď trochu nejasná budoucnost, už
protože politická situace se nevyvíjí nijak příznivě. Prodiho vláda sice podala
demisi, protože její zahraniční politika nedostala důvěra. Chybějící hlasy ale
nebyli z řad levice: postavili se proti ní doživotní senátoři pravicového
zaměření, kteří chtějí více filoamerickou politiku. Po demisi Prodi dal koalici
12 podmínek pro jeho setrvání v premiérském úřadě: ty jednoznačně posilují
úlohu premiéra a nechávají jen na jeho vůli dialog s místními hnutí. Tato
vůle se projevila jasně v Prodiho komentáři o 170 tisícové demonstraci:
„Ve Vicenze se vlastně nic nestalo, nebude to mít žádný vliv na vládní
politiku.“

Jakub Horňáček

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •