Langerův stát strachu


Ve středu 20. září úřadující ministr vnitra Ivan Langer šokoval veřejnost prohlášením, že dostal z nejmenovaného novinářského zdroje SMS o tom, že v rámci vyšetřování úniku tzv.  Kubiceho zprávy bylo odposloucháváno nejméně 20 novinářů a politiků. A nejen to. Z téhož důvodu mají být prý také odposlouchávány český rozhlas, ministerstvo vnitra a dokonce i budova Poslanecké sněmovny! Jde prý o „dračí vejce“ předchozí, tedy paroubkovy, vlády.
Pro prošetření zákonnosti odposlechů byl osloven člověk podle našeho právního řádu nejpovolanější, nejvyšší státní zástupkyně JUDr. Renata Vesecká. Ta v nedělním televizním vystoupení prohlásila, že s ohledem na průběh vyšetřování nemůže potvrdit ani vyvrátit existenci odposlechů politiků a novinářů. K žádným protiprávním odposlechům ze strany policie a IMV však nedochází. Rovněž tak Poslanecká sněmovna ani český rozhlas nejsou odposlouchávané. Bublina tedy splaskla.
Ale jaký to všechno mělo smysl? Proč ministr Langer v klidu nevyčkal zjištění státního zastupitelstva, místo aby se veřejně pouštěl do takovýchto závažných obviňujících spekulací?
Nečinil tak náhodou proto, že se blíží komunální volby a část voleb senátních?
Bublina tohoto typu není u nás něco zase tak nezvyklého. Vzpomeňme například na kauzu Mlýn. Tak se nazýval policejní útvar, který měl být údajně úkolován přímo bývalým premiérem (a před tím ministrem vnitra) Stanislavem Grossem. Pro policii čR pak měli někteří představitelé ODS nelichotivou, a  dlužno dodat stupidní, přezdívku „GROSSTAPO“. Samozřejmě i tato kauza se ukázala být pouhý bluf.
A to raději nemluvím o tzv. Kubiceho zprávě před letošními parlamentními volbami. Ach, něco tak nehorázného, podlého a nízkého, prostě k zblití!
Znovu se ptám, jaký to všechno má smysl?
Inu, lid v českých zemích se začíná orientovat v politice. Pomaloučku, ale přece. Leckomu už to v hlavě počíná zapalovat. A program na evropské poměry radikálního, až extrémního, neoliberalismu české pravice tak přestává přitahovat Dokonce začíná být, a zcela oprávněně, pociťován jako hrozba. Sociální demokracie, ač vůči neoliberalismu nejen defenzivní, ale ve stále vzrůstající míře ústupná (platí pro celou SI, nejen čSSD), se tak jeví jako menší zlo. Pravice se s tím pochopitelně nechce smířit. Vidí, že na programové frontě, území seriozního politického boje, začíná prohrávat. Snaží se tedy politický zápas přenést jinam. Tam, kde to je pro ni výhodné. Do světa podpásových úderů, účelových polopravd i prachsprostých lží. A mobilizuje svého mocného spojence, strach. Možná si ještě pamatujete tzv. Mobilizaci těsně před volbami v roce 1998 „Volám všechny muže a ženy této Země!
Volám všechny, kteří chtějí žít svobodně !
Zítra bude pozdě, přijďte dnes,
VOLTE ODS !!!!
Co znamená tato výzva jiného, než varování, že demokracie je v ohrožení? Prý ze strany čSSD. Na poslední chvíli se tehdy pravice pokusila zvrátit přesvědčení občanů, podepřené jejich vlastní zkušeností s vládou, která podvodníkům a gaunerům všeho druhu dopomohla k pohádkovému bohatství, na úkor ostatních, kterým zanechala akorát zplundrovanou a vydrancovanou zemi. Jak po nájezdu Tatarů! Toto všechno se pravice pokusila přebít úderem na citlivou strunu. Na strach z návratu starých pořádků. Iracionální strach. Rozum pochopitelně velel nezvolit již více ty, kteří dokázali jediné. Svoji kolosální …
Ovšem iracionální strach bývá přirozeným spojencem těch, kteří zakroutili demokracii krkem, nebo o to usilují, nebo se snaží tuto alespoň přiškrtit. Nehrozí tak v případě, kdyby se ODS dostala k moci, že budou vytvářeny různé pseudokauzy, které se stanou záminkou ke zneužití vnitráckých složek proti politické konkurenci ? Tedy přesně to, co se neúspěšně pokoušela připsat sociální demokracii?

Dan Koval

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •