Na cestě do Betléma

Azbn Ikris je mladá Palestinka, která žije v české republice. Nedávno odjela na návštěvu za svými rodiči do Palestiny. V dopise, který následuje líčí jak vypadá cestování, pokud máte tu smůlu a jste Palestincem.

{mosimage}Od té doby, co jsem přiletěla, mám pocit, že Betlém je klec, ve které jsme všichni uzavřeni. Zeď odřízla třetinu Betléma a je skutečně mohutná. Změnila vchod do Betléma a hlídací věže, které ji střeží připomínají velikou věž jak z Pána prstenů. Velká, šedá a zlá. Ihned jsem ucítila, jak jsou lidé deprimovaní, smutní a jak moc se změnili touto vyčerpávající válkou. Situace v Gaze navíc ani nedovoluje konat žádné kulturní či zábavné akce. Všechny festivaly a kulturní akce, které se tu měly konat, byly již zrušeny. Někteří lidé dokonce ruší svatby a zásnubní večírky ze soucitu s trpícími v Gaze. Situace v Libanonu ničemu nepomáhá. Většina křesťanských rodin se zde těšila na 20.7., kdy se jezdí do Haify na svátek svatého Eliáše, arabsky Mar Elias. Ale tím, že byla Haifa bombardována, se všechny výlety ruší. Přitom je velmi těžké získat povolení od Izraelců, aby se mohli lidé pohybovat a vyrazit si někam na území Izraele, hlavně v takovém množství. Vojáci jsou velmi naštvaní a jsou nanejvýš nepříjemní. Ve čtvrtek jsme já a moje sestra jely do Jeruzaléma. Musely jsme přejít přechod u Racheliny hrobky, což je vlastně přechod, který vede skrz zeď. Postavily jsme se do řady a čekaly až se rozsvítí zelené světlo, které umožní dalšímu čekajícímu za otáčecími mřížovými dveřmi přejít do místnosti, kde ze sebe sundá vše kovové a projde detektorem. Celou dobu byl slyšet hlas jedné vojandy, jak strašně řve do mikrofonu. Asi dvakrát po sobě pustila 10 lidí najednou do té malé místnosti, začala na ně ukrutně hebrejsky řvát a pak jim řekla, ať se vrátí do fronty, přitom jim neotevřela zmíněné otáčecí dveře.
To vše znamenalo prodloužené čekání, nervy a mačkání se na sebe v palestinském vedru. Poté, co se těch 10 lidí vrátilo do fronty, museli vcházet jeden po druhém. A přitom je tato ,,skvělá“ vojanda doslova šikanovala a řvala na ně jak divá.

Když na mě přišla řada, odstranila jsem si i prstýnky a náušnice, o mém řetízku s mapou a vlajkou Palestiny ani nemluvě, a prošla jsem detektorem. Po kontrole jsem musela čekat na otáčecí dveře až se otevřou, ale v místnosti byly dvoje dveře a já nevěděla kudy. Jeden pán prošel těmi vlevo a tak jsem tudy chtěla jít také, ale už svítila červená. Mezitím vešla moje mladší sestra skrz detektor a topila se v přívalu příkazů oné naštvané vojandy. Musela si zout boty, sundat pásek, náramky, řetízky a dokonce i sponky do vlasů. Počkala jsem na ni. Mezitím se dveře přede mnou nerozsvítily, ale dveře vpravo svítily zeleně. Nebylo jasné, že jimi mám projít, protože byly asi 10 -15 metrů vzdálené a nechápala jsem, proč by mi voják/vojanda, kteří mě vidí stát u těchto dveří, nemohli otevřít tyto. Na jednou se ozval další řev z mikrofonu v hebrejštině, samozřejmě. šílený a naštvaný řev. Poté si mě vojanda zavolala a začala na mě řvát hebrejsky. Vysvětlila jsem jí klidně, že nemluvím hebrejsky. Pokud se mnou chce mluvit, ať mluví anglicky. A ona pokračovala v řevu dál. V jejích očích bylo vidět, jak si užívá šikany a své pozice silnějšího a ozbrojeného. Po chvíli, co jsem i já začala být také nepříjemná, řekla, že umí anglicky jen trochu a pak mi stejně opovržlivě a se stejnou nenávistí řekla, že když mi řekne ať jdu, tak mám jít a když řekne ať stojím, tak musím stát. Představte si sebe sama v takové situaci. Nemít zbraň, nemít nic, být utlačován kvůli tomu, že máš ,,nesprávný“ původ a navíc být v malé místnosti, mezi dvěma otáčecími dveřmi, jejichž ovládání je řízeno šílenou a ozbrojenou vojandou. Nad vaší hlavou se vojáci možná prochází a možná sedí a dívají se na cirkus pod nimi. Všude se rozléhá řev. A teď si představte, že takovéto bezpráví zažíváte každý den, když jedete z jednoho města do druhého. Není to dostatečný podpůrný prvek k nenávisti?
Nevadí, že máš český pas, ani nevadí, že máš americký pas, hlavně, že ti v žilách koluje palestinská krev, proto se k tobě hned chovají odporně. Zítra opět jedu do Jeruzaléma a skutečně se netěším na další šikanu. Jsem zvyklá být stejně drsná na drsné lidi a vím, že ani ozbrojená vojanda či ozbrojený voják mi nezabrání v tom, abych řekla pravdu nebo se bránila. To je přeci moje právo. Takový zážitek hned z počátku mé návštěvy doma.

Betlém, 15.7. 2006
Azbn Ikris


Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •