Pochodovat odděleně?

Objevuje se v Evropě v masovém měřítku nová
levice? Po skončení léta, kdy jsme byli svědky vzniku Levicové strany
v Německu, uznali jsme zásadní roli, jež hrála LCR a Komunistická strana
Francie ve vítězství „Ne“ ve Francouzském referendu a slavili volební průlom
Respektu v Anglii, se to zdá reálnou možností.

Tento nový vývoj je nesmírně důležitý. Mimoparlamentní
levice, jež existovala v době pozdních šedesátých a raných sedmdesátých
let, v důsledku porážek hnutí pracujících v letech osmdesátých hořce
trpěla.  I přes svůj vysoký kredit
v určitých konfliktech (například stávka horníků a revolta proti „dani z
hlavy“ v Británii) byla zatlačena do politického ghetta. To se od konce
devadesátých let začalo měnit.

Ale pro to, aby levicové organizace nabídly ohnisko pro
politickou kontinuitu více než malému zlomku aktivistů, zůstávaly příliš malé.
V nejlepším případě zahrnovaly tucty lidí v každé lokalitě,
v porovnání se stovkami nebo tisícovkami lidí, kteří se zúčastnili
konkrétních politických zápasů. A pokusy zajistit určitou kontinuitu skrze
sociální fóra, obzvláště v Itálii, selhaly po jejich proměně v “kecárny“ (v
originále „talking shop“, v češtině není ekvivalent – ve slovníku je pojem
přeložen jako „konference, jež přes rozsáhlé diskuse nepřinese žádný konkrétní
výsledek“. Pozn. překl.), kdy začali odpadat aktivisté. V současné době se
však začínají nabízet nové možnosti, jak se vymanit ze slepé uličky.

Nové formace nebudou stoprocentně revoluční. Klíčovou roli v nich
všech hrají  lidé, kteří stále věří
v možnosti reformování kapitalismu. Určitě je to pravdou o známých lídrech
německé Levicové strany, Oskaru Lafointanovi a Gregoru Gysim, a Komunistické
strany Francie. Je to pravdou o vedení Rifondazione v Itálii, jehož perspektivou
je vstup do vlády vedené bývalým předsedou Evropské komise Romanem Prodim.
A je to také pravdou o mnohých z Old Labour nebo islámského či pro-mírového
prostředí v Respektu v Anglii – ve své opozici k imperialismu,
islamofobii a neoliberalismu vyjadřují jasné postoje, ale jsou daleko od toho,
aby je přesvědčily revoluční argumenty.

Revoluční levice, jež tomuto čelí, je postavena před dvojí
pokušení. První je ignorace nových možností. Participace v nových
formacích bok po boku s vedoucími figurami, jež zastávají reformistické
názory, povede k rozšíření iluzí v lidi s pošpiněnou politikou. Takto
někteří lidé na radikální levici v Německu reagují na novou stranu, určité
sekce LCR ve Francii na jakýkoli návrh na jednotnou politickou frontu
zahrnující Komunistickou stranu a některé malé politické skupiny
v Británii na Respekt.

Ale absentování v nových formacích vlivu levé varianty
reformismu na velké skupiny lidí nezbaví. Jak jsem v této rubrice
argumentoval mnohokrát, reformismus není něco, co je pracujícím vnuceno
zvnějšku proradnými vůdci, ale je politickým vyjádřením protikladných myšlenek
lidí, kteří, ačkoliv i třeba začínají zpochybňovat existující systém, některé
myšlenky, jež jim byly vštípeny, považují za samozřejmé. 

Revoluční levice, jež by stála stranou nových levicových
formací, by zanechala vliv levého reformismu uvnitř nich bez zpochybnění. Do
revolučních barev se tak obléká konzervativní postoj, jež se vyhýbá potřebě
vliv reformismu vyzývat.

Ale existuje také druhé pokušení. Jedná se o upuštění od
argumentů revolučního socialismu a dlouhodobé perspektivy budování revoluční
organizace. Což znamená zapomenout, že určité rysy reformistického myšlení – myšlenka,
že sociální změna může přijít shora spíše než zdola – se v jistém bodě
transformují do pokusu směřovat hnutí katastrofálním směrem. V takovém
bodě mohou někteří lidé s reformistickými názory tyto postoje změnit – ale
většina lídrů se rozhodne pro cestu ke katastrofě a stáhne s sebou další.

Tak lidé jako Lafontaine, Gysi a vedoucí figury KS Francie
využijí pravděpodobně v jistém bodě jakýkoliv volební úspěch k tomu,
aby následovali příklad Rifondazione a pokusili se sestavit dohodu se stranami
Třetí cesty. účelem entuziastické participace v nových formacích by mělo
být nikoliv pouze prosazení částečných požadavků, jakkoli mohou být některé
z nich důležité (například donucení Blaira k opuštění Iráku), ale také
získání dalších aktivistů pro revoluční myšlenky, což samo o sobě již může
předejít úpadku.

Uznání tohoto by nemělo znamenat chápat se jakékoliv
příležitosti k nesouhlasu s dalšími lidmi. To je cesta k tomu
odcizit si ty, po jejichž boku chcete zápasit, ale s jejichž názory
nesouhlasíte. Ale znamená to diskutovat o těchto neshodách, pokud mají důsledky
pro bezprostřední aktivitu (například pokud lidé, ovlivňovaní reformismem
tvrdí, že ochrana před terorismem znamená potřebu posílení policie nebo že
odpovědí na nezaměstnanost by mělo být více dotací pro soukromý průmysl),
způsobem, který věci vyjasňuje, ale zároveň je přátelský. Také to znamená
pokračování pokusů o získání jednotlivců pro budování revoluční organizace.

Existuje staré rčení, pocházející od ruského veterána-marxisty
Plechanova, které se týká společné akce mezi revolucionáři a ne-revolucionáři –
pochodujte společně, udeřte odděleně. Ale pokud je to interpretováno doslova,
může se jednat o špatnou aplikaci, projevující se tak, že revolucionáři musí
zformovat hermeticky zapečetěné řady, jež kráčejí podél hermeticky zapečetěných
řad ne-revolucionářů. Tak jeden ze členů LCR, Gilbert Achar, používal toto
rčení ke kritice vystupování SWP (sesterská organizace SocSol v Británii –
Pozn. překl.) na protiválečných demonstracích a v Respektu, kdy mezi
jinými věcmi „míchají transparenty a plakáty“ s Muslimskou asociací
Británie (viz jeho článek „Marxismus a náboženství“, Znet 21. března). Jenže
právě když revolucionáři tímto způsobech v bojích míchají své
„transparenty a plakáty“, existuje zde možnost politického dialogu s ne-revolucionáři
(ať už z muslimských či ne-muslimských organizací).

Je třeba, aby se v Německu revolucionáři míchali
s fanoušky Lafointaina, ve Francii s militanty stále svázanými
s Komunistickou stranou, v Itálii s těmi, kdo jsou
v mainstreamu Rifondazione, v Británii s aktivisty ze všech druhů
prostředí, ať již Old Labour, muslimského či prostě protiválečného. To je
předpokladem pro přesvědčivé vykládání našich charakteristických argumentů a prevencí
toho, aby bylo v podstatných momentech hnutí vedeno špatným směrem.

Chris Harman
překlad Martin šaffek
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •