Pražská konference o Iráku: občanská sdružení a velk&aacu

Irák je na pokraji občanské války. Hrozí mu ozpad
s velmi negativními důsledky. Spojené státy, které zorganizovaly invazi do
této země, svrhly režim Saddáma Husajna a jsou hlavní okupační mocností, se
ocitly ve slepé uličce a nejsou schopny pozitivně (kromě svého odchodu) přispět
k řešení situace. Naopak by se při hledání východiska, jež by vedlo ke
vzniku jednotného, nezávislého, demokratického a sekulárního Iráku schopného
překonat vnitřní etnické a náboženské rozpory, měla více angažovat Evropská
unie. Sejděme se proto společně, analyzujme situaci a poraďme se, jak
k takovému evropskému angažmá nejlépe přispět. Zorganizujme konferenci
alternativních řešení.

To je v souhrnu hlavní myšlenka
konference, kterou v Praze o víkendu 16. a 17. prosince uspořádaly dvě nevládní
organizace působící v čR, české mírové fórum a česko-irácké sdružení.

Proč právě Praha? Protože mezi
Irákem a českem (správněji celým bývalým československem) existují hlubší vazby
odolávající politickým převratům. Nejsou zapomenuty pozitivní přínosy
hospodářské, průmyslové a technické spolupráce. Vystudovalo u nás mnoho
Iráčanů, je hodně smíšených manželství. Protivníci režimu Saddáma Hussajna u
nás žili v emigraci a politicky působili už od  sedmdesátých a
osmdesátých let. A také v nelegální druhé irácké válce, která začala roku 2003 a trvá dodnes,
prokázala česká republika přes všechny tlaky a manévry přívrženců Bushovy
administrativy značnou zdrženlivost. česká veřejnost jako celek není této válce
nakloněna.

Proč právě dvě nevelká občanská
sdružení? Protože česká oficiální „velká“ politika jako celek nemá dost odvahy,
koncepčnosti a představivosti, aby byla schopna využít možností, které
existující vazby mezi českem a Irákem nabízejí. Iniciativy se tedy chopili
lidé, pro něž jsou česko-irácké vztahy osobní záležitostí a kteří se veřejně
angažují proti irácké válce už od roku 2003.

Při dnešní oficiální nehybnosti
potěšilo, když se objevila výjimka. Záštitu nad konferencí převzal – což je u
nás v podobných případech neobvyklé – místopředseda Poslanecké sněmovny
Lubomír Zaorálek (čSSD). Kromě něj na konferenci přišli a vystoupili bývalý
český ministr zahraničí a předseda Valného shromáždění OSN v období
2002/2003 Jan Kavan (čSSD) a předseda KSčM Vojtěch Filip. Dopis
s příslibem spolupráce zaslal konferenci také poslanec Kohlíček (čSSD).

Už předem bylo zřejmé, že na
konferenci zazní ostrá kritika současné situace v Iráku a politiky
Spojených států. Bylo proto těžké očekávat, že by konferenci podpořil například
jednostranně probushovský designovaný ministr zahraničí Alexandr Vondra a lidé kolem
něj. Překvapilo ale, že česká pravice za podpory médií rozpoutala proti
konferenci primitivní pomlouvačnou kampaň („přijedou extrémisté a teroristé,
konferenci financuje Saddámova dcera, nelze připustit konání konference,
zejména ne na půdě parlamentu“). Opět přišel ke slovu služebníčkovský stereotyp.
Pravice ani tentokrát neprojevila schopnost objektivně analyzovat situaci a
samostatně uvažovat.

Kampaň ale pro ni skončila neúspěchem.
Organizátoři konference ani Zaorálek se nedali zastrašit. Konference se sice
konala o dva týdny později, s poněkud menší účastí, v ošumělé budově
české vědeckotechnické společnosti na Novotného lávce místo honosných prostor
Poslanecké sněmovny na Malé Straně, ale s mnohem větší publicitou. A
kampaň proti konferenci zcela ztratila půdu po nohama, když ve stejnou dobu
začala současná irácká vláda jednat se zástupci zakázané strany Baas a s íránem.

Vzhledem k zaměření konference
bylo důležité, že o ni na rozdíl od pražského černínu projevily pozitivní zájem
dvě důležitá evropská ministerstva zahraničí. Na konferenci přišel finský
velvyslanec v Praze (jeho země v druhé půli roku 2006 předsedala
Evropské unii) a první tajemník německého velvyslanectví (Německo převzalo
předsednictví EU 1. ledna).

Přívržencům alterglobalizačního
hnutí se probírání těchto oficialit a peripetií „velké politiky“ souvisejících
s konferencí může zdát zbytečné. Myslím ale, že by to byl omyl. Občanská
hnutí, která se hlásí k heslu „jiný svět je možný“, jsou stále častěji
nucena vstupovat do politických bojů o velké mezinárodní otázky, jako je Irák
nebo antiraketová obrana, a to v konkrétní domácí situaci, která je těmito
ději stále zřetelněji a bezprostředněji ovlivňována. Oficiální „velká“ politika
v nich samozřejmě sehrává klíčovou úlohu. Je proto nezbytností tyto děje
z vlastního hlediska analyzovat, zjišťovat kdo je kdo za clonou
oficiálních prohlášení, co ve skutečnosti chce a dělá. Kdo je protivník, kdo by
i v oficiální sféře mohl být spojencem.

Nyní k „obyčejným“ lidem. Na
konferenci přijely z různých evropských zemí dvě desítky Iráčanů, vědců,
podnikatelů, novinářů. Výrazně mezi nimi byli zastoupeni odpůrci dřívějšího režimu
Saddáma Husajna, kteří se kriticky dívají i na nynější vládu. Z české
strany přišli také odborníci, analytikové, novináři, aktivisté občanských
organizací. Celkem se konference zúčastnila asi stovka osob.

Na konferenci zaznělo několik velmi kvalifikovaných českých
vystoupení. Patřil k nim zejména referát analytika Jaroslava Bureše
z ústavu mezinárodních vztahů ministerstva zahraničí na téma „Analýza
bezpečnostního prostředí v Iráku. Hlavní překážky při vytváření
iráckého státu a přístupy EU a USA
.“ Bureš mimo jiné řekl: „…není
možné odmítat jednání s některými Iráčany jen proto, že mají kritický
pohled na politiku USA v Palestině, Iráku, či mají silné výhrady vůči
současné irácké vládě, protože těch je většina. Klíčovým kriteriem partnerů pro
jednání musí být především jejich jejích preference politickému řešení krize,
odmítání teroristických praktik boje a destruktivního sektářství ohrožujícího
stabilitu země a regionu, podpora jednoty a územní celistvosti iráckého státu.
Je správné, že se podobná konference koná právě nyní, kdy se situace
v Iráku začíná prudce zhoršovat a hrozí vypuknutí rozsáhlých sektářských
konfliktů a v krajním případě i rozdělení Iráku se všemi doprovodnými
následky.“

„EU si uchovala v arabských zemích image neutrální
mocnosti, která preferuje přístupy, jež jsou v souladu s mezinárodním
právem a rezolucemi OSN. Jednoznačně tento postoj potvrdila v dlouhodobých
přístupech k palestinskému konfliktu. Nenese zodpovědnost za předchozí
chyby, kterých se dopustila americká okupační správa a prozatímní vláda
v Iráku, což skýtá dodatečný prostor pro diplomatickou aktivitu. Má
dlouhodobé dobré či korektní vztahy se všemi klíčovými regionálními zeměmi,
včetně Sýrie a íránu, které může snadno zapojit do dialogu o budoucím
uspořádání. Mírová jednání nemohou být pouze iráckou vnitřní záležitostí.
Evropská diplomacie bude mít větší důvěru i opozičních sunnitských kruhů, kteří
musí být vtaženi do jednání o státoprávních otázkách. Evropa disponuje
ekonomickým potenciálem využitelným v době, kdy se americký Kongres zdráhá
vyčlenit další prostředky pro Irák.“

Cílem konference bylo také poskytnout fórum pro vzájemná
jednání iráckých účastníků. Z nich vzešla jako společné stanovisko Iráčanů
„Pražská charta“, která mimo jiné říká:

„Kolo násilí se roztočilo díky tvrdošíjnému uplatňování
vojenského řešení, naprosté absenci všeobecného politického řešení a rozdělení
iráckého lidu na protichůdné sekty, sektářská a etnická seskupení. Americký
přístup… představuje jednu z předních komplikací iráckého problému. Toto vše
vyžaduje obrodu konstruktivní evropské úlohy, která se opírá o mezinárodní
konvence. účastníci Pražské charty proto vyzývají mezinárodní společenství a
zvlášť Evropskou unii, aby pomohly ukončit okupaci a aby se na základě tvořivé,
historické zkušenosti iráckého lidu společně účastnily na rekonstrukci země
iráckými občany a jejich organizacemi občanské společnosti.“

Charta také podporuje návrh generálního tajemníka OSN Kofiho
Annana na uspořádání mezinárodní konference o Iráku jako mechanismu pro
nalezení východiska z dnešní pasti. Požaduje konání regulérních
všeobecných voleb pod dohledem OSN, z nichž vy vyšel prozatímní parlament
kontrolující činnost vlády odborníků.

Jsou všechny tyto návrhy a náměty realistické? Zdá se, že
Irák dnes směřuje opačným směrem, než si přejí účastníci konference,
k předstírané federaci tří částí (šiítské, kurdské a sunnitské) kryjící
patrně dočasnou a nestabilní nadvládu šiítského islamismu, nebo přímo k rozpadu
země na tři části (s těžkými následky pro celý region). Má volání po
jednotném, sekulárním a demokratickém Iráku vůbec šanci?

Lidí, které takové volání po sekulárním a demokratickém
uspořádání oslovuje, je ale v Iráku i v jiných arabských a
muslimských zemích mnoho. Tito lidé tvoří významné sociální skupiny. Pokud se
má zabránit „válce civilizací“ v duchu falešného ale sebenaplňujícího
Huntingtonova proroctví, pokud se má pokročit směrem k rozumnému a
spravedlivému překonání rozštěpu mezi Severem a Jihem, jednoho ze tří rozštěpů
ohrožujích naši globální budoucnost, pak má takové volání smysl. Prosincová
pražská konference je krokem, v globálních poměrech krokem malým, ale
nezanedbatelným, v tomto směru.

 

Rudolf Převrátil

(Další informace o konferenci a některá důležitá vystoupení
lze najít na serverech http://blisty.czwww.publica.cz).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  • 0
  •  
  •  
  •  
  •