Rád bych zde upozornil na některá nebezpečí, kterým musí tato iniciativa čelit.
Velká část diskusí o protiraketové základně, které se rozbíhají na stránkách Britských listů a v menší míře i na stránkách Práva
(jinde, a to včetně tzv. veřejnoprávních sdělovacích prostředků, se
jedná spíše o propagandu proamerického stanoviska) se soustřeďuje na
technickou stránku protiraketové obrany, maximálně pak na otázku
omezení práva občanů rozhodovat o území a personálu této základny.
Toto
zúžení pozornosti na, podle mého názoru, podružné detaily, pak činí
obtížným vyvrácení námitky, že se jedná o formu kapitulantství před
nepřítelem, ať již jím má být světový terorismus nebo tzv. darebácké
státy. Stačí pak připomenout mnichovský diktát a čtenář či divák je ve
svém odporu vůči výstavbě základny znejistěn.
Jenže mnichovský diktát má s touto otázkou máloco společného a když
něco, tak jen servilní ochotu části českých politiků podřizovat se
přáním velmocí.
Demokracie nejsou ohroženy silným a mocensky srovnatelným nepřítelem,
proti němuž bychom společně podnikali nutná bezpečnostní opatření. írán
ani Severní Korea nedisponují ani zdaleka silou, srovnatelnou s
vojenskou kapacitou vyspělých států a jejich srovnání s nacistickým
Německem je čirou a účelově používanou demagogií, jež se opakuje již od
dob ideologické přípravy útoku na Irák.
Mohu tedy zopakovat již to, co jsem tehdy v této souvislosti napsal ve svém článku „Na Bagdád, paní Müllerová":
„Hitler stál v čele evropské, průmyslově rozvinuté země svou velikostí,
početností obyvatelstva a svou celkovou vyspělostí zcela srovnatelné s
jeho evropskými soupeři Francií a Anglií. V některých oblastech je
dokonce předčila. Irák je proti tomu zaostalá země, jejíž vojenské
výdaje jsou nesrovnatelné se stále rostoucími výdaji USA. USA vydávají
na zbrojení více než 26 násobek toho (asi 396 miliard dolarů –
skutečnost r. 2003, nyní jsou tyto výdaje mnohem vyšší), co za stejným
účelem vydávají tak zvané zlé státy dohromady (Irák, Kuba, Libye,
Severní Korea, Súdán, Sýrie).“
Snad není ani třeba příliš
zdůrazňovat, že islámští teroristé nepoužívají mezikontinentální
balistické rakety a základna je z hlediska boje proti terorismu
naprosto bezvýznamná.
Jde o něco zcela jiného, a to o směr budoucího vývoje globální lidské
civilizace. Současná americká vládnoucí třída nám nabízí koncept
unilaterálního světa se Spojenými státy jako jeho hegemonem, a to i za
cenu celé řady válek a rozpoutání dalšího kola závodů ve zbrojení a
snad dokonce i s výhledem na válku světovou. Protiraketová základna je
důležitým prvkem na této trajektorii. Tyto globální souvislosti byly na
stránkách BL objasňovány v řadě výborných článků, a to od posledních textů Jindřicha Kalouse a Jakuba Rolčíka až po pozoruhodnou analýzu Martina Kunšteka o návratu Ruska mezi geopolitické hráče.
Sám jsem si dovolil upozornit na nebezpečí podobného vývoje v článcích "Volby v krizové době", "írán a jaderná bomba" a v textu "Na prahu budoucí válkyů.
Právě toto zařazení sporu o výstavbu protiraketové základny USA na
území našeho státu do globálních souvislostí dává jasnou odpověď na
otázku mnichovanství. Nikoliv odmítání její výstavby, ale její přijetí
je oním mnichovanským kapitulantstvím před zemí, jíž můžeme v
bushovském jazyce označit za darebácký stát či zemi zla, v méně
moralistním vyjádřením pak za největší světovou hrozbu, a tou jsou
současné USA, přesněji pak, s vědomím mohutného protibushovského hnutí,
jejich vládnoucí kapitalistickou třídu.
Přičemž se mi zdá jasné a proto jen podotýkám, že samotná osoba
prezidenta Bushe není tím klíčem k pochopení zájmového pozadí současné
militaristické a imperiální politiky USA.
Tím klíčem je
pochopení toho, jaké mocenské skupiny za ním stojí a jak reprezentuje
jejich zájmy. Druhým klíčem pak je dočasné dominantní postavení USA na
světové scéně a třetím celá řada „úzkých“ profilů, kterými musí
současné kapitalistické státy procházet, a to od surovinové krize,
zvláště ropné, až po rostoucí globální konkurenci mezi nimi navzájem (k
tomu viz citované texty). Odmítání protiraketové základny je proto ve
své podstatě odmítáním této militarizace světa.
A ještě
hlouběji je to boj proti vývoji, který by postupně vedl k odbourávání
demokracie, jak to již můžeme vidět dnes na příkladu různých tzv.
protiteroristických zákonů. Ty jsou ovšem samy jen výrazem snahy
potlačit jakoukoliv opozici vůči konzervativní pravici a cestou
rozdmýchávání strachu a z něj rostoucí nenávisti šířit ve společnosti
intoleranci vůči každému, kdo nesdílí toto radikálně pravicové a v
případě USA i nábožensky fundamentalistické vidění světa.
Tato
militarizace světové politiky, prováděná dnes nejaktivněji současnou
administrativou USA, sestává z celé řady postupných kroků, kde každý
následující se jeví jen jako dílčí, přesto však nutný posun směrem od
demokracie a lidských práv k autoritativnímu režimu. Před tímto vývojem
nás chrání jen míra odporu, jíž jsou občané schopni vyvinout při
obhajobě svých lidských a občanských práv a při obhajobě těchže práv
pro všechny lidi kdekoliv na světě.
Pokud jsou dočasně zmanipulování sdělovacími prostředky, pokud ztratí
vědomí vlastních zájmů a podlehnou vlně strachu a hněvu, vyvolané např.
teroristickým útokem, jakým byl i ten z 11. září, stávají se obětí
vládní politiky neokonzervativců. Schopnost občanů využívat velice
nedokonalých nástrojů zastupitelské demokracie k obhajobě vlastních
zájmů pak klesá a co bylo kdysi i za cenu lidských životů a proti
odporu vlastnických elit vybojováno, je postupně ztráceno.
Od
jednoho bodu k druhému na této cestě není tak velká vzdálenost a
zdánlivě se nemusíme ani příliš znepokojovat. Ano, tohoto práva je
nutné se na chvíli vzdát, abychom mohli účinně bojovat proti
teroristům, a ještě tohoto a později také tamtoho. Vlády nás budou
přesvědčovat, že je nutné jít stále dále po této cestě (viz např. tento
článek na BL: Britský ministr vnitra: „Kritikové protiteroristických opatření nerozumí ničemu", protože terorismus nezmizí, spíše bude sílit.
Bude sílit, protože americké vojenské intervence neřeší jeho příčiny a
svou brutalitou jen šíří ve světě nenávist. Euro-americký kolonialismus
vytvořil a současný neokolonialismus udržuje a reprodukuje sociální
kořeny frustrace a hněvu. Tím vším se jen vyhrocují problémy, kterými
prochází každá lidská společnost ve svém vývoji a jimiž trpí řada
rozvojových zemí. Samotná vojenská síla USA, jíž jsou mnozí tak ochotni
asistovat, je jen nástrojem ekonomických zájmů velkých firem a
investorů a jako takový je také používána, pokud toto její „použití“
nenarazí na příliš velký odpor americké veřejnosti. Již z hlediska
tohoto svého účelu není proto schopna odstranit kořeny terorismu,
fakticky sama přispívá k jeho vzniku a šíření.
A to dokonce někdy přímo, jako tomu bylo v případě Talibanu, který byl
utvořen, cvičen a vyzbrojován za přímé účasti amerických a britských
tajných služeb. Pakistánskou tajnou službu, která zde sehrála rovněž
významnou roli, můžeme zcela oprávněně považovat za do značné míry
podřízenou zájmům USA. Jen pokud ovládají naše myšlení rasistické
předsudky, jsme schopni lhostejně přehlížet takové skutečnosti, jako je
držení cizích státních příslušníků v zajateckých táborech bez možnosti
obhajoby, a to na dobu neurčitou. Jen za této podmínky jsme schopni
brát tisíce obětí americké okupace Iráku jako pouhé statistické údaje,
a to včetně hrůzných zločinů, jichž se zde američtí vojáci dopouštějí.
Pokud někoho pohoršuje radikalita těchto výrazů, měl by si především
odpovědět na otázku, jak jinak bychom měli nazvat hromadné znásilnění
14ti leté dívky a postřílení celé její rodiny skupinou amerických
vojáků? Pokud tedy nejsme rasisti, pak si musíme představovat, že toto
se děje právě nám. Praktické výsledky americké politiky jsou tisíce
zabitých lidí, stejných, jaké každý den potkáváme na ulici a jakými
jsme i my sami.
Pokud by byla ohrožena naše svoboda, pak bychom jistě měli být
připraveni za ni bojovat a bez váhání nést všechna rizika a nebezpečí
takového boje. Ten by byl v našem nejvlastnějším zájmu. Ale podpora
výstavby americké protiraketové základny je se zájmy většiny tzv.
obyčejných lidí v přímém protikladu. Skutečné mnichovanství spočívá
právě v rezignaci na své vlastní zájmy a v ustrašeném podrobení se
zájmům mocenských a vlastnických elit, ať již domácích či zahraničních.
První nebezpečí, kterému musí rodící se hnutí „Ne základnám“
čelit, je proto podle mne ztráta zřetele k těmto globálním a výsostně
politickým souvislostem. Pokud je vnímáme dostatečně zřetelně, i když
ne třebas tak radikálně, jak je tomu zde, přestože tato radikalita je
radikalitou jen v českém prostředí, jak ví každý čtenář Chomskeho,
Wallersteina či Chossudovskeho a mnoha dalších, stává se nám jasné, že
cíle kampaně jsou dlouhodobé a její výsledky mohou podstatně ovlivnit
život občanů této země. I z tohoto důvodu nelze počítat s tím, že by
svých cílů dosáhla během několika týdnů, mnohem spíše půjde o měsíce.
Obtíže kampaně se zdůrazňují i tím, že se střetává ještě s jedním
zásadním problémem. Její cíl spočívá v popření základního principu
zastupitelské demokracie tak, jak je u nás chápán politickými elitami.
Podle něj si občan zvolí poslance a ti pak mohou rozhodovat, jak se jim
zlíbí. Toto právo chápou jako odvozené od jakéhosi obecného mandátu
rozhodovat o těch, kteří je volili, a to i v otázkách, které nebyly
součástí jejich volebních programů. Tato interpretace je sice nelogická
a popírá sama sebe, ale důležitější je, že vyjadřuje zájmy politických
elit. A jak již kdysi dávno napsal Karel Marx: „Zájem rozpory
neznepokojují, neboť se sám se sebou do rozporu nedostává.“
Tím, že aktivisté žádají vypsání celostátního referenda o výstavbě
raketové základny, popírají toto suverénní právo politiků rozhodovat o
nás, popírají jejich nárok na moc nad občany.
{mosimage}I když se jedná o jeden konkrétní případ, je nebezpečný nejen tím, že
se staví proti zájmům supervelmoci, ale především tím, že ukazuje na
vážné nedostatky zastupitelské demokracie. Jak daleko je od kampaně za
referendum o raketové základně k požadavku na uzákonění obecného
referenda a dokonce snad na zavedení přímé demokracie jako takové?
Rodící se občanské hnutí představuje potenciál, jehož nebezpečí pro
vládnoucí elity spočívá v možnosti přechodu od jednoho dílčího
požadavku ve volání po systémové změně. švýcarsko, s jeho relativně
rozvinutým systémem přímé demokracie, není pro kapitalismus nebezpečné,
pokud zůstává v Evropě výjimkou a pokud se opírá o švýcarské
konzervativní kulturní zázemí. Přímá demokracie v české republice je
ovšem něco zcela jiného.
Již z těchto důvodů lze předpokládat, že s tím, jak bude hnutí sílit,
nasadí proti němu vládnoucí elity všechny prostředky od systematické
diskreditace v médiích až po pokusy rozložit či alespoň neutralizovat
jej zevnitř. Tato snaha bude o to intenzivnější, že mnohé pravicové
skupiny nevítají americkou vojenskou základnu jen jako vojenský-
mocenský faktor, ale jako faktor politický, od nějž očekávají posílení
svých pozic na domácí politické scéně, a to přinejmenším. Tajné naděje
pak spočívají v představě o zesílení přímého politického vlivu USA na
českou politiku.
Vše, co jsem zde dosud napsal, směřuje ještě k jednomu
pozoruhodnému momentu současných dějin. Krátce po skončení II. světové
války, zhruba tak koncem 50tých a počátkem 60tých let 20. století
začala prudce růst životní úroveň obyvatel Evropy a USA.
Předchozí ostré sociální konflikty a jim odpovídající mentální mapy
společenské reality a slovníky, byly zvolna opuštěny. Poslední vzepětí
odporu proti systému představoval rok 1968 na západě i východě. Revolta
byla poražena tím, že se kapitalistické systémy zbavily částí svých
autoritářských prvků, které již nyní byly postradatelné, a dopřály svým
občanům rostoucí životní úroveň, tedy větší podíl na vytvářeném
společenském bohatství. Vítězství bylo dosaženo za cenu částečného
ústupu.
Kapitalismus zvítězil právě tím, že ustoupil. S jistými modifikacemi
platí tento obraz i pro země tzv. východní. Mohu-li volně parafrázovat
Marcuseho, roste-li životní úroveň, bouří se jen blázen. Rok 1968 je
zlomem. Jistou roli zde sehrála i ideová konkurence sovětského systému,
jak jsem již psal ve svých dřívějších textech.
Krátce po rozvinutí konzumní společnosti ztrácí slovník radikální
sociální kritiky svůj sociální základ, obsahově se vyprazdňuje a je
postupně opouštěn. Z mentální mapy veřejnosti mizí obraz třídního boje,
ještě před válkou běžný a je nahrazován tříští individualizovaných
pocitů a soukromých příběhů, jimiž se vyznačuje Baumanova
individualizovaná společnost či jimž odpovídá svět postmoderního
myšlení. V této situaci také vzniká iluze, že rozdělení na pravici a
levici ztratilo smysl. Iluze je to především proto, že základní
mocenské struktury kapitalismu ani samotný fakt vykořisťování nezmizel,
jen přestaly být příčinou masového sociálního utrpení.
Tento svět skončil s pádem Sovětského svazu v roce 1991, kdy podle
Hobsbawma končí 20. století jako dějinná etapa. Mentální obraz
společnosti, který sdílí většina z nás dnes žijících, byl ale utvořen v
této předcházející době a snažíme se na jeho základě interpretovat
sociální realitu a řídit svoje jednání, i když se tento sociální základ
stal nenávratnou minulostí. Jazyk bouřících se studentů z roku 68
vyvolával takový zájem především proto, že představoval minulou
zkušenost v jí již neodpovídající sociální realitě. Nyní jsme v podobné
situaci. Svět se změnil! Naše myšlení o něm však zatím nikoliv.
Způsob myšlení, jak objevil Marx, se vždy opožďuje za způsobem života.
V padesátých letech žili lidé s vědomím možné jaderné katastrofy. Odpor
proti této hrozbě vyvolal silné protiválečné hnutí a jistota vzájemného
zničení přivedla politiky k jednacím stolům. O dvacet let později je
takto střídána válečná atmosféra náladou všeobecného usmíření a
smiřování rozporů v praxi i v našem myšlení.
O dalších dvacet později rostou náklady na zbrojení a atmosféra
usmiřování a tolerance je střídána válečnickým slovníkem posledního
soudu a boje proti darebáckým státům. V zužujících se prostorech mezi
nově se formujícími velmocenskými bloky vypukají horké války. Uvnitř
blahobytných společností zvolna roste sociální napětí. Klidná doba
všeobecného smíru skončila.
Nová realita si dříve či později vynutí používání nového slovníku, jenž
svou radikalitou dokáže popsat její rostoucí radikální rozpory.
Hnutí proti výstavbě americké protiraketové základny má tudíž mnohem
větší význam, než se snad na první pohled zdá. Může jej však ztratit,
pokud se mu nepodaří stát se skutečně masovým hnutím, rozšířit se za
hranice Prahy a vytvořit silné a aktivní pobočky ve všech velkých
městech a většině ostatních měst a vesnic. To však záleží jen z menší
části na jeho dosavadních aktivistech, z větší části však na aktivitě
lidí v těchto městech a vesnicích, na jejich ochotě zakládat místní
pobočky hnutí „Ne základnám“. Rád bych tímto textem k této aktivitě
vyzval. Nejde jen o tuto základnu!
