Rozhovor: Kopat do žuly motykou

{mosimage}Rozhovor s Michaelem Hauserem o iniciativě Jsme občané, Socialistickém kruhu a levici. Otázky kladl Jan Májíček.

Mohl by jsi nám na
začátek říci něco o sobě a o tom, jak iniciativa Jsme občané vznikla?

Ještě něco k mé biografii: – mám za sebou složitou a dost
klikatou pouť. řekl bych, že svým způsobem vlastně sleduji vývoj celé své
generace narozené v první polovině 70.let. Když jsme dospívali, byl konec
80.let. Tehdy se to jevilo tak, že např. křesťanství nebo konzervativní
smýšlení představuje určitou opozici vůči povrchnímu, čistě konzumnímu životu
pozdního socialismu. Já jsem tehdy šel cestou křesťanství. V křesťanství
jsem viděl něco ryzího, silného, vášnivého ve stylu, který razil Kierkegaard. Moje
počátky byly v československé církvi husitské. Později jsem konvertoval ke
katolické církvi a tam jsem si našel jezuitský řád. Přitahoval mě proto, že v něm
žili lidé jako Teilhard de Chardin, kteří se snažili ukázat, že křesťanství není
sbírka mrtvých dogmat, ale že je spojeno se zemí, s matérií, s vesmírem.
Jak říkal Teilhard de Chabdin, Kristus není něco abstraktního, spirituálního,
ale něco konkrétního, co proniká hmotou. Vstoupil jsem do jezuitského noviciátu.
Bylo to v okamžiku, kdy se noviciát znovu po 40 letech oficiálně otevřel.
Byla to pro mne studená sprcha. Jezdili za námi jezuité z celého světa,
aby na vlastní oči viděli, jak vypadal noviciát v 18.století. Teilhard měl
pověst polovičního kacíře a katolicismus se chápal jako jediný spolehlivý
způsob, jak se vyhnout trestům pekelným. Setkal jsem se tam třeba s obhajováním
pravosti Rukopisů  – jejich pravost prý
vyvraceli židozednáři, aby uškodili křesťanství. Do noviciátu nás nastoupilo
osmnáct, v řádu zůstali asi tři. Odešel jsem po devíti měsících. Devět
měsíců je doba gravidity a já porodil 
miminko, ze kterého časem vyrostl silný atheismus.

Tehdy jsem se dostal k osvícenství, ve kterém jsem
viděl protiváhu obskurních forem křesťanství. Ocitl jsem se na pozici
klasického osvícenství ve střihu Voltaira a Diderota. Začal jsem také studovat Poppera
a analytickou filosofii. Zdůrazňoval jsem jasnost myšlení, empiričnost,
zdůvodnitelnost, boření pověr, očištění filosofie od metafyziky. Později jsem si
nicméně uvědomil, že také osvícenský racionalismus má své meze a začal jsem se
zaměřovat na to, co uniká jak křesťanství, tak osvícenství – na zapomenuté a poetické
stránky světa, rozvinuté v archaických dobách. Zabydlel jsem se na čas v polytheismu
a myšlení přírodních národů. K živému polytheismu jsem se snažil dospět
prostřednictvím klasické filologie. K myšlení přírodních národů mě vedlo
dílo Claude-Lévi Strausse a Mircea Eliadeho.

Tyto věci mě nakonec přivedly ke studiu Adorna. Tehdy jsem
Adorna chápal jako myslitele, který odhaluje, co uniká z vládnoucí racionality,
co je zásadně jiné a nepojmenovatelné. Ale zjistil jsem jednu důležitou věc – pokud
chceme obnovit ztracené možnosti, prožitky, představy, objevené řeckým polytheismem
nebo animismem, je důležité zaměřit se také na současný společensko-ekonomický
systém. Jak v něm reálně obnovit tuto nepředstavitelně bohatou imaginaci a
formu života? Později jsem se setkal s pracemi Roberta Kalivody z
šedesátých let, ve kterých mimo jiné píše o tom, že by marxismus by měl oživit všechno
to plnokrevné a vášnivé bohatství životů, které se v dějinách, konkrétně
v renesanci, objevilo, byť náleželo k vládnoucím třídám.

Následně jsi začal
s projektem Socialistického kruh (SoKu)…

Přišel jsem na to, že je třeba začít s něčím konkrétním. řekl
jsem si, že se nejprve nedá dělat nic jiného, než se pokusit prostřednictvím
současných teorií prosvítit tělo pozdního kapitalismu a dostat se ze schémat,
ve kterých jsme uvězněni vinou minulého režimu a vinou postkomunismu. Proto
jsem se pustil do pořádání bytových seminářů o kapitalismu.  Iniciačním zážitkem pro mne byly demonstrace
proti Mezinárodnímu měnovému fondu na podzim roku 2000.

Postupně se vytvořil okruh lidí a společně jsme vytvořili
občanské sdružení Socialistický kruh, SoK, které se snaží systematicky
promýšlet problémy jak v současném levicovém myšlení, tak v současném světě, a
tak trochu chce být sokem té nechutné směsi postkomunismu a neoliberalismu,
která se u nás zabydlela.

Celou tuto činnost chápu jako předpoklad k oživení alternativy
k současnému systému, která by dokázala řešit hlavní problémy současného
světa a zároveň by probouzela  lidskou
tvořivost, poezii, umění, slasti, mezilidské vztahy, zkrátka všechny možností,
které v nás dosud většinou spí. Někdy je to jako kopat motykou do žuly,
ale asi to jinak nejde..

Co je podle tvého
největší úspěch dosavadní činnosti SoKu?

Naším dosavadním vrcholem 
byla bezesporu konference Sociální stát a kapitalismus, která se konala
na podzim roku 2004 v Lidovém domě v Praze. Zúčastnili se jí všechny
proudy české levice. Byli tam politici sociální demokracie, KSčM, trockisté,
anarchisté, ekologové, nezávislí intelektuálové, představitelé akademického
světa. Nechyběli ani hosté ze zahraničí, konkrétně z Francie, kteří se
angažují v hnutí Za sociální republiku. Cílem bylo alespoň na okamžik dát
dohromady roztříštěnou levici. Alespoň na úrovni diskuse – diskutovat o
společném tématu.

Konference se zúčastnilo zhruba 150 lidí, a to není málo,
zvlášť, když se vezme v úvahu, že na pozvánce bylo uvedeno, že akci pořádá
Socialistický kruh, takže tam lidé viděli slovo ,,socialistický“. Z příspěvků
na konferenci vznikl postupně sborník, který se jmenuje   Sociální stát a kapitalismus. Právě se tiskne.
 

SoK byl tedy úspěšný
v tom, co dělal, ale ty jsi nyní začal nový projekt Jsme občané. Proč?

Projekt Jsme občané souvisí s tím, čemu říkám ,,politické
sókratovství“. V době, ve které se zpochybnilo úplně všechno, nelze podle
všeho vyjít rovnou od kritiky kapitálu nebo budovat na pojmu třída. Je třeba
začít ukazovat na rozpory, které jsou v daném mocenském systému.  Lidé si musí sami uvědomit, že tu takové
rozpory jsou. To především znamená, že začnou klást kritické společenské otázky.
Politické sókratovství spočívá v tom, probudit v lidech potřebu tázat
se na věci, které se týkají charakteru společnosti, ve které žijí. Teprve potom
přichází pozitivní fáze: společné hledání odpovědí. To je jádro projektu Jsme
občané.

Samozřejmě oddělujeme činnost SoKu a činnost iniciativy Jsme
občané, které spolu bezprostředně nesouvisí.

Zaznívá námitka, že text
prohlášení Jsme občané až příliš obecný…

Podle nás by současná levice měla usilovat o překročení svého
vlastního stínu. Pokud nám něco říká Marxova materialistická teorie
společnosti, nelze na společnost promítat zcela ahistorické představy, jak to
občas vidíme u některých skupinek radikální levice – jedna skupinka se uzavřela
v představě, že každou chvíli nastane světová revoluce, jiná se uzavřela
kdesi v padesátých letech.  

Marxova teorie podle mne naopak vybízí k vykročení
z iluzí, které si člověk dělá o světě kolem sebe. Tato marxovská
deziluzivní kúra pak umožňuje ponořit se do cítění a myšlení společnosti a hledat
co nejpřiměřenější způsob činnosti. A to znamená, získat cit pro společnost a
dát výraz tomu, co lidé chtějí říct. Iniciativa Jsme občané usiluje o co
největší otevřenost právě proto, že se chce pokusit o to, aby poněkud chaotické
představy, které dnes lidé mají o problémech kolem sebe, postupně vykrystalizovaly
do konkrétních tvarů odporu.  Jiný způsob
podle všeho nepovede k ničemu jinému než k opakování politicky
neplodných levicových schémat.

Nemůže tato otevřenost
otupit celou tuto kritiku? Nestává se tím tento text pro drtivou většinu
nezajímavým, neprovokativním?

Podle nás je tento text pouze východisko, společná báze,
která má umožnit, aby se zkontaktovali lidí, kteří jsou vzájemně izolováni. Zde
je inspirací Charta 77 – evropský unikát, co se týká názorové a politické
plurality. Vznikl v ní prostor, ve kterém spolupracovali exkomunisté, trockisté,
liberálové, konzervativci i monarchisté. Dovedli pojmenovat základní
problém  doby. Pak se rozvinuly další
iniciativy a aktivity, které se dosti kriticky zaměřovali na vězeňství nebo
stav lidských práv. Z našeho prohlášení by také měly vyrůst další iniciativy,
petice a nejrůznější formy protestů, které budou konkrétnější a kritičtější.

Máš/te nějakou
představu jek by se mohlo takové hnutí dál rozvíjet?

Je to celé experiment, zda-li je něco takového možné v liberální
demokracii a kapitalismu. Pokud vím, tak zatím to nikdo nevyzkoušel. Je možné,
že tento pokus se ukáže jako nereálný a rozplyne se. Je možné, že postupně
vznikne okruh lidí, kteří se budou snažit zuby nehty tuto iniciativu udržet. A
není vyloučené, že se postupně vytvoří aspoň zárodek hnutí. Každý pokus o něco
nového, je tak trochu krokem do neznáma. Na druhou stranu, každé hnutí vznikalo
z nepatrných zárodků. Kdyby se iniciativa stala dlouhodobou otevřenou platformou,
zabývala by se hlavními vnitřními rozpory systému a způsobem, jak je zmírnit. Tím
by se ukázalo něco pravdivého o celém systému – je schopen své rozpory zmírnit
nebo snad není?   

Když mluvíš o tom, že
to má být společná platforma, co nabízíte lidem, aby se k tomuto projektu
přidali? Co je na něm zajímavého?

Za prvé, tento projekt umožňuje pojmenovat základní problémy
dnešní společnosti na neideologické bázi. Mnoho lidí cítí, že něco není
v pořádku, že je něco shnilého ve státě dánském, ale co to je? To je první rovina.

Druhá rovina je morální. Umožňuje žít jinak, jak kdysi říkal
filosof Jan Patočka, ,,žít  v pravdě.“ Ono to zní pateticky, ale myslí
se tím, že se snažíme žít ve shodě se základními principy dané společnosti,
které ústy vyznáváme, jako je např. demokracie a svoboda.

Třetí rovina je iniciační. Naše prohlášení by mohlo sloužit
k aktivizování lidí v té které oblasti společenského života. Jak říká
Slavoj Žižek: ,,největší nebezpečí pro každou ideologii je, když ji někdo začne
brát za slovo.“ To je podle mého hlavní subversivní element. Když se dnes mluví
o lidských právech, svobodě, spravedlnosti, tak se tyto pojmy velmi často berou
jako účelové fráze.  Je třeba si položit
otázku, co tato slova znamenají konkrétně. Co znamenají v mém prostředí, na
mém pracovišti, v mé fabrice, zkrátka, tam kde jsem?

čtvrtá rovina. Iniciativa Jsme občané vytváří novou formu
komunikace napříč občanskou společností, ale i mezi lidmi napříč politickými
stranami. Jsme otevřeni i politikům, pokud k nám přistupují jako občané. Tato
forma komunikace by mohla překonat atomizaci občanské společnosti i lidí, kteří
se politicky angažují a vnitřně nesouhlasí se současnou podobou stranické
politiky. Iniciativa by se ráda pokusila překonat ghetta, která vznikla uvnitř
občanské společnosti a také pomoci levici zbavit se toho, čemu István Mészáros říká
,,systematické sektářství levice.“

Pokud bych to měl shrnout, tak iniciativa by mohla přispět k
vytváření podhoubí pro formování alternativního společenského projektu.

Mluvil si o tom, že problémy
se pojmenovávají na neideologické bázi. Co je to neideologická báze?

To znamená, že my používáme pouze nástroje, které nám dává
do rukou ústava, Listina lidských práv a mezinárodní závazky české republiky.  My bereme to, co se nám nabízí a uplatňujeme
to.

Nejsou ale i tyto
dokumenty produktem nějaké ideologie?

Ideologie je velmi široké slovo. Já tím myslím ,,ideologii“
ve smyslu politické doktríny. V tomto smyslu naše činnost není
ideologická.

Samozřejmě, můžeme mluvit o ideologii ve filosofickém smyslu
a pak můžeme říci společně s Adornem, že i pojmy a racionalita jsou
projevem ideologie jakožto mocenského myšlení. Ale to bychom šli příliš daleko
a nakonec skončili u toho, že vlastně všechno je ideologie.

Několikrát jsi
zdůraznil, že Jsme občané má sloužit ke společné debatě. Nehrozí nebezpečí, že
se tento projekt změní na debatní kruh?

Na první schůzce jsme začali vytvářet tématické skupiny,
které jsou zaměřeny na různá témata: ekologie, státní správa, referendum atd. Chtěli
bychom ukázat na selhávání systému. Proč neplatí, co by podle slov mocných a
administrátorů systému platit mělo? Potom bychom předložili návrhy na konkrétní
změny.

Směřuje iniciativa
Jsme občané k tomu, stát se ,,kritickým think-tankem“?

Tím bychom se nechtěli stát. Vždy musí být kooperace mezi
lidmi, kteří dovedou něco analyzovat, sepsat a vyjít s tím na veřejnost. Chtěli
bychom, aby se naše analytická a kritická práce rozšířila mezi obyčejné lidi. Rozhodně
nechceme vyvolávat dojem, že jsme elitní intelektuální klub a opakovat chybu,
které se dopustila Charta 77, která se v tom zásadně lišila od polské
Solidarity.

Uvažujete udělat
obdobnou konferenci, kterou pořádal SoK, pro Iniciativu Jsme občané?

O tom skutečně uvažujeme. Rádi bychom využili znalostí
našich signatářů a sympatizantů a časem se pokusili uspořádat konferenci, která
by spojila rovina teoretickou a praktickou a zároveň dala prostor celému
názorovému spektru, jak tomu bylo u konference Sociální stát a kapitalismus.

Tvůj vzkaz čtenářům…