Ve
Francii proběhla generální stávka. Co bylo její příčinou a kolik lidí se jí
zúčastnilo?
Pravda,
4. října jsme opět stávkovali a byli v ulicích francouzských měst. ,,Všichni do
ulic, abychom neskončili na ulici", hlásaly odborářské letáky. V Paříži
přišlo na Náměstí Republiky 150 tisíc lidí, v Grenoblu nás bylo asi 30 tisíc.
Celkově se zúčastnilo demonstrace asi 1,5 milionu lidí. To ještě není
desetimilionová generální stávka, to ještě není masové hnutí jako v
šestatřicátém a osmašedesátém, to teprve přijde. Zatím jen slušná odborářská
mobilizace. Jelikož se jí zúčastnily všechny, podtrhuji, všechny odborové
organizace, byla ,,duhová", i když červená barva CGT a FO převládala.
Přišly i křesťanské odbory a konfederace vedoucích pracovníků. Věřící a bílé límečky
mají divokého kapitalismu již také plné zuby. Hnutí odstartovalo s klasickými
odborářskými požadavky, zvýšení platu, obrana sociálního státu, veřejných
služeb, sociálních práv, ale rychle se zpolitizovalo. V průvodu bylo ze všech
stran slyšet proklínání ,,liberálních elit", francouzských i evropských,
Chiracovy pravicové vlády a její liberální politiky, ,,kapitalistů, kteří
delokalizují", svazu zaměstnavatelů, burzy, akcionářů, medií…
Demonstranti si vzali tentokrát na mušku zvláště privatizaci: ,,Privatizace-loupež."
Francouzsky se to hezky rýmuje: ,,Privatisations-spoliations". Za
transparentem ,,3000 nových obětí burzovních spekulací" pochodoval početný
průvod čerstvě vyhozených lidí z podniků, vesměs prosperujících, kterých se cizí
akcionáři jednoduše ,,zbavili" z neznámých důvodu. Hlavním heslem
demonstraci bylo: ,,Všichni společně" (Tous ensemble). Demonstranty, kteří
se rozcházeli, ovládala jediná myšlenka: ,,Co dál?" Tady ale opouštíme
odborářskou půdu.
Jsi
aktivní odborář, pověz nám, jak jsi připravoval stávku ve svém městě.
Mobilizace,
která proběhla 4. října, jsme připravovali od 11. března. Předchozí celostátní
demonstrace proběhla 10. března, zúčastnilo se jí asi milion námezdně
pracujících. Jelikož jsme věděli, že liberální vláda od svých úmyslů neupustí,
začali jsme připravovat další celostátní demonstraci hned nazítří po 10.
březnu. Mezi tímto datem a 4. říjnem jsme udělali krok dopředu o několik set
tisíc demonstrantů na ulicích několika desítek měst. A jelikož víme, že
liberální vláda od své politiky neupustí, připravujeme další demonstrace a
stávky již dnes. Příští mobilizace musí být nutně větší než 4. října. Každá
stávka a demonstrace je kolektivní odborářská akce na všech úrovních. Na úrovni
základní organizace v podniku, na úrovni odvětví, federace, konfederace. Stávka
je ,,svátek dějin" pro její účastníky. Stávka je prožitý pocit bratrství,
kamarádství, solidarity, možný v této společnosti jen zde. Stávkující a
demonstrující cítí silný pocit lidskosti. Každé stávce ale předchází dlouhodobá
každodenní aktivita. Sociální hnutí živí odborářskou činnost a odborářská
činnost živí sociální hnutí. Kolik šedivých odborářských dnů ale musí odborový
předák překonat, než se dostane ke žhavému jádru věci: k napsání letáku
vyzývajícího ke stávce a demonstraci.
Měla
na hnutí 4. října nějaký vliv kampaň proti Evropské ústavě?
,,Tous ensemble" (Všichni společně),
hlavní heslo výboru a občanů, kteří řekli ,,ne" liberální ústavě a Evropě,
se opět vynořilo 4. října. Na demonstraci kromě odborářů přišli komunisté,
zelení, trockisté, Attac, tedy vesměs organizace, které odmítly návrh ústavy.
Přišli také socialisté, ale ne všichni. Přišli převážně socialisté, kteří řekli
"ne" 29. května. Těch přišly tisíce, mnozí opět s odznakem na klopě
,,Pour moi c’est non" (Heslo kampaně proti euroústavě – pozn. redakce),
jako za starých časů před referendem. Socialistů spřízněných s Hollandovým
vedením bylo pramálo. Na pařížské demonstraci se stranické vedení ukázalo, v
Grenoblu se místní vedení neukázalo. Věc je příliš jasná, aby o ní bylo třeba
ztrácet mnoho slov. Hollandovo stranické vedení, svou fanatickou podporou
euroústavě – fanatická víra v nepřemožitelnost liberální globalizace nebo jenom
politováníhodná zabedněnost – si natolik odcizilo levicový lid, že se ani
nechce ukazovat na odborářských demonstracích. Hluboká cenzura francouzské
Socialistické strany je viditelná na každém kroku. Naopak letmý pohled do ulic
měst 4. října ukázal, že dynamický energický proud vítězné kampaně proti
evropské ústavě ukazuje cestu vybudování nové levicové politické reprezentace,
nové levicové strany.
Mohl
by jsi nám říci něco o vládních reformách? Jaké jsou dopady těchto reforem na
obyčejné lidi?
Francouzský
ultraliberální svaz zaměstnavatelů je utržený ze řetězu a vyžaduje, aby
ultraliberální Chiracova vláda prosadila všemi prostředky kontrarevoluční
reformy na troskách staletých sociálních práv a vymožeností. Francie nikdy
nebyla ve své historii tak bohatá jako dnes, a nikdy v ní nebylo tolik chudých
jako dnes. To je výsledek té ,,šťastné globalizace", kterou nám ještě
nedávno vřele doporučovaly ,,liberální elity", včetně socialistických a
sociálnědemokratických. Námezdně pracujícím Francie jde životní úroveň
nezadržitelně dolů, ačkoliv Francie je pátá největší ekonomická velmoc a podle
posledních výzkumů má nejvyšší individuální a společenskou produktivitu na
světě. Francouzské liberální elity budou nadále prosazovat systém, ve kterém
bohatí budou bohatnout a chudí chudnout. Nejmilitantnější, nejliberálnější křídlo
svazu zaměstnavatelů sní o čínských platech ve Francii. Neuvěřitelné, ale
pravdivé. Že čínský sedmdesátihodinový pracovní týden za 60 euro měsíčně by měl
být ,,příkladem" pro námezdně pracující Francie a Evropské unie, je ta
nejnovější ,,pracovní hypotéza", o které se bez obalu začíná mluvit na
podnikatelských sympoziích, při doutníku, mezi koňakem, kávou a zákuskem. Hrubá, surová zvůle
čínského poststalinského kapitalismu má rostoucí ohlas v kapitalistických
kruzích Francie. Francouzští námezdně pracující ale nebudou pracovat za 60 euro
měsíčně, když měsíční nájemné jednopokojového bytu je již nejméně desetkrát
tolik. Nová paní předsedkyně svazu zaměstnavatelů bude muset tyto utopické sny
pustit z hlavy.
Jaká
je tedy šance, že vláda od svých záměrů ustoupí?
Ultraliberální
vláda ustoupí, až bude na ulici deset milionu pracujících. Chiracova vláda,
jako všechny liberální vlády, ztělesňuje a hájí vrstvy zbohatlíků, a je plně ve
službách akcionářů, rentiérů, parazitů, kteří rozhodně nemají v úmyslu opustit
politickou scénu. Jaká je šance, že dnešní privilegované vrstvy se dobrovolně
vzdají svých privilegií? Žádná. Jejich privilegia, která deptají Francii a
Evropu, musí být zrušena, jako byla zrušena privilegia feudální šlechty, v noci
4. srpna 1789. Vláda zatím neodpověděla ani na jeden z požadavků, které zazněly
4. října na ulici. Zatím nic nenasvědčuje ani tomu, že by liberální elity vůbec
ráčily zaznamenat, že patnáct a půl milionu francouzských občanů řeklo
,,ne" liberální Evropě. Ale jsme ve chvíli, kdy ,,liberální pořádek"
se stal nesnesitelným většině francouzských občanů, a kdy jsou nuceni hledat a
najít východiště novému řádu. Francouzský levicový lid, který má sociologickou
většinu v zemi, dnes vážně diskutuje o nové politické levicové reprezentaci.
Věc spěchá. Pravicové strany si ještě neráčily všimnout, že ,,ne"
euroústavě má většinu v zemi o 3 miliony hlasů, a hledají aktivně pro
prezidentské volby v roce 2007 kandidáta, ,,který by řekl ano". Hollandovo vedení socialistické
strany má dokonce po ruce již pět socialistických kandidátů, ,,kteří řekli
ano". Levicový lid to ale vidí trochu jinak. Letošní půlmilionová slavnost
l’Humanité, kam přišly všechny levicové a odborové organizace, včetně několika
tisíců ,,vzpurných" socialistů, byla zakončena slavnostním neformálním
prohlášením: ,,Naším kandidátem v roce 2007 bude politik, který řekl ne
liberální ústavě a liberální Evropě." Ve Francii je zaděláno na pěknou
politickou krizi, ze které musí vzniknout nová levicová strana.
Jsi
politicky aktivní již řadu let, co bys poradil mladému českému hnutí? Co je
podle tvého nejdůležitější?
Pokusím se vžít do situace dvacetiletých studentů filosofické fakulty,
kteří hledají pravdu, světový názor, odpovědi na nejzákladnější problémy světa,
poznání, společnosti, jedince, a kteří musí poslouchat jekot liberálních
,,elit" o ,,konci dějin". Vaše mladé hnutí touží po pokroku, věří v
člověka, v rovnost, v sociální spravedlnost, v bratrství. Je chudé na stávky,
ale bohaté entusiasmem a přesvědčením, že je možné ,,měnit svět". Vaše
mladé české hnutí věří v bratrství mezi národy, je internacionální, je
internacionalistické. O tom jsem se přesvědčil nedávno v Praze. Vaše generace
není zatížena neúspěchy a porážkami, ani ideologickými předsudky. Stačí
připomenout, jak se vaše hnutí spontánně zaradovalo po francouzském vítězném
,,ne", neboť ihned vytušilo, že 29. květnem minula strnutí a že nastávají
lepší časy. Je nezvratnou skutečností, že liberální kapitalistická Evropa je
tentokrát masově zpochybněna v jedné z nejvyspělejších kapitalistických zemí,
ve Francii. Vaše mladé české hnutí tuto novou převratnou skutečnost bez váhání
včlenilo do svých úvah, do svého programu, do nadějných evropských vyhlídek.
Držte se této cesty a nechte stranou profesionální skeptiky, kteří vám mohou
kázat cosi o ,,nepřekročitelném obzoru liberalismu". A navazujte nadále
styky s ostatními mladými hnutími v Evropě, s mládeží, která také chce ,,měnit
svět". Moje generace francouzských aktivistů je vám otevřena.
