úterý 11. září jindy a jinde

{mosimage}šok a děs, to jsou emoce, kterými většina z nás
reagovala na zprávy o útocích na New York a Washington. V minulosti se
však odehrála událost, která ve své době neméně šokovala a vyděsila značnou
část světové veřejnosti. Bylo to shodou okolností stejného dne i data –
úterý 11.září, ale jiného místa a letopočtu, v Chile roku 1973.
Co se tehdy vlastně stalo ? Pro pochopení té to
události se budeme muset vrátit o tři léta zpátky

Do
70. let vstupuje Chile jako svého druhu rarita Latinské Ameriky Od roku 1891
byla více méně stabilní demokracii. Obešla se 
bez vážnějších vnitřních konfliktů i bez 
vojenských převratů a diktatur, tolik 
charakteristických pro země tohoto regionu.  Levicové síly v této zemi jsou
pozoruhodně silné. Chile byla například jedinou zemí Latinské Ameriky (s
výjimkou Kuby , pochopitelně), kde komunistická strana nejenže legálně
působila, ale měla i své významné pozice v parlamentu a  jiných politických a společenských
místech.
V dalších ohledech šlo však o typickou
latinskoamerickou zemi. Z průmyslu měla jednoznačně největší význam těžba
nerostů, zejména mědi. Toto odvětví bylo z 91 % ovládáno americkými korporacemi
Kennecott Cooper Corporation  a Anaconda
Cooper Corp.
Rovněž situace v zemědělství byla zcela
jihoamerická. 62% půdy patřilo 0,7 % vlastníků. 83% vlastníků mělo pouhých 11%
půdy. Hlavní část zemědělského obyvatelstva pak tvořili peoni, kteří pracovali
na statcích za pronájem statkářské půdy.
V šedesátých letech byla rozhodující politickou
silou v Chile Křesťansko demokratická strana (PDC). Presidentský úřad
vykonával křesťanský demokrat, dr. Eduardo Frei ( a Chile byla presidentská
republika.)  Názorově by li křesťanští
demokraté rozprostřeni od pravého po levý střed Programovým heslem této strany  bylo „revoluce ve svobodě“ a  „křesťanský socialismus.“
Podstatou této koncepce bylo provádění omezených
sociálních reforem ve prospěch pracujících. Zahájila také svůj opatrný program
pozemkové reformy.
Podobně i v jiných oborech narážela umírněná
reforma PDC na sklonku šedesátých let na své meze.Ekonomická situace se
zhoršila, životní úroveň citelně klesala . Program omezených reforem již
nestačil. Chilská společnost stála, jak se zdálo před zásadními změnami. Jediné
, co tomu zatím stálo v cestě byla roztříštěnost a rozhádanost Chilské
levice.
Před presidentskými volbami v roce 1970 se levici
přece  jen podařilo dohodnout se na
společném kandidátovi, socialistovi dr. Salvadoru Allendemu. Vytvořila se tak
koalice lidových sil „Lidová jednota“ (Unidad Popular) Jádrem této koalice se
stala socialistická strana (PS), členka Socialistické internacionály. Vzhledem
k tomu, že v Chile opanavaly 
levý střed Radikální strana a 
křesťanští demokraté, nedošlo u chilských socialistů, na rozdíl od
západoevropských, k odhození marxistické doktríny, nehledě na  skutečnost, že  v zemi 
neztratily myšlenky radikální systémové změny svou přitažlivost pro
široké vrstvy pracujících.Trvající atraktivita takovýchto koncepcí  je jednou ze základních odlišností
strategicko-taktické situace v rozvojových zemí od většiny vyspělých států.
Dále do lidové jednoty patřila Komunistická strana
Chile (PCCH), jedna z nejortodoxnějších 
prosovětských stran vůbec. V parlamentních volbách v roce 1969
skončila na třetím místě a byla nejsilnější levicovou stranou v zemi.
členem koalice se stala  také Radikální strana (PR).
Z méně významných stran do Lidové jednoty patřilo
Hnutí lidové akční jednoty  (MAPU), jež
vznikla těsně před volbami oddělením radikálně levicové platformy  křesťanských demokratů. Dále levicově
liberální Hnutí jednotné lidové akce (API), Křesťanská levice (IC) a Lidový
socialistický svaz (USP).
Vedle politických stran sdružených do Unidad Popular
existovala v zemi ještě jedna velevýznamná levicová síla, Hnutí revoluční
levice (MIR). Tento radikálně levicový směr se původně hlásil k maoismu.
Rozhodující vliv však na něj měly myšlenky guevarismu. Přívrženci MIR se
rekrutovali především z řad mladé inteligence. Slabinou tohoto hnutí
bylo  sektářství, dogmatismus, myšlenkový
schématismus a spíše maloburžoazní revoluční avanturismus než opravdové
proletářské vědomí.
Hnutí MIR odmítalo pokojnou cestu k socialismu  jako nereálnou. Opíralo se mimo jiné o
argumenty Che Guevary, který v roce 1962 (zejména s poukazem právě na
politickou realitu  Chile) prohlásil
„Hovoříme-li o dobytí moci volební cestou, pak naše otázka je stále stejná.
Jestliže se určité lidové hnutí dostane v nějaké zemi pomocí lidového
hlasování do vlády a rozhodne se následně začít s velkými sociálními
přeměnami, které tvoří zásadní program, na jehož zásadě zvítězilo, nedostalo by
se okamžitě do rozporu s reakčními silami této země? Nebyla armáda vždy
nástrojem třídního útlaku? Pokud tomu tak je, je logické se domnívat, že armáda
se postaví za svou třídu a vstoupí do konfliktu s utvořenou vládou. Taková
vláda může být svržena státním převratem, více či méně krvavím, hra může začít
znovu a trvat do nekonečna.“ …. Jak prorocká se ukázala být tato  o jedenáct let později!
Presidentské volby, které proběhly 4.září 1970, vyhrál
socialista Allende ziskem 36% hlasů. Těsně tak porazil kandidáta pravicové
Národní strany (PN) Jorgeho Alessandridise, který získal 34 %. 
Z volbou presidenta Lidové jednoty se však USA
nadále nechtěly smířit. Když neuspělo silové řešení, rozhodli se pro ekonomický
nátlak. Americký velvyslanec Korry prý varoval: V případě že Allende
převezme vládu, uděláme všechno, co je v naší moci, aby Chile a Chilané
strádali tím největším možným nedostatkem a bídou. Zahájíme politiku
dlouhodobého škrcení chilské ekonomiky, a tak bude dost času ukázat světu ty nejhorší  rysy socialistického systému…..“ A co
Američané slíbili, to také plnili….. ale o tom až za chvíli.
Lidová jednota v čele s presidentem Allendem se
ujala vlády.
Začala uskutečňovat rozsáhlá opatření ve prospěch
pracujících. Zahájila budování sociálního státu hodného toho jména.  Snažila se rovněž zlepšit životní podmínky
v předměstských favelách, zaváděla sem vodovod  a elektřinu, budovala tady  zdravotní stanice, zahájila systém veřejné
výstavby, která měla obyvatelům těchto slamů  
zajistit důstojnější bydlení.
Začala také rozsáhlá cenová regulace, někdy dokonce
zmrazení.
{mosimage}Se vší vervou byl také spuštěna radikální pozemková
reforma. Byla zabrána veškerá půda nad 80 ha a rozdělena bezzemkům a malorolníkům.
Vláda také zahájila rozsáhlé znárodňování v oblasti
služeb a průmyslu. Byly vyvlastňovány velké průmyslové závody, bankovní sektor
i telekomunikace (to se bolestně dotklo americké společnosti ITT).
A uskutečněn byl i nejdůležitější bod vyvlastňovací
politiky, znárodnění těžebních společností (které byly, jak již bylo řečena,
v rukou amerických korporací).
Bylo by ovšem nesprávné, kdybychom si představovali,
že všechny  reformy byly
uskutečňované  jen  ze shora a lid je pouze pasivně přijímal. Ne,
právě v téhle době měli obyčejní lidé poprvé pocit, že mohou ve své zemi
sami ledacos  ovlivňovat… ne, všechno,
tedy skoro všechno. Poprvé ve svém životě se necítil prostý člověk pouhým
nástrojem v rukou mocných, ale jako, ve společnosti s druhými, skutečným
pánem nad svým životem…. Lidé se například 
spontánně zapojili do budování veřejných zdravotních  stanic as středisek. V době problémů
s nedostatkem potravy (ještě o něm bude řeč)  sami vytvořili lidovou rozdělovnu potravin,
která se starala, aby se každému dostalo jeho přídělu  a v nezanedbatelné míře tak dokázala
eliminovat černý trh.. Ale nejpozoruhodnější lidovou iniciativou této doby bylo
hnutí cordones industriales……O co šlo? Vláda  zpočátku řídila znárodněné podniky ze shora a
prostřednictvím dosazených ředitelů.A právě v opozici proti tomu se  spontánně 
objevilo výše uvedené hnutí. V rámci cordones industriales se
dělníci  sami a prostřednictvím svých
volených orgánů ujímali organizování výroby 
na podnikové i nadpodnikové úrovni….
Správná levicová politika se skutečně nemůže omezovat
pouze na centrální organizování, jejím nejdůležitějším úkolem je otevřít
prostor pro iniciativu ze zdola.
řekli jsme si, že se administrativa  USA nikdy nechtěla smířit s existencí
socializujícího režimu v Jižní Americe a k jeho likvidaci se snažila
využít ekonomických pák. To pro ni nebylo nic těžkého, když si uvědomíme, že
veškerý chilský průmysl byl  závislý na
amerických technologií. Od teď již USA neprodaly Chilanům žádné  náhradní díly, žádné stroji, a navíc ještě
zorganizovaly  odchod expertů z Chile….
Pro národní hospodářství této země to znamenalo těžkou ránu. A americký kapitál
dokonce vyvolal i pokles cen mědi, nejdůležitějšího chilského vývozního
artiklu. Zahraniční banky přestaly Chile poskytovat úvěry. USA tlačily na cizí
vlády, aby také ony neposkytovaly  žádné
úvěry. V zemi se projevil akutní nedostatek  deviz. Chile navíc splácela kompenzace za
znárodněný americký majetek! Rozhodla se proto vyplácení této kompenzace
zastavit. Odůvodňovala to poukazem na skutečnost, že v minulosti americké
korporace z tohoto majetku dosahovaly mimořádně vysokých výnosů a tím se
tedy tento již vlastně splatil. To si ovšem americký kapitál nenechal líbit.
Kennecott Cooper Corporation zahájila proti Chile mezinárodní arbitrážní
řízení.
Jediná možnost pro vládu Lidové jednoty bylo obrátit
se na SSSR  a východoevropské země. Ale
ani zde nepochodila. Východní blok poskytl jen velmi omezené dodávky, a ještě
za podmínek téměř lichvářských .
V Chile propukl akutní nedostatek potravin. Byl
to jednak nechtěný důsledek pozemkové reformy.. Dílem to byl i důsledek záměrné
sabotáže. Lví podíl na této situaci měl ale nedostatek valut. Nebylo možno
nakupovat hnojiva  a postřiky, eventuelně
pohonné hmoty  a  náhradní díly do zemědělských strojů, což se
zákonitě projevilo na úrodě. A kromě toho, Chile nebyla zcela potravinově
samostatná. A na dovoz potravin teď nebyly prostředky.
{mosimage}Všechny tyto poruchy hospodářství a následné snížení
životní úrovně, vyvolalo značný odpor příslušníků středních  i části nižších vrstev (vyšší vrstvy
nenáviděly vládu pochopitelně již od samého začátku)  . Charakteristickým fenoménem těchto časů se
stal tzv. „pochod prázdných hrnců“.
Lidé však projevovali nespokojenost  s vládní politikou i jinými než
úsměvnými způsoby, teroristickými útoky. A to jak z krajní pravice, zde
nechvalně proslula zejména fašizující organizace „Vlast a Svoboda“(PL), tak i
ze strany levicových extrémistů.                   
Velmi razantní akcí odporu proti vládě se stala stávka
autodopravců v říjnu 1972.V zemi, kde silniční doprava je jednoznačně
dominantní forma, je takováto stávka 
nesporně způsobilá dovést zemi až k totálnímu kolapsu. K této
sabotážní aktivitě se přidala i značná část malopodnikatelů.
Ale nebyla to jen pravice, která ostře odmítala vládní
politiku. Nezanedbatelná část dělnictva a dokonce i radikálnější polovina
vládního bloku, požadovali, aby byl buržoazní státní aparát, včetně armády a
bezpečnostních sborů, nahrazen revolučními orgány pracujícího lidu. Hnutí MIR,
které zpočátku vládu tolerovalo, nezůstalo jen u slov. Zakládaly v zemi
„osvobozené zóny“, ve kterých neuznávali vládní svrchovanost (zde mimo jiné
konfiskovali i zemědělský majetek pod 80ha), pašovali do Chile zbraně,
organizovali v zemi vojenské výcvikové tábory pod vedením na Kubě
vyškolených instruktorů….
{mosimage}Chilský národ se změnil k nepoznání. Země, která
byla vždy hrdá na svou demokracii, na schopnost mírovými prostředky řešit
vnitřní spory, se rozpadl na dva nesmiřitelně se nenávidějící bloky.  Země stála před reálnou hrozbou občanské
války. President Allende  byl nucen
spojit se s armádou.Vojáci mu pomohli vypořádat se ze stávkou
autodopravců. Na oplátku musel zase on podepsat zákon o kontrole zbraní. Tento
zákon stanovil přísné tresty za jejich nepovolené držení, dával také velmi
rozsáhlé pravomoci policejním silám  při
pátrání po ilegálních zbrojnicích.  Zákon
sice výrazně omezil riziko občanské války, zamezil však v účinnějším odporu
proti puči, který zanedlouho přišel.
Allendemu bylo jasné, že jeho politický projekt
selhal. Rozhodl se tedy odstoupit. Ovšem, hrdým způsobem. K tomuto účelu
chtěl použít lidového hlasování o své politice, institutu chilské ústavy.
V případě, že v takovém  referendu
prezident uspěje, má právo rozpustit parlament a vypsat do něj  nové volby. Prohra pak znamená nové
prezidentské volby.
Prezident měl v úmyslu informovat veřejnost o
vypsání lidového hlasování 14. září 1973. 7. září o tom zpravil  vojenské pohlaváry….. A právě tehdy se na
scéně objevuje generál Augusto Pinochet, hlavní postava budoucího hororu.  Generál, který byl nejvyšším velitelem
pozemních sil, věděl, že se v ostatních složkách ozbrojených sil plánuje
vojenský převrat. Zpočátku se k tomuto záměru nepřipojoval, a bez jeho
podpory nemohl být uskutečněn. V okamžiku, kdy se dozvěděl o přípravě
referenda si uvědomil, že „buďto teď a nebo nikdy“. Přidal se ke spiklencům
…a „první“ 11. září bylo na světě.
Generál Pinochet 
zradil důvěru. Ale tím kdo rozhodně nezradil byl  president Salvador Allende!  nepřestal svému lidu sloužit, ani když bylo
jasné,že to znamená jistou smrt.(Odmítl dokonce vzbouřenci mu  nabízené letadlo, ve kterém mohl i
s rodinou utéci do bezpečí.) Zůstal presidentem až do samého konce. Jeho
od pasu až ke krku ze samopalu rozstřílené tělo znamená nejen smrt tohoto
velkého muže, ale i smrt chilské demokracie ……
Vlády v zemi se chopila čtyřčlenná junta, do
jejíhož čela se později vyhoupl Pinochet.
Junta okamžitě zahájila bestiální teror. Zatýkala
přívržence levice, a mučením je nutila udávat. Snažila se z nich v
mučírnách vypáčit  informace, kde se
ještě nacházejí neodhalená skladiště zbraní 
Jako své poradce využívali Chilští 
katani  bývalé nacisty. Učili se
také ze zkušeností jiných  represivních
diktatur v regionu (a jejich prostřednictvím od CIA)  Surové bití, elektrické šoky, odpírání
spánku, sexuální násilí, kastrace, drogy…..to jsou jen některé z oněch
příšerných metod. Leckdy ani nebylo cílem mučení získávání informací, ale
prachobyčejná touha po odplatě vůči nenáviděným levičákům. Známý je například
osud populárního  levicového zpěváka a
kytaristy Victora Jarry, kterému tyto zrůdy připravily trýznivou smrt. Zaživa
uříznuté zpěvákovy   ruce jsou toho
dokladem …Nový režim byl tak bestiální,žese 
nezastavil dokonce ani před mučení malých dětí,.ve snaze přinutit jejich
rodiče mluvit…..  Hlavní stadion  v Santiagu de Chile ( ano, byl to zrovna
ten stadion, kde českoslovenští fotbalisté vybojovali druhé místo na
mistrovství světa)  proměnili chilští
vrazi v jeden velký koncentrační tábor. A nebyl to zdaleka jediný
koncentrák. Ty začaly vznikat doslova jak houby po dešti. V poušti
Atacama, na ostrovech jižní Patagonie (zde byl například tábor na ostrově
Dawson, určeny pro bývalé vládní špičky) a ze začátku dokonce i na lodích.
Zvláště ty měly špatnou pověst. Vyprávělo se, že vyplouvají od Chilského
pobřeží a po několika týdnech se vrací…. ale s polovinou vězňů.
Počet obětí vojenského puče odhadovala Amnesty
International  na více než  20 tisíc. tyto oběti ovšem  většinou patří do kategorie tzv.  zmizelých. Přesně prokázaných obětí vojenské
diktatury je podle Rettigovy komise okolo 2200.

Daniel Koval

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

úterý 11. září jindy a jinde

{mosimage}šok a děs, to jsou emoce, kterými většina z nás reagovala na zprávy o útocích na New York a Washington. V minulosti se však odehrála událost, která ve své době neméně šokovala a vyděsila značnou část světové veřejnosti. Bylo to shodou okolností stejného dne i data – úterý 11.září, ale jiného místa a letopočtu, v Chile roku 1973.
Co se tehdy vlastně stalo ? Pro pochopení té to události se budeme muset vrátit o tři léta zpátky

(Pokračování textu…)

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •