Rusko, velká země protikladů, pojem pod kterým si každý může
představit něco jiného: někteří budou vzpomínat na SSSR, jiní, více moderní, si
vybaví proudy plynu a ropy mířící do Evropy a další třeba imperialistickou politiku
proti svým sousedům či nesvobodné sdělovací prostředky.
Do poslední kategorie patří i nájemná vražda novinářky Anny Politovské.
Práce této nezávislé novinářky byla detektivního rázu, neuspokojovaly jí jen
oficiální prohlášení. I přes velké osobní riziko zveřejnila zločiny ruské
okupační armády v čečensku. Vladimír Putin, George W. Bush i Tony Blair odsoudili
vraždu, ale všichni teď můžou spát klidněji. Bush a Blair spojili tažení
v čečensku se svým vlastním proti teroristům v Asii a na Blízkém východě:
tak nechali volné ruce Putinovi pro pokračovaní útoků na čečensko, které se
stalo cílem mohutné invaze v roce 1994. Politovkaja zdokumentovala utrpění
a násilí, které Rusko páchá na čečenské půdě. Všechny spekulace o jméně vraha
jsou scestné a matoucí: Putin je jeho jméno. Není bez zajímavosti, že
v Rusku umírá největší množství novinářů, kromě Iráku a Alžíru. Její
vražda je jen jedna z celé série útoků na sdělovací prostředky
v bývalém SSSR. Zastrašování je normální praktika stejně jako korupce a
nejsou vzácné ani vraždy. Můžeme jen zmínit vraždu Georgyho Gongadze na
Ukrajině a Veroniky Cherkassové v Bělorusku. Osud podobný Politovské mělo,
od nástupu Putina, 12 novinářů.
Politovkaja byla již dlouhá léta středem zájmu ruských
bezpečnostních sil, dokonce byla nucena na několik měsíců svou zemi v roce
2001 opustit. Rok poté byla zadržena okupační armádou v čečensku a tam jí
vyhrožovali a pohlavně zneužili. V roce 2004 se vrátila na Kavkaz
v příležitosti obsazení školy v Beslanu čečenskými bojovníky. Doufala
v možnost, že by byla užitečná ve vyjednávání jako před dvěma lety při
obsazení divadla Dubrovka v Moskvě. V letadle byla ale otrávena a
nikdy nebyla hospitalizována. Není znám druh jedu, který byl proti ní použit,
protože vzorky krve se ztratily.
Její zavraždění je, současně s vlnou rasistické hysterie
proti Gruzíncům, která zasáhla Moskvu i celé Rusko, realitou dneška: moskevské
školy vyplňují seznamy dětí s gruzínským jménem, mnozí Gruzínci jsou
z Ruska deportováni a celá komunita je ze strany vlády kriminalizována.
Mezi všudypřítomnými nekritickými větami ve sdělovacích
prostředcích vůči vládě V.Putina, byla jistě nejneuvěřitelnější ta, která
vyzněla z úst předsedy Rady Evropy: Putin je ochránce svobody tisku, dbá
na lidská práva a samozřejmě nemá co do činění s vraždou Politovské.
Anna nebyla politicky radikální, kladla si ale nepříjemné
otázky a hledala na ně tvrdohlavě odpovědi. Ptala se, jak bylo možné, že
čečenské komando proniklo do centra Moskvy, aniž by o tom bezpečnostní síly něco
věděly. Informovala o pravé válce v čečně, o neefektivnosti bojů, o mrhání
lidských životů, o svévolném násilí a konečně o celkovém neúspěchu vlády V.
Putina. Nakonec se slepá brutalita obrátila proti ní.
Mohlo by se zdát, že její smrt je prohrou pro svobodu a pro
Rusko. Její oběť naznačuje ale jinou realitu: vláda je tak slabá, tak
neschopná, že musí používat mafiánské
praktiky proti svým kritikům. Taková moc už ani není schopná býti přesvědčivá,
nemá dostatek lží a polopravd, nebo nemá schopnost je vymýšlet a propagovat. Je
možné říci, že taková moc je v hluboké krizi. Proto smrt Anny Politovké
může být signál skomírající moci a my si nemůžeme přát nic jiného, než aby brzo
nadešla její smrt.
Podle Socialist Worker
Jakub Horňáček
