Commuters defy Bombers Special Report

{mosimage}S tímto heslem prodával The Evening Standard
své odpolední vydání. Jinými slovy: obyvatelé Londýna si moc nevšímají prvního
výročí pumového útoku. Metrem a vlakem jezdí jen o něco málo méně lidí než je
běžné. Lidé dnes používají snad jen o trochu více jako dopravní prostředek kolo
nebo auto.

Jsme zde na levicovém setkání a
Glyn, padesátiletý londýňan a dlouholetý aktivista, nosí na batohu připnuté
placky proti Bushovi a Blairovi. Tvrdí: „Dnes jsem si mohl v metru sednout, to
už se dlouho nestalo! Ale nebylo to jako před rokem, kdy jsem byl den po
atentátu snad jediným cestujícím v celém vagónu.“ Noviny a televize věnují ale
výročí většinu prostoru. The Guardian dal na titulní stránku zprávu o
videozáznamu Al-Kajdy s výhružkou nových atentátů. Pouze The Independent
vyhrazuje přes půlku titulní strany korupční aféře vicepremiéra Prescotta.

A tak na místě, kde před rokem
vyletěl do vzduchu autobus, je dnes hodně novinářů a jen málo lidí. Vlajky jsou
staženy na půl žerdi a na poledne byly vyhlášeny dvě minuty ticha.

Glyn brojí: „Když to takhle
vyhlásili v televizi, Blair a ostatní, tak to znělo jako dvě minuty nenávisti z
Orwellovy knihy 1984. Dvě minuty nenávisti proti muslimům. Jen díky
protiválečnému hnutí se nerozpoutala vlna protimuslimského násilí. To je totiž
to, co se stalo v sedmdesátých letech po útocích IRA. Mlátili Iry na potkání.“
Po roce se tedy základní konstelace moc nezměnila. Vláda a většina médií hovoří
o teroristických útocích, aniž by se zmínili o britských vojácích v Iráku nebo
Afgánistánu. Al-Kajda hrozí dalšími atentáty jako odplatou. Lidé si ale dál
dělají své.

Snad jediným náznakem toho, že je Blairův kabinet pod rostoucím tlakem,
se tak stává zmíněná Prescottova aféra.

Thomas Franke
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •