K událostem ve Francii: Kovář

útok na Bastilu, 14. červenec 1789Báseň k událostem ve Francii roku 1792 byla napsána Rimbaudem o sto let později v období Komuny. Publikujeme právě nyní.


Kovář

Tuilerijský palác, k 10. srpnu 1792
I.

S rukou na ohromně těžkém kladivě
smál se kovář, smál se, smál se děsivě,
jako polnice, jež troubí před útokem,
a když si ho změřil přimhouřeným okem,
a když si ho změřil, toho tlouštíka,
svého pána, svého krále Ludvíka,
jal se k němu mluvit v shromáždění lidu.

Dobrý král měl tváře bledé jako křídu,
jako by byl vezen pod šibenici,
jako jelen po prohrané štvanici;
vždyť ten strašný kovář se siláckou plecí
říkal mu tak neuvěřitelné věci,
stará slova, jež ho těžce týrala!

„My jsme zpívávali, pane, tra la la,
orajíce zemi, která není naše.
Kanovník nám strkal svoje Otčenáše
na růženec, jenž měl samé zlaťáky;
pán jel na koni a hlídal chudáky;
jeden bil nás komží, druhý karabáčem.
A když naše oči, vysílené pláčem,
otupěly jako oči našich krav,
šli jsme bezduše a malátně jak brav;
když jsme dali pánům všecko svoje jmění,
dostali jsme za to pěkné nadělení:
v noci spálili nám naše baráčky,
udělali z našich dětí mrzáčky.

Nestěžuji si, to horší jsem si schoval.
Chceš-li, dám ti slovo, abys odporoval.
Nuže, což to není krásné, jezdí-li
do stodoly velké fůry obilí,
míti radost, když se tráva zelená,
kosit otavu a kopit kupky sena,
kopat brambory a připraviti sklep,
myslet si, že bude letos hojný chléb?…
Radostně bych zpíval u svých černých měchů,
kdybych si byl jist, že svezu pod svou střechu
jenom trošku z toho, co nám dává Bůh!
Ach, och veseleji vláčel bych svůj pluh!
Avšak je to vždy ta stará historie…

„Pohleď, jsem zdráv! Mé srdce dosud bije,
mávám rukama a točím perlíkem,
věru, musil bych být hrozným bulíkem,
kdybych měl dát pánům jenom korec hlíny,
kdybych si měl nechat vzíti válkou syny,
jež jsem s mozoly a láskou vychoval!
Já že budu člověk, ty že budeš král?
Že mi řekneš – „Chci“!  Tak vidíš, je to k smíchu.
Myslíš, že rád vidím královskou tvou pýchu?
Tvoje důstojníky, tvoje šlechtice,
kteří vrtí se jak hloupé opice?
Vůně našich dcer jim vždycky lahodily,
nechali nás pěkně zavřít do Bastily,
na ústa nám dali jako psovi koš,
vyrvali nám z rukou poslední náš groš,
my že bychom měli sloužit tvému břichu?
Vidíš, králi, vidíš, je to přece k smíchu!

Ne. Ta hanebnost je neodvratně pryč.
Ó, lid není děvka! Vyrval drábům bič,
udělal tři kroky, s Bastilou je amen,
s Bastilou, z níž nezbyl ani jeden kámen;
ach, jak byla hnusná tato stará věž,
tato leprovitá stvůra, tato veš,
jež nám přiváděla hlavy do chomouta!
Občane, s ní padla naše stará pouta,
dobyli jsme toto hnusné vězení.
V srdci hořelo nám svaté nadšení.
Objali jsme vězně, rozlámali šípy,
jako krásné koně vzdouvali jsme chřípí,
šli jsme hrdě, odvážně a vesele,
šli jsme v slunci, jež nám stálo na čele,
šli jsme do Paříže, šli jsme na bulváry
ukázati svoje roztrhané cáry:
měli jsme se všichni ještě raději,
šli jsme, Sire, zpiti velkou nadějí.
Když jsme přišli k hradbám v zaslíbené zemi,
mávali jsme dubovými haluzemi.
chtěli jsme být něžní jako milenci!

Od onoho dne jsme jako šílenci!…
Spousta dělníků se vrhlo na ulice,
šli jsme kupředu, a stále vzrůstajíce,
šli jsme v mocných davech k vratům boháčů.
I já běžím pobít zbytky chlupáčů,
s kladivem v své černé mozolnaté ruce,
i mne strhla tato velká revoluce;
chceš-li se mi smát, dostaneš do hlavy!
– Jak jsi mohl být tak strašně bezhlavý,
když jsi svěřil svoje velké státní klíče
lidem, jež si s námi hráli jako s míčem,
říkajíce o nás „To jsou hlupáci!“
To se Sire, vždycky špatně vyplácí.
Slepovali hrnky plné různých mastí,
měli v rukou osud naší celé vlasti,
drželi si nos před vlastní zadnicí,
(říkajíce o nás: To jsou vinníci!).
Ulekli se teprv hlavní našich pušek…
My se vykašlem na jejich nízké duše!
My už máme dost těch tupých mozečků…
Děkujem ti za ně pěkně, panečku!
Děkujem ti za tvá ministerská křesla,
teď, kdy rozbíjíme koruny a žezla!…“

II

Vzal ho za ruku, a pohnuv jednou z šňůr,
ukázal mu dole rozložitý dvůr,
na němž hemžily a hemžily se davy,
ruka na ruce a hlava vedle hlavy,
ječící jak hrozná pohádková saň,
každý držel v ruce okovanou zbraň,
bylo to jak moře za dešťových kapek,
hlučící a divé moře rudých čapek,
moře, jehož každý loket krvácel.
Král se při pohledu na dvůr potácel.
A ten muž mu řekl: „Sire, to je chátra,
mam tam ženu, děti, přátele a bratra.
Ježto nejedí, jsou, Sire, žebráci!
Byli jsme až příliš dlouho dobráci.
Chudák moje žena trpělivě čeká,
že dostane v Tuileriích hrnek mléka.
Mám tři děti, Sire, také já jsem z chátry,
tam ti dole, ti jsou všichni mými bratry.
Je tam stařena, jež pláče zběsile,
sebrali jí syna, zemřel v Bastile,
kolik počestných tam osud za chřtán chytil,
a když přišli domů, každý se jich štítil:
 a tu mají něco, co je zabolí,
slyšíce, co o nich říká okolí,
cítíce se býti všemi odsouzeni,
jdou teď s chátrou pomstít svoje pokoření.
Chátra. – Jsou tam dívky, jež vám padly v plen.
Vy jste znali dobře, co je slabost žen,
že se dají vždycky vaším panstvem zlákat,
jsou tak ubohé, že nemohou již plakat,
vaše krásky jsou dnes tam. A to je luza.

„Oh, ti neštastní, jež ničí stálá hrůza,
jdou se pomstít, jdou teď na nepřítele,
v slunci, v němž jim praská kůže na čele:
Klobouk dolů, páni, nepřišli jsme vzdát se!
My jsme dělníci a my jsme živi z práce,
jsme tu pro časy, kdy mlád a svoboden
bude člověk kovat celý boží den,
lovec účinků  a příčin, pán své kleci,
bude vítězem a zkrotí zvolna věci,
skočiv na všecko jak na silného oře.
Záři továren! Už není zla a hoře.
Není zla. Co nevíme, je možná strašné!
Dovíme se to a pak to rychle smažme,
přesijeme vše, co víme, – a pak vpřed!
Mnohdy sníme, že je krásný celý svět,
sníme o životě jak o krásném zpěvu,
pracujíce odevzdaně za úsměvu
ženy, kterou milujem jak sladký sen.
Pracovali bychom hrdě celý den,
poslouchali povinnost jak čepobití,
byli bychom štastni, chtěli bychom žíti,
nesklonili před nikým svou hrdou skráň!
Nad krbem by rezavěla naše zbraň…

Avšak vzduch je plný neklidu a hrůzy!
Co jsem ti řekl. Ano, že jsem z luzy.
Zbývají nám ještě jenom lichváři.
Máme svobodu, jsme vlastní vladaři!
Máme často hrozné, skličující chvíle,
kdy jsme velmi malí proti vlastní síle.
Před chvílí jsem mluvil něco o bytu…
Pohleď na ten malý kousek blankytu;
pošli bychom vedrem, nebe je nám malé!
Vrátím se zas k davu, k oné tvrdé skále,
k chátře, která táhne svoji munici,
s tvými děli po špinavé ulici.
Kdyby zachtělo se cizí monarchii,
zblblé naším křikem, poslat na Francii
regimenty v uniformách ze zlata,
kašlem na vás na všechny, vy prasata!“

III
Máchnul kladivem.
Dav lidí na náměstí
kolem toho muže cítil v srdci štěstí.
Na prostranství oné velké ulice,
na níž řvala Paříž jako samice,
proběhl ten záchvěv velké revoluce…
 – A tu strašný kovář vytáh z kapsy ruce
a zatím co král se klepal zimnicí,
vrh mu na hlavu svou rudou čepici.

Arthur Rimbaud


Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •