Matka všech porá~ek

{mosimage}George W. Bush je hazardní hráč. Když hazardér prohraje, přijde o hodně. George W. Bush přišel o hodně – v Iráku a ve Spojených státech.

Když Spojené státy vtrhly roku 2003 do Iráku, od začátku se zdálo, že by mohly tuto válku přes svou drtivou vojenskou převahu případně i prohrát. Netrvalo dlouho a skutečně začaly prohrávat. Nyní je zřejmé, že Spojené státy tuto válku definitivně prohrály. Cílem USA bylo nastolit v Iráku stabilní a přátelskou vládu, která by mimo jiné přijala americké vojenské základny. Dnes je jasné, že pokud bude irácká vláda stabilní, nebude přátelská, a pokud bude přátelská, nebude stabilní.

Republikánská strana prohrála 7. listopadu volby. Jak řekl sám Bush, v řadě soubojů byl výsledek hlasování velmi těsný, ale celkově to byla „rána palicí“. Sílu této rány zvýrazňuje fakt, že Bushův index popularity po volbách ještě více poklesl.

Nejdůležitější příčinou byl názor většiny Američanů, že válka v Iráku probíhá špatně a že by se vojáci měli vrátit domů. Tato otázka sehrála svou úlohu i v těch obvodech, kde z ní kandidát demokratů neučinil téma volebního boje. Nepochybně působily také další příčiny. Mnoho středových voličů hlasovalo proti křesťanské pravici nebo dalo raději hlas demokratickému kandidátovi, jehož stanoviska k sociálním otázkám jim byla bližší.

Otázkou je, co se bude dít dál. Bush není a nikdy nebyl ideolog. Je to pragmatický pravicový politik, který dělá to, co považuje za potřebné, aby vyhrával volby.Vedl si v tom velmi dobře a je si vědom chyb, jichž se dopustil v posledních letech – nikoli v geopolitice (které vlastně vůbec nerozumí a jen málo se o ni zajímá), ale ve vnitřní politice USA, kde dostal onu „ránu palicí“. Přizpůsobuje se. Vyhodil Rumsfelda, odsune do pozadí Cheneyho a požádal o pomoc (nepochybně na radu svého stratéga Karla Rovea) staré „realistické“ křídlo Republikánské strany – svého otce, Jamese Bakera a nastávajícího ministra obrany Roberta Gatese. Doufá, že mu tento obnovený nátěr „politiky obou stran“ umožní dohodnout se s vedením demokratů.

Dokáže to? Konkrétněji, co si počne s Irákem? A co si počne s pokračujícím nástupem demokratů? Pokud jde o Irák, stručně lze říci, že je těžké vidět, jak by dokázal elegantně vyprostit sama sebe i Spojené státy z iráckého fiaska. Bakerova a Hamiltonova komise nám zakrátko dá vědět, jaké „nové směry“ spatřila, ale pochybuji, že dokáže přijít s něčím, co by fungovalo.

Někteří lidé mluví o rozdělení Iráku na tři části. To nevede nikam. Turecko ani Írán nemohou tolerovat nezávislý Kurdistán a Kurdům se povede mnohem lépe v současné faktické autonomii než ve válce se sousedy. Většina šiítů nechce samostatný stát. Proč by si měli přát nějaký Šiístán, když mohou víceméně ovládat sjednocený Irák? Navíc – co by se při jakémkoli dělení stalo s Bagdádem? Sunnité jsou samozřejmě naprosto proti. Stejné stanovisko mají bez výjimky všechny sousedící země. A jak jsme viděli v Jugoslávii, rozdělení na samostatné státy neřeší etnické konflikty, naopak je rozdmýchává.

Existují v podstatě dva způsoby, jak mohou Spojené státy odejít z Iráku s minimálními ztrátami na životech a politickými škodami. USA mohou požádat Írán, aby jako jejich prostředník utlumil vnitřní konflikt v Iráku. Nebo by mohly frakce al-Sadr působící v šiítském a v sunnitském odboji spojit své síly na protiamerické platformě a zdvořile požádat Spojené státy, aby okamžitě odešly (tj. prostě USA vyhodit). Obě alternativy vypadají schůdně.

Obě jsou naprosto nepřijatelné pro Bushe a Kongres USA. Pravděpodobně ale představují to nejlepší, čeho mohou Spojené státy v současné fázi dosáhnout. Jakákoli jiná cesta povede skoro jistě ke koncovce, v níž budou helikoptéry odvážet lidi z bagdádské Zelené zóny do Kuvajtu.

Jedna věc je jistá: před volbami roku 2008 už nebudou v Iráku žádná vojska USA. To dali jasně najevo jak letošní voliči, tak vojáci. Samozřejmě začne velká hra na hledání viníků – uvnitř Republikánské strany těch, kdo způsobili porážku ve volbách roku 2006, mezi republikány a demokraty těch, kdo ztratili Irák. Všichni ale budou mít na mysli totéž slovo – „prohra“.

Kromě toho si můžeme si být jisti, že z reálného programu už bylo škrtnuto bombardování Severní Koreje nebo Íránu (což platí také pro Izrael). Netolerovaly by ho ozbrojené síly USA ani voličstvo, o zbytku světa nemluvě. Jak to ovlivní Spojené státy jako vedoucí světovou mocnost? Výsledkem bude zřejmě velký tlak na uzavření se do sebe. Už v letošních volbách vyhrála řada kandidátů díky tomu, že odmítala „volný obchod“. Slovo Irák se ve volební kampani používalo jako nadávka. Politikové budou v pokušení, aby více zdůrazňovali místní otázky. Jedním z významných vedlejších důsledků bude zřetelné omezení podpory USA zahraniční politice Izraele, což bude pro Izrael bolestné.

Demokraté jsou jednotní pokud jde o vnitřní hospodářskou legislativu – vyšší minimální mzdy, lepší a přístupnější zdravotní péči, finanční podporu studentům vysokých škol. Budou také prosazovat ekologickou problematiku a podporovat pokroky v lékařství (např. výzkum kmenových buněk). Pokud chtějí republikáni opět získat ztracenou sílu, budou muset posunout svůj program v ekonomické a sociální oblasti trochu směrem ke středu.

Výsledkem, který se ohlašuje už dnes, bude vypuknutí zmatků v Republikánské straně a naopak jejich utišení v Demokratické straně – přesný opak toho, co se dělo v minulém desetiletí. A začátkem roku 2009 zmizí George W. Bush v pustině, vzpomínán (pokud o to budeme stát) jako hlavní postava Matky Všech Porážek – v Iráku, ve světosystému i prohry Republikánské strany doma v USA.

Š Immanuel Wallerstein, komentář č. 197, 15.11.2006
Překlad se souhlasem autora Š Rudolf Převrátil

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •