NeYízená stYela na StYedním Východ

{mosimage}Všichni se dívají nesprávným směrem. Většina analytiků, novinářů a politických vůdců se obává, že některá vláda podnikne na Středním Východě něco opravdu destabilizujícího, co způsobí pohromu v celém regionu. Standardními pachateli jsou – podle toho, jaké má kdo politické přesvědčení – Irák, Írán, Izrael a Spojené státy. Ve skutečnosti ale není pravděpodobné, že by některý z těchto států v současnosti nebo blízké budoucnosti vyprovokoval scénář, který by mohl vést k rozsáhlejší válce. Irák je příliš zaujat občanskou válkou a snahou ukončit přítomnost USA na to, aby si začal něco vážného. Írán má značně stabilní režim, jehož jedinou starostí je zajistit, aby mu Spojené státy nemohly přistřihnout křídla. Izrael funí zlostí nad Íránem, ale po fiasku v Libanonu není schopen závažnější akce. A vláda USA si líže rány utržené na Středním Východě, přičemž její hlavní snahou je minimalizovat škody, které už způsobila svým vlastním zájmům.

Neřízenou střelou na Středním Východě je Pákistán. Pouvažujme o jeho dějinách. V Britské Indii existovalo velmi světské a “moderní” politické hnutí, jehož cílem bylo odtržení velké, převážně muslimské části území a její uznání jako nezávislého státu. Toto úsilí bylo úspěšné. Okamžitě poté, co Indie a Pákistán získaly nezávislost, začaly spolu roku 1948 válčit, navzájem si zabíjely velké počty lidí a pustily se do masivních výměn obyvatelstva. Od té doby mezi oběma státy trvá neustálé napětí zejména z toho důvodu, že si mezi sebou fakticky rozdělily velkou hraniční oblast Kašmíru, přičemž ani jedna ze stran nepovažuje rozdělení za legitimní.

Od té doby už uplynulo přes půl století a došlo k několika důležitým změnám. Pákistán, jenž byl sám o sobě zeměpisnou zrůdou, se rozdělil. Jeho územně oddělená východní část se stala (s podporou Indie) nezávislým státem a přijala jméno Bangladéš. Indie a Pákistán vedly další války, které v podstatě nic nezměnily. (Pohraniční válku vedly také čína a Indie). Za studené války se Indie stala vůdcem hnutí nezúčastněných, přičemž udržovala přátelské vztahy se Sovětským svazem. V důsledku toho byly se zahraniční politikou Indie nespokojeny zejména dvě země, Spojené státy a čína. Z tohoto důvodu obě usilovaly o těsné vztahy s Pákistánem.

Indie ani Pákistán nepodepsaly smlouvu o nešíření jaderných zbraní (jediným dalším státem, který ji nepodepsal, je Izrael). Obě země vyvinuly jaderné zbraně. Vnitropolitické dějiny Indie po roce 1948 byly bouřlivé a složité. Indie ale přes svůj zdánlivý sklon k dezintegraci zůstala v zásadě politicky stabilní. Přežila například opakované změny vlády bez jakéhokoli náznaku, že by do nich zasáhla armáda. Příběh Pákistánu je zcela odlišný. Také v něm došlo k mnoha změnám režimu a řadu z nich způsobila armáda. Současný režim vznikl v důsledku vojenského převratu.

Také náboženství sehrává v těchto dvou zemích odlišné role. Hinduistický fundamentalismus v Indii byl a zůstává velmi silný a má sklon k násilí, ale nakonec našel své vyjádření v politické straně Bharatyia Janata Party (BJP), jež většinou dodržuje pravidla parlamentarismu, ať je u moci nebo ne. V Indii také zůstala velká muslimská populace, na jejíchž hlasech záleží. V Pákistánu šli islámští fundamentalisté současně několika cestami. Samozřejmě také vytvářeli strany, jež přicházely k moci a zase ji ztrácely. Kromě toho ale vytvářeli partyzánská hnutí, která byla přinejmenším zpočátku velmi aktivní v Kašmíru. Co je ještě důležitější, pronikli do kdysi naprosto sekulárních ozbrojených sil, zejména do jejich výzvědných služeb. A vytvořili de facto autonomní režimy na takzvané Severozápadní hranici.

Pákistánské vlády se musí velmi snažit, aby se udržely nad vodou. Pokoušejí se současně uspokojit dvě odlišné klientely: na jedné straně “modernizující” (tj. prozápadní) vrstvy (odborníky, podnikatele, akademiky), na druhé mnohem víc “lidové” islamistické skupiny. Toto politické žonglování není snadné.Jednou z klíčových technik je rozvíjení těsných, ale nejasných vztahů se Spojenými státy s cílem získat od USA co největší finanční a politicko-vojenskou podporu a dát oplátkou co nejméně.

Jedním z hlavních cílů Usámy bin Ládina bylo vzít této dvojznačné hře půdu pod nohama. Doufal, že útok 11. září způsobí, že Spojené státy začnou na Pákistán vykonávat nátlak, aby se mnohem více angažoval ve vzájemném spojenectví. Usáma bin Ládin tohoto cíle do určité míry dosáhl (v důsledku značné geopolitické zabedněnosti Bushova režimu). V Pákistánu to vyvolalo zřetelnou reakci. Pokus armády zavést “pořádek” v severozápadních provinciích (a polapit bin Ládina) selhal a armáda se nyní musela stáhnout. Indie mezitím zaznamenala úspěch: Spojené státy schválily její další jaderný rozvoj, přičemž odmítly udělat totéž s Pákistánem, aby nepřevrhly vozík naložený čerstvým ovocem zlepšených vztahů mezi USA a Indií. A tak se Pákistán ve snaze vyplnit mezeru obrátil na svého druhého starého spojence, čínu.

Nicméně se zdá stále pravděpodobnější, že pákistánský prezident Mušaráf svou politickou sázku prohraje. Jeho armáda tajně obnovila podporu afghánským Tálibům (jejichž hlavním sponzorem byl Pákistán v 90. letech), což stále víc irituje Spojené státy. Jestliže se Mušaráf zapotácí, v Pákistánu může vzniknout opravdový islamistický režim, značně nepřátelský vůči Spojeným státům – tentokrát ve vojensky silné zemi s jadernými zbraněmi, v níž beztrestně sídlí Usáma bin Ládin.

A co potom?

Š Immanuel Wallerstein, komentář č. 193, 15.9.2006
Překlad se souhlasem autora Š Rudolf Převrátil

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •