Pět důvodů, proč velké vojenské mocnosti prohrávají

{mosimage}Spojené
světy jsou dnes největší vojenskou mocností světa. Izrael je největší vojenskou
mocností na Středním východě. Jedním z nejzřejmějších pokušení těch, kdo
mají vojenskou převahu, je použít vojenskou sílu k dosažení něčeho, co
naráží na politický odpor. Spojené státy se v roce 2003 rozhodly použít
sílu proti Iráku. Izrael se v roce 2006 rozhodl použít sílu proti
Libanonu. V obou případech vlády, které o tom rozhodly, počítaly s jistým
a navíc rychlým vojenským vítězstvím.

Normálně je největší vojenská mocnost světa nebo daného regionu
samozřejmě schopna takový vojenský střet vyhrát, a vyhrát ho rychle. To máme vlastně
na mysli, když mluvíme o největší vojenské mocnosti. Vítězství ovšem
předpokládá situaci, v níž je mezi vojenskými silami bojujících států
opravdu drtivý rozdíl. Pokud tak drtivý není, rozhodnutí použít vojenskou sílu
se může obrátit proti útočníkovi a vážně ho poškodit. Je k tomu pět důvodů.

1) Jestliže se ukáže, že slabší mocnost má dost síly na to,
aby proces zpomalila, nebo dokonce způsobila jeho zabřednutí, pak je hlavním
výsledkem vojenského střetu odhalení mezí údajné drtivé síly největší vojenské
mocnosti. Svět z této situace usoudí, že největší vojenská mocnost je
vojensky slabší než se většina lidí domnívala. A ostatní země si z takové ne
zcela přesvědčivé ukázky vojenské síly učiní vlastní politické závěry.

2) Vleklá válka je vždy a nevyhnutelně odporná. Největší
vojenská mocnost se dopouští skutků, které začínají být morálně odpudivé. Pokud
je válka opravdu krátká, na takové delikty se rychle zapomíná. Ale pokud se
protahuje, delikty se stávají stále více součástí obecného obrazu nejen ve dvou
válčících zemích, ale také ve zbytku světa. Největší vojenská mocnost začíná
ztrácet veškerou morální převahu, na níž se odvolávala a kterou dosud uznávalo
světové veřejné mínění. Země, které byly dosud víceméně na straně největší
vojenské mocnosti, se začínají zvolna ale jistě distancovat a někdy dokonce
dávají najevo politické a morální rozhořčení.

3) Na začátku má obvykle vláda pro své rozhodnutí jít do války
podporu naprosté většiny domácího veřejného mínění. Tato podpora se projevuje
vlasteneckým zápalem a výrazným morálním souhlasem s vládou. Tento vnitřní
souhlas se ovšem opírá o přesvědčení veřejnosti, že válka je nejen spravedlivá,
ale že bude také vyhrána rychle a tudíž relativně bezbolestně.

Když začne válka zabředávat, vláda postupně ztrácí podporu ve
dvou skupinách domácího obyvatelstva. Jednak u lidí, kteří si myslí, že se
vláda dostatečně nesnažila a že je v základě neschopná. Ti volají po další
eskalaci vojenského útoku. Pokud se ukáže, že eskalace je z nějakého důvodu
nemožná, tato skupina často dojde k závěru, že je třeba se z války úplně
stáhnout. Existuje druhá skupina, která začne mít morální pochybnosti o válce a
požadovat stažení nikoli proto, že je vláda neschopná, ale protože je morálně v neprávu.
Ačkoli tyto dvě skupiny vnitřních kritiků říkají opačné věci a jsou navzájem ve
vážném rozporu, jejich nespokojenost společně vyvolává značný vnitřní tlak na
změnu vládní politiky.

4) čím déle pokračuje tato situace, tím větší jsou její
náklady – náklady v lidských životech (největší vojenské mocnosti) i
náklady ekonomické. čím je válka dražší, tím víc vláda ztrácí vnitřní podporu.
Země, proti níž je vedena válka, je nepochybně poškozována fyzicky, často až do
krajnosti. Ukáže se ovšem, že značné škody utrpí i největší vojenská mocnost, i
když přitom nebude ničena její vlastní infrastruktura.

5) Když dojde k tomu všemu – když se ukáže, že vojenská
síla největší vojenské mocnosti není tak velká, jak se původně myslelo, když
zmizí její morální převaha, když mocnost ztrácí vnitřní podporu a rostou její náklady
-, výsledkem je úpadek celkového politického postavení největší vojenské
mocnosti ve světosystému, úpadek, který někdy bývá prudký.

Politický závěr, který je třeba vyvodit z těchto pěti
důvodů: největší vojenská mocnost by si měla nejdřív ověřit, zda má opravdu drtivou
převahu, než si sama způsobí tak velké škody.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 191, 15.8.2006
Překlad se souhlasem autora © Rudolf Převrátil

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •