Pravá a levá tvář antiglobalizace

{mosimage}Jihovýchodní Asie a Latinská Amerika dnes představují dva protipóly hnutí proti globalizaci ve světě.

V recepční hale hotelu Bauen postává shrbený číšník, který vypadá, že by mohl psát paměti z první světové války. Z hlubin staré budovy se nese vyšeptalé tango. V hotelu je rušno: provizorní knihkupectví, divadelní představení, noční koncerty a desítky schůzí levicových organizací. Bauen je jedním ze středisek „odboje“, mozkem antiglobalizačních organizací Argentiny.

Koncem roku 2001 padla Argentina, kdysi jedna z nejbohatších zemí světa, pod tíhou ekonomické krize, zkorumpovaného systému a absurdních rad Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Stovky tisíc rodin ze středních vrstev, jejichž konta byla zmrazena, se přes noc ocitly na chodníku. Více než polovina obyvatel země se dostala pod úroveň chudoby a nezaměstnanost dosáhla 25 procent. Prezident Fernando de la Rua vyhlásil 19. prosince 2001 „stav obležení“ a zrušil ústavní práva. Rozzuřený dav pak pochodoval na prezidentský palác. Došlo ke krveprolití, 32 demonstrantů bylo zabito. Následující den prezident podal demisi.

Jen několik dní po pádu vlády ztratilo 150 za­městnanců hotelu Bauen práci. Bylo jim oznámeno, že zadlužení majitelé hotel jednoduše opustili. Zaměstnanci, ovlivnění vývojem v zemi, se rozhodli, že vezmou správu hotelu do svých rukou. Vytvořili družstvo, svoji vlastní správu bez šéfů a podřízených, kde se rozhodovalo na základě voleb (jeden zaměstnanec = jeden hlas) a kde měla uklízečka stejná práva jako šéf recepce.

Ve stejné době vzali kontrolu podniku do svých rukou také zaměstnanci textilky Bruk­man a továrny na výrobu keramických dlaždiček Zanon, záhy následovaly okupace rafinerií a stovek jiných, velkých a malých podniků na celém území Argentiny. Vznikla koalice s názvem Národní hnutí ozdravených firem (MNER). Realizovalo se něco jako Parecon (participační hospodářství), o němž již několik let píše americký myslitel Michael Albert. Vývoj v Argentině měl mohutný vliv na antikapitalistická a antiglobalizační hnutí v Latinské Americe a na celém světě.

Kořeny boje proti „globalizaci“ však v Jižní a Střední Americe sahají do minulosti staré téměř dvě stě let, až do roku 1823, kdy byla vyhlášena takzvaná Monroeova doktrína (Monroe Doctrine), jež definovala celou západní polokouli na jih od státních hranic USA za sféru vlivu Spojených států.

Následovala dvě století invazí, okupací a převratů sponzorovaných Washingtonem. Několik „nepohodlných“ vlád v zemích Střední Ameriky (kterým se na severu s opovržením říkalo Banánové republiky), padlo v důsledku přímého zásahu a za teroru podporovaného obří korporací United Fruits Company.

Symbolem politiky USA se stalo Chile, kde 11. září 1973 armáda pod velením generála Pinocheta zavraždila demokraticky zvoleného levicového prezidenta Salvadora Allendeho a rozpoutala orgie teroru, během nichž zahynulo přinejmenším 3000 občanů. Převrat byl přímo organizován vládou Spojených států a velkými korporacemi včetně ITT a Chase Manhattan Bank. „Nevím, proč bychom měli tolerovat demokracii v zemi nezodpovědných občanů,“ prohlásil Henry Kissinger krátce po převratu.

Začátkem tisíciletí kontrolovaly mezinárodní firmy téměř veškerý těžební průmysl Jižní Ameriky, stejně jako telekomunikační sítě a bankovnictví. Životní úroveň občanů stagnovala, zatímco makroekonomické statistiky mluvily o závratném úspěchu.

V posledních letech se však antiglobalizační trend v Jižní Americe stal součástí vládní politiky většiny zemí kontinentu. Venezuelský prezident Hugo Chávez, který je na Západě často označován za „populistu“, úspěšně financuje sociální programy z exportu ropy. Přes opakované útoky ze strany opozice a Spojenými státy podporovaný (neúspěšný) převrat v roce 2002 se Chávez dosud těší podpoře většiny občanů Venezuely. Otevřeně útočí na ekonomickou a zahraniční politiku vlády Spojených států a na mezinárodní korporace a současně se snaží vytvořit alternativní obchodní a politický blok, do něhož by patřily nejen země Latinské Ameriky, ale i země z jiných kontinentů.

Chávezovým blízkým spojencem je bolívijský prezident Evo Morales, který je bývalý rolník a pěstitel koky. Bolívie zůstává nejchudší zemí Jižní Ameriky a během posledních let byla svědkem mohutných antiglobalizačních bouří, především ve městě Cochabamba, kde se bývalé vlády snažily privatizovat pitnou vodu. Morales znárodnil značnou část těžby zemního plynu a těžce zdanil zisky zahraničních firem, jež se v Bolívii rozhodly zůstat.

Argentinský prezident Nestor Kirchner (levicový perónista) odmítl splácet argentinský zahraniční dluh za podmínek stanovených Mezinárodním měnovým fondem. Argentinská vláda otevřeně kritizuje důsledky globalizace. Současně v zemi vzniká systém alternativních ekonomických systémů, sociálních a lokálních struktur. Heslem těchto hnutí je „Que se vayan todos!“ („Ať jdou všichni pryč!“) – což je vyjádřením frustrace ze světové mocenské struktury a důsledků globalizace.

Jedinou pravicovou vládou na území jihoamerického kontinentu zůstává kabinet v Kolumbii a i tam čelí útokům ze strany silné levicové opozice a marxistických guerill. Dalo by se tedy říct, že je Jižní Amerika předvojem boje proti globalizaci. Dokonce i v Chile, které v posledních patnácti letech zaznamenalo obrovský ekonomický růst a stalo se nejbohatší a nejstabilnější zemí Latinské Ameriky (díky stranám levicového středu, které prosazovaly skloubení tržního hospodářství se sociální politikou), podle loňských průzkumů více než polovina obyvatel odmítá jak globalizaci, tak i tržní systém.

 Sílící islám, potlačená levice

Na druhé straně světa, v jihovýchodní Asii, je situace zcela opačná. Antiglobalizační hnutí (snad s výjimkou Filipín) jsou v zárodcích a protest proti světovým ekonomickým strukturám je často poháněn náboženským fanatismem, nikoliv touhou po sociální spravedlnosti.

Ani jedna ze zemí této oblasti se nedá označit za demokracii, alespoň ne za demokracii evropského či latinoamerického typu. Razance, s níž tu byla potlačena levicová a sociální hnutí, nemá jinde ve světě obdoby. V Indonésii stál v roce 1965 generál Suharto v čele vojenského převratu (podporovaného Spojenými státy), který odstranil od moci prezidenta Sukarna, jednoho ze zakladatelů „třetího světa“ (spolu s Indírou Gándhíovou a maršálem Titem). V důsledku převratu byly zavražděny až tři miliony Indonésanů. Vraždy levicových politiků a funkcionářů v Malajsii a Singapuru jsou známým historickým faktem. V Thajsku byli členové opozice zaživa páleni v ocelových benzinových sudech, nemluvě o masakru několika set studentů v roce 1973, k němuž došlo na bangkokské univerzitě Thammasat.

V osmdesátých letech byl ve většině zemí jihovýchodní Asie nastolen tvrdý tržní systém. Bylo to skvělé období pro místní a zahraniční firmy, ekonomickou elitu a zkorumpované vlády. Opozice se netolerovala: kritizovat systém se téměř rovnalo sebevraždě. V Indonésii byla dokonce zakázána slova jako „ateismus“ a „třída“, aby snad někoho nenapadlo mluvit a psát o „třídním boji“.

Před dvěma lety mi v newyorském studiu INN vyprávěl John Perkins (autor bestselleru „Confessions of Economic Hitman“) o tom, jak s pomocí alkoholu, prostitutek a peněz korumpoval Suhartovu vládu. Jeho cílem bylo Indonésii zadlužit. Vláda Spojených států, pro kterou Perkins pracoval, totiž věřila tomu, že čím zadluženější budou země této oblasti, tím bude jednodušší je kontrolovat. Samozřejmě, že peníze z půjček, jež měly teoreticky jít na vybudování infrastruktury, škol a nemocnic, většinou zmizely v kapsách vládních úředníků a podnikatelů. Splácet je však museli chudí občané a zástupci malé střední vrstvy ze svých daní.

Zahraniční firmy, především v Indonésii, ale také v Thajsku a jinde, měly volný přístup na místní trhy. Podplácely státní úředníky a ekonomickou elitu v těchto zemích, a zajišťovaly si tak privilegované podmínky. Přitom však ruinovaly přírodní bohatství zemí, v nichž působily.

Servilní a státem kontrolovaný tisk si ne­trou­fal k těmto problémům vyjadřovat. Diskutovat o korupci a krajně negativním dopadu globalizace na hospodářství a sociální podmínky místních lidi bylo a dosud je velmi nebezpečné.

Když došlo k relativnímu uvolnění situace, neměla jihovýchodní Asie ani kulturu odboje/opozice, ani vzdělanou skupinu lidí s alternativními názory. Ti, kterým se dostalo vzdělání v cizině nebo elitního vzdělání doma, se sami stali i součástí ekonomické elity.

Loňské protesty proti WTO a globalizaci v Hongkongu pak jasně ukázaly, že opozice proti globalizaci je v jihovýchodní Asii slabá. Svou asijskou výspu má především v severní Asii (konkrétně v Koreji) a v Indii. Před ambasádami Indonésie, Malajsie, Filipín, Thajska a Spojených států proběhly malé demonstrace a šedesát rybářů z Filipín a Kambodže pochodovalo městem s plakátem „Stop WTO“. To bylo vše.

Latinskoamerická antiglobalizační hnutí počítají s podporou svých vlád, tisku, středních vrstev a velkých umělců, spisovatelů a myslitelů. V jihovýchodní Asii však (s výjimkou Vietnamu a Laosu, jež jsou komunistickými zeměmi) neexistuje jediná solidní levicová politická strana, jediné velké noviny či televizní stanice (veškerá média v této části světa patří velkým podnikům a konglomerátům), které by prosazovaly antiglobalizační diskurs.

To se odráží i v postojích obyvatelstva. Před dvěma lety se mi přes rameno v limské chudinské čtvrti „Mi Peru“ do hledáčku kamery podíval desetiletý chlapec. Když viděl, že filmuji, hlasitě prohlásil: „Vy jste bohatí, protože my jsme chudí. Jsme chudí, protože vy jste bohatí! Vzali jste nám všechno.“ Před měsícem mi v jakartské favele jedenáctiletá dívka, v cárech a bosa, vyprávěla, jak se chce stát bohatou a slavnou herečkou v televizních seriálech. Zeptal jsem se jí, co má na světě nejraději. Bez váhání odpověděla: „Islám, Indonésii a peníze.“

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •