Tři papežské strategie oživení křesťanství

{mosimage}Minulý měsíc přednesl papež Benedikt XVI projev na své staré
univerzitě v německém řeznu. Citoval v něm obskurního byzantského
císaře ze 14. století, který se nepřátelsky vyjádřil o islámu. Tato krátká
pasáž byla velmi negativně přijata v islámském světě, kde vyvolala
nepokoje a řadu odsudků. Papež se omluvil už celkem čtyřikrát, ale pouze za to,
že způsobil tolik zděšení. Nešel tak daleko, aby označil zmíněné hodnocení
islámu za zásadně nesprávné. Tato diplomatická rozmíška přiměla analytiky na
celém světě k úvahám, jak se někdo tak inteligentní jako papež mohl
dopustit tak velké „chyby“. Možná to nebyla chyba, ale záměr.

Vezměme povahu římskokatolické církve. Existuje už skoro 2000
let. Je to církev, která věří, že zahrnuje veškerou pravdu – jak o Bohu, tak o
nutné úloze církve ve sledování Božích záměrů. Věří, že její úlohou je
evangelizovat celé lidstvo a dospět ke světu, v němž všechny osoby bez
výjimky budou praktikující římští katolíci.

Nyní zvažme její dějiny jako instituce. Na začátku tato církev
co do počtu věřících rostla. Po dobu přibližně tisíce let se trvale šířila
především po celé Evropě a v části Středního Východu. V jedenáctém
století pak musela čelit prvnímu početně významnému schizmatu, odtržení
východních pravoslavných církví. V důsledku toho zůstala římskokatolická
církev do značné míry omezena na západní a střední Evropu. V šestnáctém
století přišla protestantská reformace, jež církev připravila o většinu severní
Evropy. A počínaje osmnáctým stoletím začala církev ztrácet praktikující
katolíky, z jejího pohledu pod vlivem sekularismu a volnomyšlenkářství,
jež postihlo Evropu jako rakovina.

šíření sekulárních hodnot vedlo v období po roce 1945
k dramatickému poklesu počtu praktikujících
katolíků v celém panevropském světě. V zemích, kde byla většina
obyvatelstva nominálně katolická – v Itálii, španělsku, Francii, Belgii,
Rakousku, Irsku, Quebecu – katolíci nejenže přestávali chodit na mši, ale
dramaticky poklesl také zájem o kněžské povolání. V menší míře to platilo
v katolické Latinské Americe, i když i tam začala církev ztrácet poněkud
půdu ve prospěch evangelikálního protestantství. Celkově však na Jihu jako
celku počet členů církve nadále rostl díky vyšší porodnosti než v Evropě a
menšímu ohlasu sekularismu. V důsledku toho přestala být církev primárně
evropská; začala mít více členů na globálním Jihu.

Problém církve nespočíval v tom, že by ztrácela ve
prospěch jiných náboženství. Katolíci nekonvertovali k islámu, judaismu
nebo buddhismu. Ani muslimové, židé a buddhisté nekonvertovali ke katolictví.
Organizační problémy církve se do značné míry týkaly křesťanského světa. Od
roku 1945 stála před církví otázka, jak reagovat na tento náhlý a masivní
organizační posun. K opětovnému posílení pozice katolické církve byly
vytyčeny tři odlišné strategie, které formulovali Jan XXIII., Jan Pavel II. a
nyní Benedikt XVI.

Jan XXIII. vyzval církev k aggiornamentu, tj. k „pozvednutí církve k dnešku“. Ekumenický
koncil, který svolal, Vatikán II, zavedl do praxe církve řadu změn: pružnější
pohled na vykoupení mimo církev, liturgii méně založenou na latině, posílení
role kolegia biskupů. Tyto změny měly podle všeho reagovat na nepřímou i
otevřenou kritiku z řad katolíků evropského světa, kteří se přáli, aby
církev nebyla v takovém nesouladu se současnými západními hodnotami.
Vatikán II probíhal v době, kde byla v církvi zejména v Latinské
Americe na vzestupu takzvaná teologie osvobození. Její přívrženci se stavěli
proti tomu, aby církev hájila ultrakonzervativní politické názory.

V církvi zaznělo množství kritických hlasů, že tyto
reformy „zašly příliš daleko“. Jan Pavel II. opětovně zdůraznil tradiční
katolické hodnoty sexuality, role žen v církvi a podřízenosti biskupů
papeži. Napadl teologii osvobození a nahradil reformistické biskupy
v panevropském světě většími tradicionalisty. Jeho strategie obnovy se
podle všeho soustředila na potenciál církve na globálním Jihu. Z tohoto
důvodu kladl neobvyklý důraz na zahájení dialogu s jinými náboženstvími.
Zdá se, že očekával, že se tak rozšíří přístup církve do neevropských oblastí.

Benedikt XVI. má zcela zřejmě třetí vizi. Souhlasí
s Janem Pavlem II. pokud jde o přitažení uzdy aggiornamentu. Nesouhlasí ale s tím, že budoucnost církve
závisí na dialogu mezi náboženstvími. Jeho strategie se soustřeďuje na opětovné
podchycení tradiční základny církve – jejích evropských kořenů. Projev, který
přednesl v řeznu, je v podstatě útokem na evropský sekularismus a
naléhavou výzvou k oživení plnokrevné katolické doktríny a praxe
v Evropě.

To je v souladu s jeho dřívější kritikou možného
vstupu Turecka do Evropské unie a s jeho neúspěšnou snahou o to, aby byla
do navrhované ústavy Evropské unie začleněna výslovná zmínka o klíčové úloze
křesťanství v Evropě. Z tohoto hlediska do jeho postoje dokonale
zapadá také citování protiislámského výroku byzantského císaře. Lze je
považovat za způsob, jak sjednotit Evropu proti společnému nepříteli a tím
pobídnout všechny Evropany, aby kladli důraz na své křesťanské kořeny. Zdá se,
že je ochoten riskovat islámský hněv, aby upevnil evropskou základnu.

Tři strategie – aggiornamento,
sáhnutí po globálním Jihu podporované ekumenismem, konsolidace evropské
základny na tradičních katolických hodnotách. Která z nich přinese své plody
v nadcházejícím století, a dokáže to vůbec některá?

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 194, 1.10.2006
Překlad se souhlasem autora © Rudolf Převrátil

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •