Básnící z Guantánama

{mosimage}Vězení bývala (a zjevně stále jsou) úrodnou půdou pro poezii. Vězeňské středisko v kubánské zátoce Guantánamo není výjimkou, navzdory tomu, že jeho účelem měla být izolace „nepřátelských bojovníků“ a jejich odříznutí od světa.

Nejdříve neměli zadržovaní na vojenské zá­kladně v Guantánamu, které americká vláda podezírá z účasti na teroristických aktivitách, ani papír, ani pera. Vyrývali tedy slova pomocí oblázků do plastikových kelímků, v nichž dostávají potravu, anebo kelímky popisovali zubní pastou. Potom předávali tyto „kelímkové básně“ spoluvězňům. K večeru stráže kelímky od jídla sbíraly a dávaly je do odpadu. Později bylo vězňům dovoleno mít psací potřeby. Zadržovaní netušili, že by jejich verše mohly být uveřejněny. Psali, aby jim lépe utekl čas, pro útěchu, na paměť. Dávali tak jakousi formu věznění, jež nemělo – a pro valnou část z nich dosud nemá – konce. Po pěti letech zde stále zbývá asi 355 lidí, kteří nebyli nikdy formálně obviněni.

Výsledek úsilí vězněných však nyní dostal podobu útlého svazku o 72 stranách, zahrnujících 22 básní 17 autorů. Knížku s názvem Básně z Guantánama (Poems from Guantánamo) a podtitulem Zadržovaní hovoří vydal právník Marc Falkoff, jenž přednáší na univerzitě v DeKalb ve státě Illinois a zastupuje 17 vězněných Jemenců. V knize čteme – slyšíme – hlasy z místa, které se vyznačuje tichem a neznámem. Nejde sice o první literaturu pocházející z tohoto vězení – několik propuštěných vězňů vydalo své vzpomínky a časopis Bookforum uveřejnil několik jejich básní –, avšak tato publikace se v několika ohledech liší. Vzhledem k tomu, že zahrnuje několik autorů, umožňuje veřejnosti lépe pochopit, že hromadné označení „nepřátelští bojovníci“ ve skutečnosti zakrývá množství rozdílných zkušeností a postojů. Autoři básní jsou navíc stále ještě na Guantánamu, takže sbírka přináší důležité svědectví do probíhající diskuse o právech cizích občanů, označovaných americkou vládou za nebezpečné nepřátele. Poezie pak navíc představuje pro tyto autory ideální způsob, jak vyjádřit bezmocnost uvězněných. Zajímavá přitom není ani tak jejich literární „hodnota“ – některé jsou zdařilé, jiné méně – jako způsob, jímž navracejí individualitu těm, kdo byli v očích veřejnosti zneuctěni a poníženi. Verše, jako například báseň Mému otci, navozují důvěrně známý pocit ztráty, který osloví i západního čtenáře, přestože mu mohou být kulturní jednotlivosti cizí: „Dva roky vysílá mé srdce poselství/ domovům, v nichž dlí má rodina,/ kde pučí svatolina/ pro pasoucí se dobře nakrmená stáda.“ Jiné básně jsou výrazným vyjádřením existenciální zkušenosti uvěznění, zcela nepodobné jakékoli jiné: „Ó temnoto vězení, rozbij svůj stan./ Temnotu milujeme,“ píše saúdskoarabský vězeň jménem Abdulazíz, který byl před převozem na Guantánamo mučen v afghánském vězení.

Básně mají samozřejmě politický náboj. Opakují se výrazy jako tyran – ve vztahu k americkému prezidentovi – nebo útlak, právě tak jako je vyslovena frustrace ze skutečnosti, že Američané sice používají rétoriku o míru a demokracii, ale nedokážou vidět pokrytectví svých činů. Emad Abdullah Hassan píše v básni Pravda: „Svou zemi míru proměnili/ v místo pro pokrytce.“

Flagg Miller, lingvista a kulturní antropolog z University of Wisconsin-Madison, který knihu doprovodil bystrou předmluvou, uvádí, že básním lze snáze porozumět v širším kontextu muslimské vězeňské poezie známé jako chabsíja, která se opírá o perské milostné básnictví vyjadřující autorovo utrpení. Básníci z Guantánama mají tedy sklon k použití tradičních arabských veršů kasída – rýmovaných a rytmizovaných dvojverší, kterých může být 12 až 80. Chorálové verze kasíd byly psány během palestinské intifády a zpívány při politických demonstracích. Miller ovšem dokazuje, že básně z Guantánama jsou pozoruhodné v odmítání mnohých otevřených metafor džihádistické poezie, a poukazuje na to, že verše těchto vězňů se v několika ohledech liší od vyhlášených džihádistů. Je v nich „poměrně málo otevřeně náboženských obrazů“, málo archaické dikce a chybějí i historická témata. „Sotva polovina“ uveřejněných básní používá islámské pojmy, jako například islám nebo Alláh či Boží kniha. Miller píše, že pokud básníci používají náboženské pojmy, „obvykle tak činí spíše tradičním způsobem, vkládají je do konvenčních proseb, namísto rozvíjení bojovných témat“. Což sice neznamená, že by autoři nebyli džihádisty, jen to komplikuje jednoznačné čtení básní. Z jednoho rozhovoru s Markem Falkoffem pak vyplynulo, že žádný z autorů nepatří k „vysoce postaveným“ vězňům, jejichž spojení s al-Káidou je zřejmější.

Pentagon léta odmítal odtajnit cokoliv, co vězňové psali. Básně byly (a jsou) považovány za „zvláštní riziko“, poněvadž mohou podle názoru ministerstva obrany obsahovat kódované informace. V minulém roce ministerstvo odmítlo odtajnit další poezii. Marc Falkoff tvrdí, že i v případě této publikace se Pentagon „snažil zabránit, aby knížka byla vytištěna“. Mluvčí ministerstva, korvetní kapitán Gordon, pak uvedl, že „vězňové se pokusili použít tohoto média [tj. básní – pozn. aut.] pouze jako jiného nástroje ve svém boji myšlenek proti západním demokraciím“. Verše vydané nakonec ve sborníku byly oficiálně „schváleny“ jenom ve své anglické verzi v překladu prověřených lingvistů. „Výsledkem je, že máme řemeslné překlady, jež nejsou ideální. To jde ovšem na vrub omezení vydaných Pentagonem,“ komentoval důsledky cenzury editor sborníku Falkoff.

Poems from Guantánamo. The Detainees Speak. University of Iowa Press, Iowa City 2007, 84 stran.

štěpán Steiger
článek vyšel v týdeníku A2 37/2007

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •