člověk by neřekl, co způsobí jeden povzdech, když ho uveřejn&ia

{mosimage}Ještě jednou ke skryté ruce trhu, oslovi a čT jako odpověď čtenáři Janu Pegnerovi na jeho článek "Proč mám dotovat neschopné bankéře ze svých peněz?"
Lze s jistotou předpokládat, že ředitelé Federálního rezervního systému USA a Evropské centrální banky jsou vzdělaní ekonomové, vždyť z těchto sfér pocházejí i laureáti tzv. Nobelových cen za ekonomii (napadá mě Joseph Stiglitz, svého času působící ve Světové bance). Určitě znají teorii morálního hazardu a většinou možná vyznávají teoretický koncept skryté ruky trhu (Stiglitz o něm, pokud vím, pochybuje, ale je proto považován za černou ovci). Otázkou je, proč svým rozhodnutím sanovat banky, které byly ohroženy špatnými hypotéčními úvěry v USA, tyto teoretické koncepce popřeli.
Jan čulík říká, že z nutnosti, protože hrozil rozklad celosvětového bankovního a finančního systému. Souhlasím.

Teorie o skryté ruce trhu, stabilizující celý ekonomický systém, totiž už dávno neodpovídá realitě. Byla jí zřejmě blízko koncem osmnáctého století, kdy ji formuloval Adam Smith a kdy v kapitalistické ekonomice vystupovali samostatní individuální výrobci. Vznikem větších podniků se však realita začala této koncepci vzdalovat, až koncem 19 století, poté co koncentrace kapitálu vedla ke vzniku kartelů a velkých monopolů a co tón začal udávat finanční kapitál, přestala „skrytá ruka trhu“ fungovat jako stabilizující makroekonomický faktor docela. To neznamená, že by se na ni ekonomové a bankéři nadále nespoléhali, důsledkem ale byl velký burzovní krach v říjnu 1929 a to, čemu Američané říkají „Great Depression“. Na toto poučení se dnes rádo zapomíná, i když nestabilita světového finančního systému se v posledních desetiletích dál zvýšila vznikem a obrovským nárůstem obchodu s finančními deriváty, což je v podstatě spekulativní obchod s očekávanými událostmi, totiž budoucími obchody. Snaha dál akumulovat kapitál vytváří v systému silnou kladnou zpětnou vazbu, která jak známo vede k nestabilitě. Stále odvážnější spekulace vytvářejí fiktivní investiční bubliny. Podle některých odhadů dnes tyto fiktivní finanční operace představují asi 95% objemu všech finančních transakcí, tj. obchod skutečným zbožím a službami představuje pouhých 5% objemu.

Když lidé, kteří si v USA brali masově hypotéční úvěry na nové domy, nejsou dnes schopni zaplatit dejme tomu celkem jednu miliardu dolarů, je tím pravděpodobně ohrožena masa cenných papírů v hodnotě kolem dvaceti miliard – jsou to „futures“, kterými tyto dluhy odkoupily od hypotéčních bank jiné banky, jež si také chtěly ohřát své želízko v ohni, jsou to akcie všech těchto bank atd. Nestabilita systému způsobuje, že z makroekonomického hlediska nepříliš velký počáteční výkyv může mít katastrofální důsledky.

Tohoto nestabilního charakteru systému jsou si vedoucí velkých bank dobře vědomi. Slavnému někdejšímu šéfovi FED Alanu Greenspanovi se připisuje výrok, že řízení financí se podobá jízdě na tygrovi.

Lidi nesoucí odpovědnost za celý systém, jako jsou šéfové FED a ECB, straší vzpomínka na „černý pátek“ roku 1929 pořád jako černá můra. Krize přicházejí jedna za druhou, z různých a někdy nejasných příčin. Některé se mohou se značnou dávkou cynismu nechat „vyhnít“, pokud je pravděpodobné, že systém jako celek neohrozí (např. jihovýchodní Asie koncem 90. let, Argentina 1999 – 2003), i když v nich mohou zkolabovat celé národní ekonomiky. Když je ale vysoká pravděpodobnost, že krize destabilizuje celek, pak se FED, ECB, ale v některých případech i Mezinárodní měnový fond rozhoduje sanovat. O teorii skryté ruky trhu a morálního hazardu se v tu chvíli asi moc nestarají. Rozhodující je správně odhadnout reálné riziko a mít možnost zásahu.

Zpochybnění koncepce skryté ruky trhu znamená také zpochybnění jejího oblíbeného metodologického přístupu, argumentace příklady, v nichž vystupují izolované subjekty – horolezec nebo dvojice Pegner – Převrátil v argumentaci pana Pegnera. Tyto „robinzonády“, jak se jim někdy posměšně říká, už ztratily zejména v makroekonomii vypovídací hodnotu, protože všechny ekonomické jevy jsou dnes komplexním způsobem celospolečenské.

Je možné nechat zkrachovat neodpovědnou banku. Jenže ten krach nepotrestá jen její ředitele, ale také všechny, kdo v ní měli peníze a nenesou žádnou odpovědnost za to, jak byla řízena. Větší krach otřese celou ekonomikou země a zaplatí ho nakonec občané, i kdyby se nic nesanovalo veřejnými penězi. Je dost případů, kdy má takový otřes katastrofální důsledky – viz Argentina, jedna z obilnic světa, kde se začalo po tisících umírat hlady.

Tím bychom se dostali k širšímu tématu, než je platnost některých manter neoklasické nebo neoliberální ekonomie, totiž k celkové krizi, v níž se dnes nachází světová ekonomika přes svou obrovskou výkonnost a potenciál. Ale to už je jiná kapitola.

Ještě k čT a onomu slůvku osel. Obviňovat mne z toho, že chci v televizi něco zakazovat, je nesmyslné. Nemám žádný vliv na to, co televize vysílá. A pokud jde o ekonomy, na obrazovce se neustále objevují pouze lidé, opakující onu lživou mantru skryté ruky trhu při všech možných i nemožných příležitostech. A za to jsem nucen české televizi platit. Takže má glosa byla výkřikem zoufalství a slůvko osel jsem použil, když mnou cloumaly emoce. Teď bych ho už nenapsal. Ale to je jediný ústupek, který jsem ochoten panu Pegnerovi učinit.

Rudolf Převrátil

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •