Co je levice?

{mosimage}Projev Oskara Lafontaina, předsedy spolkového poslaneckého klubu LEVICE na XI. mezinárodní konferenci Rosy Luxemburgové 14. ledna v Berlíně (podle „junge Welt“, první část)

Milí přátelé, mnohokrát děkuji za pozvání na tuto konferenci. Rád jsem přišel, abych zde na této konferenci přednesl naše představy – tím naše myslím Levicové strany a WASG – o vývoji levice ve Spolkové republice Německo. Myslím, že bude docela dobře si připomenout, jaká byla výchozí situace před tím, než vzniklo toto nové politické uskupení. Chci to udělat několika slovy.

Ve Spolkové republice Německo máme neoliberální politiku již alespoň 20 let. Tahle neoliberální politika naši zem značně změnila. Levice je v posledních letech na velmi silném ústupu, odbory stejně tak, a byla tu otázka, zda ještě vůbec někdy dojde ke zpětnému pohybu. Po volbách v Severním Porýní-Vestfálsku se dalo pár lidí dohromady a řeklo, že to nemůže být tak, aby do spolkových voleb šly WASG a Levicová strana.PDS samostatně, a to s výsledkem, že ani jedna nepřekročí 5%-ní hranici. Pak jsme měli pár rozhovorů a rozhodli jsme se jít do toho společně. A měli jsme za cíl postavit se černo-žlutým a ukončit podvodný balení červeno-zelených. Podařilo se obojí. Ale těch 8,7%, kterých jsme dosáhli, to není žádný důvod pro odpočinek. Jsou spíše příkazem zamyslet se nad tím, co po nás žádají voliči, kteří nám odevzdali svůj hlas.

Je určitě pravda, když povím, že tento relativně dobrý volební výsledek má také co dočinění s tím, že proti politice spolkové vlády existovaly protesty – myslím na velké manifestace, kterých se mohlo mnoho z nás zúčastnit –, ale tyto protesty jak známo nemají dlouhého trvání, rychle slábnou. Je otázkou, co se má dělat, aby se na toto hnutí navázalo a pokračovalo v něm. Myslím, že není dobře, aby nová skupina definovala svou politiku jen odmítnutím chybných rozhodnutí předchozí nebo současné vlády. Myslím, že bychom se měli přidržet nějaké pozitivní utopie společnosti. Já při tom vždy navazuji na utopii osvícenství. Pořád stejně věřím, že je světová společnost svobodných a rovných ideálem, na nějž se lze orientovat a na nějž by se mohla orientovat i národní levicová uskupení. A taky si myslím, že bychom se tu ve Spolkové republice Německo měli pokusit o to, abychom přispěli k tomu, že budeme státem, který v zahraniční politice naváže na politiku Willyho Brandta a který se pokusí v sociální a hospodářské politice vybudovat společnost, v níž bude moci každý člověk prožít svůj život důstojně, svobodně bez sociální nouze, a ve které rozvineme skutečnou sociální demokracii.

Zpochybňovat pojmy

Co je levice? V současnosti by se snad dala označit jako rostoucí hnutí odporu proti neoliberalismu, protože neoliberalismus je útokem na důstojnost člověka, protože neoliberalismus je útokem na demokracii a protože neoliberalismus je útokem na sociální spravedlnost a sociální stát. Když to takto analyzujeme a máme na zřeteli, jaké principy neoliberalismus v posledních letech sleduje, můžeme velmi snadno rozvinout i protikoncepci. Myslím, že neoliberalismus byl určován pojmy deregulace, privatizace a demontáže demokracie. Shodneme-li se na tom, že tyto pojmy charakterizují neoliberální chování, pak lze odvodit zadání levice z protipojmů. Nechceme deregulaci, nýbrž chceme regulaci. Nechceme privatizaci, nýbrž chceme rozšíření veřejného sektoru. A nechceme jen demokratizaci, nýbrž ve své zemi chceme rozšíření sociální demokracie.

Jestliže tyto cíle přijmeme, pak si myslím, že musíme nejdříve pochopit, že je to taky duchovní střet, který nemá zpočátku co dočinění s praktickými politickými kroky. Máme kulturní hegemonii neoliberalismu. A nová levice by si měla stanovit úkol tuto kulturní hegemonii neoliberalismu pomalu rozmočit a přispět pozvolna k diskusi ve Spolkové republice, ve které se ona pronikavá a dlouhodobá kulturní hegemonie neoliberalismu prolomí. říkám to vždycky takhle: kapitalismus neodcizuje jen práci, odcizuje ještě více řeč, a tím i myšlení. A to je velká bariera, před kterou stojíme a které jsme patrně v posledních letech věnovali málo pozornosti.

Chci se zmínit o třech příkladech, abych ozřejmil, co mám na mysli: ústřední pojem reformní politiky posledních let byl pojem vedlejších mzdových nákladů. A všechny strany říkaly, že je centrálním cílem naší politiky tyto vedlejší mzdové náklady snížit. A i současná vláda stále říká, že se ty vedlejší mzdové náklady musí snížit. A když vezmeme v úvahu mediální svět Německa, potom každý den slyšíme a čteme stovky komentářů, které požadují, aby se vedlejší mzdové náklady snížily. To je klasický případ toho, jak kapitalismus ovládl řeč, jak tuto řeč všichni přejímají a jak všichni přemýšlejí jen v těchto pojmech. Jakmile však takhle přemýšlet přestaneme, dojdeme snadno k náhledu, že by žádný důchodce nepřistoupil na myšlenku, že řekne – můj důchod, to jsou přece pouze vedlejší mzdové náklady. Pokračujeme-li dál, nemůžeme si ani představit, že by na tu myšlenku přišel nemocný a pověděl – teď potřebuji vedlejší mzdové náklady, abych mohl zaplatit účty za mou nemoc. A já si ani neumím představit, že by nezaměstnaní říkali, že peníze, co dostávají, ať je to podpora v nezaměstnanosti I nebo podpora v nezaměstnanosti II, to abychom si tyhle hrozné termíny znovu připomněli, že se skládají z vedlejších mzdových nákladů. Takže tu vidíme, jak tento pojem odráží jednostranný zájem, totiž zájem podnikatelstva či kapitalistů. A proto je docela prospěšné poukázat občas na to, že při vedlejších mzdových nákladech jde o peníze pro důchodce, nemocné, nezaměstnané a péče potřebné. A když takhle pojem vedlejších mzdových nákladů upravíme a jednoduše ho přeložíme do němčiny, pak zní ústřední programový cíl všech stran, které jsou kromě levicového klubu ve Spolkovém sněmu: chceme snížit peníze pro důchodce, pro nemocné, pro péče potřebné a pro nezaměstnané – a tím se veškerá politika posledních let soustředí do jednoho bodu. Protože o nic jiného nejde. A nic jiného ani není program velké koalice.

Mluvit o kapitalismu

Druhý ústřední pojem neoliberální hegemonie je flexibilizace trhu práce – jeden z nejhnusnějších pojmů posledních let. A zas a znova slyšíme, že každý, kdo si myslí, že se musí znalecky vyslovit k ekonomickým otázkám nebo k budoucímu vývoji reforem ve Spolkové republice Německo, že říká: potřebujeme silnější flexibilizaci trhu práce. A i teď, když se tahle otázka klade, nejen u nás, nýbrž v celé Evropě, copak asi můžeme dělat, abychom snížili nezaměstnanost, abychom opět zvýšili růst a zaměstnanost, to pak znamená, že potřebujeme silnější flexibilizaci trhu práce. I tady nám pomůže překlad: flexibilizace trhu práce znamená méně ochrany před výpovědí, znamená pracovní dobu bez ohledu na rodinné, společenské a kulturní tradice a znamená nízké mzdy, podle možnosti co nejblíže k hranici 1€. To znamená flexibilizace trhu práce. A na tomto místě chci znovu poukázat na to, že diskuse, která se vede veřejně o míře porodnosti v Německu, že strach, který se všude rozdmýchává, že vymřeme, že se to prostě musí jednoduše konfrontovat se skutečností, že míra porodnosti národa je jeho odpovědí na politiku trhu práce a na sociální politiku vlády tohoto národa. Jinými slovy, máme-li nejnižší nebo téměř nejnižší míru porodnosti v Evropě, pak je to prostě a jednoduše tím, že v sociální politice a politice trhu práce děláme chybu, která dosáhla rozměru jako v žádné jiné evropské zemi. Nejde u nás ani o to, zda rodiny tu a tam dostanou od státu ještě zvláštní příspěvek, že se rodí stále méně dětí. Je to prostě a jednoduše v takzvané flexibilizaci trhu práce, že může stále méně mladých lidí založit rodinu a že stále méně mladých lidí rozhodne pro děti. Kdo neví, zda bude mít za několik měsíců na svém účtu ještě peníze, ten není schopen založit rodinu, ani přivést děti na svět.

Třetím ústředním slovem reformní politiky je globalizace. Přimlouvám se za to, abychom ho v budoucnosti v našich debatách neustále nahrazovali slovem kapitalismus. Když to totiž uděláme – a já musím povědět, že jsem na to přišel relativně pozdě, také jsem to slovo globalizace používal, stejně jako jsem používal termín vedlejší mzdové náklady, aniž bych zpozoroval, jak jsem těmto slovům prostě sedl na lep – takže když nahradíme slovo globalizace slovem kapitalismus, tak zjistíme, že zase kontext souhlasí. Stane se zjevným, že na nás dotírá takový systém expanze, který překračuje hranice, který láme všechny dříve panující vazby, a to je právě ono, co je v tom slově založeno, co se všeobecně dávalo námi i druhými za vinu jako negativní průvodní jev globalizace. Tak prostě říkejme jednoduše globalizaci kapitalismus – a potom už máme vždycky po problému.

Ochranné zákony

Teď jsem řekl, že ústředním slovem neoliberalismu je deregulace. A to jsme často slyšeli a můžeme o tom znovu a znovu číst. A proti deregulaci teď nechci postavit klasika socialismu, ale chci proti tomuhle pojmu postavit Rousseaua, osvíceného myslitele. Jednou řekl: Mezi silným a slabým je to zákon, který osvobozuje, zatímco svoboda utlačuje. Já tuhle Rouseauovu větu zopakuji ještě jednou, protože je skutečně návodem k jednání k mnohému, co musíme v budoucnu udělat: Mezi silným a slabým je to zákon, který osvobozuje. Slabý potřebuje zákon, aby vůbec mohl žít ve svobodě, aby se vůbec mohl vůči silnému prosadit, zatímco svoboda utlačuje, protože se pak silnější prosadí a slabšího přitlačí ke zdi. A podíváme-li se na světovou politiku a vezmeme-li v úvahu naše sociální zákonodárství, ochranu před výpovědí atd. – stále znova narážíme na ten samý princip: demontáž pravidel, demontáž zákonů prospívá silnějším a oslabuje slabší – takže my s tím musíme zacházet obráceně. Musíme vždy znovu tlačit na to, aby byla ku prospěchu slabých zachována pravidla, národní a mezinárodní – a tím se dostáváme doprostřed praktické politiky.

Mezinárodní „terorismus“

Zase dnes slyšíme, že paní Merkelová se bavila s panem Bushem, jak by se dalo společně spolupracovat v boji proti terorismu. Nedávno jsem německý Spolkový sněm provokoval, když jsem řekl, vy všichni bojujete proti mezinárodnímu terorismu. Dlužíte si ale dosud, co vlastně terorismus je. Jak se dá bojovat proti něčemu, o čem není člověk schopen povědět, co to vlastně je? A když byste se podrobili té snaze povědět, copak to terorismus je, tak byste byli velmi rychle konfrontováni s tím, že naše vlastní jednání je tomu často docela blízko, pokud není přímo teroristickým jednáním. Nechci tady přednášet žádnou rozsáhlou definici terorismu, bylo by to jistě troufalé, ale pro mne je klíčovým prvkem následující myšlenka: terorismus je vždy usmrcování nevinných lidí, aby bylo dosaženo politických cílů. To ale neplatí jen pro jednu část tohoto světa, to platí pro celý svět – a když například my vedeme války, v nichž přijde o život mnoho nevinných lidí, pak je to státní terorismus. To se musí povědět naprosto jasně.

V dalších týdnech a měsících se nedočkáte toho, aby se ten, kdo se účastní veřejné debaty a kdo ospravedlňuje současnou zahraniční politiku, aby byl schopen povědět, co pod terorismem chápe. To ostatně platí nejen pro jednající politiky, ale i pro píšící komunitu, to platí všeobecně pro všechny, kteří argumentují v médiích. Všude se používají pojmy beze snahy je vůbec definovat. A důvodem pro mne, abych sem přišel, také bylo, že v mladém světě vždy stojí: okupační jednotky a ne jednotky USA, když se podávají zprávy o Afghánistánu nebo Iráku.

Když se tedy zachytíme russeauovského myšlení a definujeme ho jako závaznou mravní zásadu pro levici, pak to v zahraniční politice znamená především dodržovat co nejpřísněji lidská práva a o lidská práva se zasazovat. Kdyby si tohle vzaly západní státy k srdci, vypadala by celá zahraniční a světová politika úplně jinak. Dodržování lidských práv je nutným předpokladem pro každou formu levicové zahraniční politiky. To platilo a platí pro Jugoslávii, platí to pro Afghánistán, platí to pro Irák a platí to, abych zmínil aktuální téma, i pro Irán. Je přece neuvěřitelné, jak se západní společenství států chová k Iránu! Všechny státy podepsaly smlouvu o nešíření jaderných zbraní. Tahle smlouva má jasná pravidla a zavazuje všechny signatáře tahle pravidla dodržovat. Politika západního světa se však zakládá na tom, že na atomových mocnostech nelze vymoci, aby dodržovaly pravidla smlouvy o nešíření jaderných zbraní, zejména aby kontrolovaně a úplně odzbrojovaly – to podepsaly –, zatímco současně chtějí Iránu upřít nebo zakázat technologie, které jsou podle smlouvy povoleny. Na takovém základě nelze v této obtížné zahraničně politické otázce dosáhnout mezinárodně žádného dorozumění. Před dobře dvaceti lety jsme měli ve Spolkové republice Německo protiatomové hnutí. Neustále jsme poukazovali na to, že k jadernému odzbrojení může dojít jen tehdy, když se na tom budou podílet všechny státy. Zahraničně politické poučení, které získaly arabské státy a mnoho dalších států z politiky jediné zbylé supermocnosti, je toto: pokud nemáš atomové zbraně, jsi v nebezpečí, že budeš napaden, má-li tvá země zásoby ropy nebo plynu. Proto může být teď odpověď jenom tahle: na předním východě potřebujeme zónu bez jaderných zbraní. To pak ale platí pro všechny a předpokládá to, že současné jaderné mocnosti se v rámci smlouvy o nešíření jaderných zbraní shodnou na kontrolovaném a úplném odzbrojení.

Oskar Lafontain
Vyšlo v internetovém časopisu „junge Welt“; 1. část pod názvem „Was ist die Linke?“ (19. 1. 2006), http://www.jungewelt.de/2006/01-19/004.php
Přeložil Milan Neubert, 7. 2. 2006

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •