Co kdyby írán napadl Mexiko?

{mosimage}Intervence Západu v islámských společnostech
bývá zdůvodňována mimo jiné snahou o jejich demokratizaci. Zatímco případy
Afghánistánu a Iráku zpochybňují úspěšnost tohoto cíle, tvrdí známý
americký jazykovědec a společenský kritik v souvislosti
s hrozbou války s íránem, že tato válka představuje sama popření
demokracie – jak v íránu, tak v USA.

Nikoho zřejmě nepřekvapí, že
George W. Bush ohlásil „navýšení“ počtu vojáků v Iráku,
a to navzdory značné opozici vůči něčemu takovému mezi Američany
a ještě silnější opozici (zcela irelevantních) Iráčanů. Provázely jej
zlověstné úniky informací a prohlášení – z Washingtonu
a z Bagdádu – o tom, jak írán intervenuje v Iráku
s cílem zabránit vítězství naší mise, což je cíl, který je
(z definice) vznešený. Posléze se zcela vážně diskutovalo o tom, zda
improvizovaná výbušná zařízení podle sériových čísel pocházejí skutečně
z íránu, a pokud ano, zda jsou stopou ke Strážcům revoluce nebo
k nějaké ještě vyšší autoritě.

Stranická linie a smích

Tato „debata“ je typickou ilustrací základního
principu sofistikované propagandy. V hrubých a brutálních
společnostech se veřejně vyhlašuje stranická linie a tu je třeba
dodržovat, jinak uvidíte. To, čemu skutečně věříte, je vaše věc a vlastně
na tom pramálo záleží. Ve společnostech, v nichž stát ztratil schopnost
vládnout s použitím síly, se stranická linie jednoduše předpokládá;
povzbuzuje se tedy intenzivní debata, ale v mezích daných nevyřčenou
doktrinální pravověrností. Hrubější z těchto dvou systémů celkem přirozeně
vede k tomu, že se mu nevěří, ten sofistikovaný naopak vyvolává dojem
otevřenosti a svobody, což slouží k mnohem účinnějšímu prosazení
stranické linie. Ta se vůbec nezpochybňuje, vlastně se o ní vůbec nepřemýšlí,
je jako vzduch, který dýcháme.

Debata o íránském vměšování do Iráku dále
pokračuje, aniž by se stala terčem posměchu, a vychází z předpokladu,
že USA jsou pány světa. Například v roce 1980 jsme přece nevedli debatu
o tom, zda se USA vměšují do Sověty okupovaného Afghánistánu,
a pochybuji, že by Pravda, která pravděpodobně pochopila absurdnost
situace, vyjadřovala pobouření nad touto skutečností (kterou se američtí
představitelé a naše média ani nenamáhali skrývat). Možná nacistický tisk
vážně diskutoval, jestli se Spojenci vměšují do záležitostí suverénní
vichistické Francie, pokud to však udělal, příčetní lidé se tehdy mohli utlouct
smíchy.

V tomto případě by ale smích – je ovšem
pozoruhodné, že se nikdo nesměje – nestačil, neboť obvinění íránu jsou součástí
válečného bubnování nejrůznějších výroků, které má mobilizovat podporu pro
eskalaci v Iráku a pro útok na írán, „zdroj problému“. Svět je
zděšen, co se může stát. I většina obyvatel v sousedních sunnitských
státech, které věru nejsou žádnými přáteli íránu, upřednostňuje írán
s jadernými zbraněmi před vojenským zásahem proti této zemi.
Z omezených informací, které máme, se zdá, že proti takovému útoku je
i velká část americké vojenské a zpravodajské komunity, spolu takřka
s celým světem, který se proti němu staví ještě silněji, než když Bushova
vláda spolu s Blairovou Británií napadla navzdory ohromné
a celosvětové lidové opozici Irák.

Třetí světová válka

Výsledky útoku na írán mohou být strašlivé.
Především, podle nedávné studie „iráckého dopadu“, kterou napsali specialisté
na terorismus Peter Bergen a Paul Cruickshank s využitím vládních
údajů a informací z Rand Corporation, vedla už nyní invaze do Iráku
k sedminásobnému nárůstu teroru. „íránský dopad“ by byl patrně mnohem
tvrdší a trval by déle. Slova britského vojenského historika Corelliho
Barnetta o tom, že „útok na írán by v podstatě zahájil třetí světovou
válku“, jsou dostatečně výmluvná.

Jaké jsou plány stále zoufalejší kliky, která se
zuby nehty drží politické moci v USA? To se nedozvíme. Státní plánování
tohoto druhu se v zájmu „bezpečnosti“ drží v tajnosti. Pohled na
odtajněné dokumenty odhaluje, že toto zdůvodnění má smysl – ale jen pokud
chápeme „bezpečnost“ tak, že znamená bezpečnost Bushovy administrativy proti
domácímu nepříteli, obyvatelstvu, jehož jménem se jedná.

I kdyby klika v Bílém domě neplánovala
válku, rozmisťování námořních sil, podpora separatistických hnutí
a teroristických útoků v íránu a jiné provokace mohou snadno
vést k jejímu nezáměrnému vypuknutí. Rezoluce Kongresu by tomu asi stěží
zabránily. Vzhledem k tomu, že umožňují výjimky z důvodů „národní
bezpečnosti“, otevírají tak díry dostatečně široké na to, aby jimi proplulo
několik bojových skupin letadlových lodí, které mají brzy dorazit do Perského
zálivu – stačí, aby bezohledné vedení vydávalo prohlášení o blížící se
zkáze (jak to předvedla Condoleezza Riceová s mraky ve tvaru hřibu nad
americkými městy v roce 2002). A osnování incidentů, které
„ospravedlní“ takové útoky, je osvědčenou praxí. I ta nejhorší monstra
cítila potřebu podobného ospravedlnění a používala k tomu stejné
nástroje: Hitlerova obrana nevinných Němců před „divokým terorem“ Poláků
v roce 1939, tedy poté, co Poláci odmítli jeho prozíravé a velkorysé
mírové nabídky, jsou pouze jedním z mnoha příkladů.

íránská invaze do Kanady

Nejúčinnější způsob, jak zabránit tomu, aby Bílý dům
rozhodl o zahájení války, je organizovaná lidová opozice, taková, jaká
dokázala v roce 1968 dostatečně vyděsit politicko-vojenské vedení na to,
aby se zdráhalo poslat více vojáků do Vietnamu – obávalo se, jak jsme se
dozvěděli z Pentagon Papers, že by je mohla potřebovat pro boj proti
nepokojům doma.

íránská vláda si bezpochyby zaslouží tvrdý odsudek,
a to i pro své nedávné jednání, které roznítilo krizi. Je ovšem
užitečné se zamyslet nad tím, jak bychom jednali, kdyby írán napadl
a okupoval Kanadu a Mexiko a uvěznil by přitom představitele
americké vlády s tím, že se podíleli na odporu proti íránské okupaci
(které by se pochopitelně říkalo „osvobození“). Představme si také, že írán rozmístil
početné námořní síly v Karibiku a vystoupil by s věrohodnými
hrozbami, že zahájí útok proti řadě lokalit (jaderných i jiných)
v USA, pokud americká vláda okamžitě nepřeruší všechny své programy na
rozvoj jaderné energie (a pokud samozřejmě nezničí všechny své jaderné zbraně).
Představme si, že by se to stalo poté, co írán již jednou v minulosti
svrhl americkou vládu a nastolil místo ní zvráceného tyrana (jako to USA
udělaly v íránu roku 1953), a následně podporoval ruskou invazi do
USA, která zabila miliony lidí (stejně jako USA podporovaly invazi Saddáma
Husajna do íránu, při níž zahynuly statisíce íránců, což v poměru
k počtu obyvatel odpovídá milionům Američanů). To bychom jen mlčky
přihlíželi?

V tomto kontextu lze snadno porozumět poznámce
předního izraelského vojenského historika Martina van Crevelda. Poté, co USA
napadly Irák, protože věděly, že je bezbranný, poznamenal, že „kdyby se íránci
nepokusili získat jaderné zbraně, byli by šílení“.

Jistěže, žádná příčetná osoba nechce, aby írán (nebo
jakákoli jiná země) vyvíjel jaderné zbraně. Rozumné řešení současné krize by
umožnilo íránu vyvíjet jadernou energii, ale ne jaderné zbraně – v souladu
s jeho právy podle Dohody o nešíření jaderných zbraní. Je takový
výsledek přijatelný? Byl by, za jedné podmínky: že by USA a írán byly
fungujícími demokratickými společnostmi, v nichž by veřejné mínění mělo
významný vliv na politické rozhodování.

Kdyby v USA byla demokracie

Jak už to tak bývá, toto řešení má převážnou podporu
mezi íránci a Američany, kteří, obecně vzato, mají na jaderné otázky
stejný názor. íránsko-americký konsensus zahrnuje úplné odstranění všech
jaderných zbraní (82 % Američanů); pokud by to kvůli odporu elit nešlo, pak
alespoň „zónu bez jaderných zbraní na Středním východě, která by zahrnovala jak
muslimské země, tak Izrael“ (71 % Američanů). Pětasedmdesát procent
Američanů dává přednost navazování lepších vztahů s íránem před hrozbami
silou. Stručně řečeno, kdyby mělo na státní politiku íránu a USA výrazný
vliv veřejné mínění, řešení krize by mohlo být na dosah ruky, spolu
s mnohem dalekosáhlejším řešením globálních jaderných otázek.

Zmíněná fakta naznačují, jakým způsobem lze zabránit
výbuchu současné krize a jejímu možnému přechodu k jakési třetí
světové válce. Tato děsivá hrozba by mohla být odvrácena uskutečněním dobře
známého návrhu: podporováním demokracie, ale tentokrát v USA, kde to je
velice citelně potřeba. Podporování demokracie v USA je určitě
uskutečnitelné, a ačkoli ji nemůžeme přímo podporovat v íránu, můžeme
jednat tak, abychom zlepšili podmínky odvážných reformátorů a lidí, kteří
usilují právě o takovou demokratizaci. Mezi nimi jsou takoví lidé jako
Saíd Hadžarian, laureátka Nobelovy ceny širin Ebadiová a Akbar Gandži,
právě tak jako ti, kteří obvykle zůstávají bezejmenní. Velmi málo je slyšet zejména
o íránských dělnických aktivistech, například o vydavatelích
internetového zpravodaje Iranian Workers Bulletin.

Nejlépe posílíme demokracii v íránu ostrým
přehodnocením státní politiky tak, aby odrážela veřejné mínění. To by znamenalo
přestat s pravidelným vyhrožováním, které je dárečkem íránským stoupencům
tvrdé linie. Tyto výhrůžky jsou ostře odsuzovány všemi íránci, kterým leží na
srdci podpora demokracie (na rozdíl od těch jejích „stoupenců“, kteří se
s hesly o demokracii předvádějí na Západě a jsou vychvalováni
jako velcí idealisté navzdory mnoha jasným dokladům o jejich
nepřekonatelném odporu k demokracii).

Podporování demokracie v USA by mohlo mít
mnohem širší důsledky. Například v Iráku by znamenalo iniciování pevně
daného časového plánu stažení vojsk – v souladu s vůlí drtivé většiny
Iráčanů a velké většiny Američanů. Federální rozpočtové priority by byly
v podstatě obráceny naruby. Tam, kde nyní náklady rostou, jako třeba
v dodatečných vojenských výdajích za vedení války v Iráku
a Afghánistánu, by prudce klesly. Tam, kde se drží na stejné úrovni nebo
klesají (zdravotnictví, vzdělávání, příprava na zaměstnání, podpora
energetických úspor a obnovitelných energetických zdrojů, příspěvky pro
veterány, financování OSN a jejích mírových operací atd.), by se prudce
zvýšily. Bushovy daňové škrty pro lidi s příjmy nad 200 000 dolarů
ročně by byly okamžitě zrušeny.

USA by už dávno měly státní systém zdravotní péče
a odmítly by privatizovaný systém, jehož náklady na pacienta jsou ve
srovnání s podobnými společnostmi dvojnásobné a některé výsledky jsou
nejhorší v celém průmyslovém světě. Odmítly by to, co mnozí vnímaví
pozorovatelé považují za potenciální „havárii daňového vlaku“. USA by také
ratifikovaly Kjótský protokol omezující emise oxidu uhličitého a podnikly
by ještě další kroky k ochraně životního prostředí. Umožnily by OSN ujmout
se vedení v mezinárodních krizích, včetně Iráku. Podle průzkumů veřejného
mínění se totiž většina Američanů už od dob krátce po invazi domnívala, že OSN
by se měla ujmout politické transformace, ekonomické obnovy a zavedení
pořádku v oné zemi.

Omezení a spravedlnost

Pokud by záleželo na veřejném mínění, USA by přijaly omezení, které Charta
OSN klade na užití síly, a neplatil by konsenzus obou politických stran,
že pouze tato země má právo sáhnout k násilí jako odpovědi na potenciální
hrozby, ať už skutečné nebo jen domnělé, včetně těch, jež ohrožují přístup USA
k trhům a zdrojům. USA by se spolu s ostatními vzdaly práva veta
v Radě bezpečnosti a přijaly by názor většiny, i kdyby
s ním nesouhlasily. OSN by tím bylo umožněno regulovat obchod se zbraněmi;
Spojené státy by zároveň snížily objem tohoto obchodu a naléhaly by na
další státy, aby učinily podobně, což by velkou měrou přispělo k poklesu
počtu rozsáhlých ozbrojených konfliktů ve světě. Odpovědí na terorismus by byla
diplomatická a ekonomická opatření, nikoli použití síly, v souladu se
stanoviskem většiny expertů na oblast terorismu, ovšem v diametrálním
rozporu se současnou politikou.

Pokud by veřejné mínění ovlivňovalo politické rozhodování, pak by USA také
navázaly diplomatické vztahy s Kubou, což by prospělo obyvatelům obou zemí
(a také zemědělským firmám, elektrárenským a plynárenským koncernům
a dalším), místo toho, aby jako téměř jediný stát na světě (spolu
s Izraelem, republikou Palau a Marshallovými ostrovy) dále uvalovala
na Kubu embargo. Washington by se zapojil do širšího mezinárodního konsensu
ohledně dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu, jehož
uskutečnění se (spolu s Izraelem) bránil posledních třiceti let – až na
ojedinělé a dočasné výjimky – a kterému stále brání slovy, ale
především činy, bez ohledu na falešná prohlášení o zájmu na diplomatickém
urovnání konfliktu. Spojené státy by rovněž poskytovaly Izraeli
a Palestině stejný objem pomoci a kterékoli straně, jež by odmítla
mezinárodní konsensus, by byla tato pomoc pozastavena.

Přehledem dokladů k těmto tématům se zabývá má kniha Failed States
(Zhroucené státy) a publikace The Foreign Policy Disconnect
(Odpojení zahraniční politiky) Benjamina Pagea a Marshalla Boutona,
v níž je rozsáhlým způsobem doloženo, že veřejné mínění v otázkách
zahraniční (a pravděpodobně i domácí) politiky je povětšinou
dlouhodobě koherentní a důsledné. Výzkumy veřejného mínění je třeba brát
s rezervou, jsou však bezesporu velmi podnětné.

Podporování demokracie v USA není určitě všelék, bylo by však užitečným
krokem, jak pomoci této zemi k tomu, aby se stala „odpovědným akcionářem“
v oblasti mezinárodního řádu (řečeno slovy, která se používají pro
nepřátele), namísto aby byla předmětem strachu a nenávisti po celém světě.
Fungující demokracie v USA je jistě hodnotná sama o sobě a je
příslibem pro konstruktivní řešení mnoha současných domácích
i zahraničněpolitických problémů, včetně těch, které doslova ohrožují
přežití našeho druhu.

Pokud by záleželo na veřejném mínění, USA by přijaly
omezení, které Charta OSN klade na užití síly, a neplatil by konsenzus
obou politických stran, že pouze tato země má právo sáhnout k násilí jako
odpovědi na potenciální hrozby, ať už skutečné nebo jen domnělé, včetně těch,
jež ohrožují přístup USA k trhům a zdrojům. USA by se spolu
s ostatními vzdaly práva veta v Radě bezpečnosti a přijaly by
názor většiny, i kdyby s ním nesouhlasily. OSN by tím bylo umožněno
regulovat obchod se zbraněmi; Spojené státy by zároveň snížily objem tohoto
obchodu a naléhaly by na další státy, aby učinily podobně, což by velkou
měrou přispělo k poklesu počtu rozsáhlých ozbrojených konfliktů ve světě.
Odpovědí na terorismus by byla diplomatická a ekonomická opatření, nikoli
použití síly, v souladu se stanoviskem většiny expertů na oblast
terorismu, ovšem v diametrálním rozporu se současnou politikou.

Pokud by veřejné mínění ovlivňovalo politické
rozhodování, pak by USA také navázaly diplomatické vztahy s Kubou, což by
prospělo obyvatelům obou zemí (a také zemědělským firmám, elektrárenským
a plynárenským koncernům a dalším), místo toho, aby jako téměř jediný
stát na světě (spolu s Izraelem, republikou Palau a Marshallovými
ostrovy) dále uvalovala na Kubu embargo. Washington by se zapojil do širšího
mezinárodního konsensu ohledně dvoustátního řešení izraelsko-palestinského
konfliktu, jehož uskutečnění se (spolu s Izraelem) bránil posledních
třiceti let – až na ojedinělé a dočasné výjimky – a kterému stále
brání slovy, ale především činy, bez ohledu na falešná prohlášení o zájmu
na diplomatickém urovnání konfliktu. Spojené státy by rovněž poskytovaly
Izraeli a Palestině stejný objem pomoci a kterékoli straně, jež by
odmítla mezinárodní konsensus, by byla tato pomoc pozastavena.

Přehledem dokladů k těmto tématům se zabývá má
kniha Failed States (Zhroucené státy) a publikace The Foreign Policy
Disconnect (Odpojení zahraniční politiky) Benjamina Pagea a Marshalla
Boutona, v níž je rozsáhlým způsobem doloženo, že veřejné mínění
v otázkách zahraniční (a pravděpodobně i domácí) politiky je povětšinou
dlouhodobě koherentní a důsledné. Výzkumy veřejného mínění je třeba brát
s rezervou, jsou však bezesporu velmi podnětné.

Podporování demokracie v USA není určitě
všelék, bylo by však užitečným krokem, jak pomoci této zemi k tomu, aby se
stala „odpovědným akcionářem“ v oblasti mezinárodního řádu (řečeno slovy,
která se používají pro nepřátele), namísto aby byla předmětem strachu
a nenávisti po celém světě. Fungující demokracie v USA je jistě
hodnotná sama o sobě a je příslibem pro konstruktivní řešení mnoha
současných domácích i zahraničněpolitických problémů, včetně těch, které
doslova ohrožují přežití našeho druhu.

Noam Chomsky, překlad Jarmila Soukupová
Vyšlo v kulturním týdeníku A2 20/2007

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •