Co si počít s Mušarafovým Pákistánem?

{mosimage}V zemi, kde už osm let vládne armáda, se chystají prezidentské volby. Po éře nesvobody se opět vede urputný mezistranický boj, Naváz šaríf a Benazír Bhuttová, slavní předsedové demokratických vlád z minulé dekády, se vracejí z vyhnanství domů. Na oslavu liberálního triumfu je ovšem ještě brzy. Bude-li nakonec vůbec co oslavovat.

Situace v Pákistánu posledních let nechávala dlouho žurnalisty v klidu. Vesměs se vědělo o jeho tradičních svárech s Indií. Bylo též známo, že stojí na straně Spojených států v tažení proti terorismu. V obecném povědomí zůstávalo, jak snadné je přejít západní hranici, a s obavami se proto sledovalo, jak sem prchají různé živly z Afghánistánu, od přesvědčených Talibů po mezinárodně hledané teroristy. Věřilo se však, že vláda vojenského prezidenta Parvíze Mušarafa situaci pevnou rukou zvládá; že mimo pár příhraničních oblastí, osídlených paštúnskými kmeny, si dokáže s destabilizačními tlaky poradit. Povstání fanatických duchovních na počátku léta, kteří dokázali po tři dny bránit svou červenou mešitu v centru hlavního města před útokem pravidelné armády, ale vyrazilo pozorovatelům doslova dech.

„Co nyní dělat?“ letěla zpravodajskými agenturami zoufalá otázka. „To nestačí, že Pákistánu vládnou generálové? Což není miliarda dolarů, kterou Mušarafovi každoročně poskytují Spojené státy na zbrojení, dostatečnou zárukou? Vždyť poblíž Islámábádu stojí skladiště jaderných hlavic, a co když se jich islamisté zmocní?“ Davy v ulicích provolávající protivládní hesla ještě zvýšily všeobecný strach a reakce velmocí, mlhavá a konkrétních kroků prostá, ovzduší bázně, jak se patří, zahustila. červená mešita padla 13. července a až ke konci měsíce se novináři trochu uklidnili. Když ale na počátku srpna vyhnali radikální studenti opět provládního klerika a pustili se do boje s policií, vrátila se beznaděj nanovo. Jediným, kdo odpověděl na stěžejní otázku s patřičnou publicitou, se potom stal kandidát Demokratické strany na prezidenta USA Barak Obama: Pakliže není pákistánský režim schopen nebezpečí spolehlivě předejít, bude zapotřebí vnější intervence. Pacifisté, mezi něž byl Obama do té doby počítán, jej za tento nápad prokleli, Bushovi diplomaté pokárali a Hillary Rodhamová Clintonová označila za naivku. Jiné, byť ještě naivnější východisko ovšem nikdo z významných politiků nenabídl.

Na Západ zanevřeli, číňany lynčují

Také my v Literárních novinách bychom Spojené státy za případnou invazi do Pákistánu pranic nepochválili. Když se však podíváme na situaci s náležitým odstupem, musíme Obamovu unáhlenost alespoň z části omluvit. Dnešní Pákistán vskutku trápí tolik problémů, že jasnou, ba i méně jasnou radu ohledně dalšího vývoje země dát nelze. Vezměme si vše popořádku. Nejprve vnější vztahy – s režimem Hamída Karzáího v Afghánistánu by měl Islámábád logicky spolupracovat. Obě vlády se ovšem stále dohadují, kdo nese větší odpovědnost za neklid na společné hranici (takzvané Durandově linii). Taliban zde využívá pohostinství kmenových vůdců, kterým přenechává část zisku z pašování heroinu. Afghánská armáda není na západní straně téměř k vidění a jednotky NATO si, navzdory ustavičnému ujišťování o vysoké profesionalitě českých žoldnéřů, nevedou o moc lépe. Na východní, pákistánské části hranice je sice rušněji – vláda sem nasadila přes osmdesát tisíc vojáků – posádky jsou ale snadno uplatitelné a mnozí z jejich příslušníků s Talibanem skrytě sympatizují. Třebaže formálně tak islamisté ovládají pouze hranici v Severním a Jižním Vazíristánu, fakticky nemají s jejím překročením potíže nikde.

Složitější operace dále znesnadňují polokočovné skupiny tádžického, uzbeckého či ujgurského původu, jež zůstaly v hraniční zóně od povstání vůči sovětské okupaci, ale s Talibanem ani Al Kaidou nespolupracují. A aby toho nebylo málo, je známo, že Parvíz Mušaraf se se svým kábulským protějškem upřímně nesnáší, takže ke každé společné iniciativně musejí oba donutit až okolnosti.

Spojené státy se všemožně snaží přimět Pákistán k větší aktivitě. Poskytly zmiňované miliardy, slíbily dodat moderní letouny. Názorové rozdíly mezi Bushovým režimem ve Washingtonu a Mušarafovou vládou v Islámábádu se přesto každý dnem prohlubují. Už několik měsíců před Obamovou poznámkou se pákistánský prezident-generál přiznal, že účast v protiteroristické koalici mu byla vnucena – krátce po útocích z 11. září prý doslova prohlásil Richard Armitage, náměstek tehdejšího ministra zahraničí Colina Powella: „Nepřidáte-li se, připravte se na bombardování. Připravte se na návrat do doby kamenné.“ Ministr Powell údajně později výhružku potvrdil: „Buď jste s námi, nebo proti nám.“ Přiznání, pravda, zvedlo svého času Mušarafovu oblibu, popularitu Spojených států v jeho zemi, jakož i ochotu přispívat k washingtonské politice, však zároveň umenšilo. Nárůst obliby prezident- generál stejně za čas prohospodařil. A Pákistánci si pouze začali více všímat, o kolik víc straní Spojené státy Indii a jak podporu průmyslového rozvoje jejich státu zanedbávají.

Určitou dobu hledal islámábádský režim útěchu v náručí nového spojence – číny. Jako protiváhu k indo-americké dohodě o zmírnění tržních překážek přijeli pekingští zmocněnci podepsat vlastní sino-pákistánskou úmluvu o volném obchodu. Do Pákistánu posléze přibylo šedesát velkých firem (převážně stavebních), osm a půl tisíce dělníků a desetitisíce obchodníků. Islamistický klérus nicméně v posledním roce objevil v čínských přistěhovalcích vhodný cíl kritiky – převážně číňané, usadivší se i v malých městech, začali v Pákistánu provozovat herny, videopůjčovny a sex shopy. Jako takoví pak snadno padli za oběť očistným výpravám náboženských fanatiků. Po řadě incidentů, které se uskutečnily před krizí kolem červené mešity, během ní i po ní, se přísun čínského kapitálu zpomalil a malé společnosti začaly zemi rovnou opouštět.

Z kdysi oddaných spojenců Pákistánu nezbyl nikdo. Jsou tu už jenom partneři, o jejichž zištnou pomoc je režim nucen se opírat.

školská reforma by pomohla

Veškeré vnější problémy by bylo možné překonat, kdyby stát zůstával pevný uvnitř. Tu ovšem čelí ještě větším ranám než na povrchu. Ani ne tolik kauza okolo červené mešity jako spíš snaha o odvolání předsedy nejvyššího soudu Iftikhára čaudhrího, známého kritika vládního rozmaru, nechávat některé oponenty „mizet“, znepřátelila Mušarafovi ulici: vzbouřili se nejen právníci a liberálové ze střední třídy, ale i obyčejní lidé, pro než se čaudhrí stal symbolem spravedlnosti. Na hlavu státu byla svalena vina za všechno, co za posledních osm let Pákistán postihlo.

Jen málokdo tak podporuje vládu generála- prezidenta ještě dnes. Přitom když v roce 1999 převzal Mušaraf moc v nekrvavém puči, Pákistánci jásali. Zem byla v hlubokém úpadku, rozhodovaly různé kriminální živly a podle žebříčku Transparency International bujela na úřadech korupce největší světovou měrou. Armáda přinesla pořádek. Sympatická, leč neskrývaně úplatná tribunka lidu Benazír Bhuttová musela utéci, její nástupce a poslední z civilních premiérů Naváz šaríf putoval před exilem na rok do vězení. Vojsko se chopilo velkých podniků, správy regionů i univerzit. Za pár let se pákistánské kapitálové rezervy zvýšily patnáctkrát, ekonomické statistiky notně povyskočily a vláda zahájila řadu velkých projektů. Ve zdejší střední třídě zakořenily spotřební návyky a uzurpátora Parvíze Mušarafa začali podporovat i volnomyšlenkáři (LtN č. 21/2005).

Pak ale přišly problémy. Spojené státy odvrátily svou pozornost od polodobytého Afghánistánu a vytáhly na Bagdád. Taliban se opět vzchopil a v Pákistánu se pozvolna rozšířily islamistické nálady. Vinou vnucených investic do výzbroje (tlak ze strany USA i části domácího štábu, toužícího zbrojně předehnat Indii) nezbyly peníze na reformu školství.

úprava osnov a sjednocení výuky, pravda, nepatří obvykle k hlavním státotvorným krokům. V Pákistánu však nefungují obvyklé školy. Značnou část výuky zde obstarává patnáct tisíc islámských škol, takzvaných madras. Nejednotnost curricula v náboženských otázkách je proto živnou půdou pro růst nejrůznějších sekt a radikálních buněk. Dle návrhu školského zákona z roku 2002 měl být ve všech ústavech s duchovními učiteli proveden audit, ustaveny nové předměty (občanské myšlení, moderní literatura a tak dále) a zhodnocena názorová pestrost vykládané látky. Nic z toho se nastalo. Nepodařilo se ani vytvořit kontrolní systém, v jehož rámci by se nasbíral dostatek důkazů o společenské nebezpečnosti některých madras. Prostředky vyčleněné na tento účel nakonec posílily částku pro nákup letounů F-16. A náboženské školy se bez jednotného dohledu pustily do vzájemného zápolení, jehož důsledkem se staly i červencové boje o červenou mešitu.

Navzdory hospodářské prosperitě se Mušarafovu režimu nepodařilo ani zmenšit sociální rozdíly. Jedna třetina pákistánské populace stále strádá v chudobě, zatímco úzká elita – především osoby napojené na generální štáb – si užívá blahobytu. Většina národa tedy dnes logicky volá po prezidentově odstoupení a návratu běžných parlamentních pořádků.

Permanentní smlouva o pozicích

Pokud Pákistánci prezidenta-generála v čele státu nechtějí, není nic správnějšího a jednoduššího než neoblíbeného politika vyměnit, chtělo by se říci. Parvíz Mušaraf nevypadá, že by byl ochoten bránit křeslo za pomoci armády, a o jeho případné nástupce zároveň není nouze. Zejména zásluhou vzpomínaného soudce Iftikhára čaudhrího se do země vrací jak Benazír Bhuttová (stále se drží v čele Pákistánské lidové strany), tak Naváz šaríf, který předsedá vzbouřenecké části Pákistánské muslimské ligy. Oba se chtějí ihned zapojit do politického boje a získat většinu v říjnových volbách. Pákistánci je doma vítají, radují se z nových nadějí a ani nevolají po Mušarafově potrestání. Proč si za takovéto situace naříkat?

Potíž je v tom, že ani Bhuttová, ani šaríf nemají v úmyslu zemi vést radikálně jinou cestou než neoblíbený generál. Z pákistánského mocenského kolosu je tradičně vyloučena střední třída. O všem rozhodují bohatí majitelé pozemků a zdejší demokracie nabývá podoby volebního feudalismu. Zvykovým mechanismem spolupráce mezi nejvyššími představiteli moci a jejich vlivnými oponenty jsou více či méně neformální dohody. Z trochou nadsázky by šlo říci, že v Pákistánu je v permanentní platnosti opoziční smlouva. A Bhuttová nebo šaríf tuto praxi rozhodně měnit nechtějí. Oba stále čelí starým obviněním z podílu na justičních vraždách, mučení a perzekucích protivládních novinářů. Přijímání úplatků je u každého z nich v podstatě prokázanou záležitostí.

Podle posledních zpráv se snaží Parvíz Mušaraf uzavřít neformální dohodu s Benazír Bhuttovou. Díky ní by měl zůstat v prezidentské funkci i v dalších letech. Benazír a její nejbližší spolupracovníci budou na oplátku očištěni a obvinění vůči nim stažena. Veškeré úvahy o možné nápravě režimu tak nejspíše zůstanou pouze akademickými. Spíše než pákistánským politikům lze proto radit českým novinářům: Nenechávejte se unést demokratickými hesly. Až budete komentovat říjnové volby a případnou mocenskou výměnu, vždy zvažte širší souvislosti. Zvláště u Pákistánu by mohlo být žurnalistické liberální nadšenectví nesmírně zkreslující.

Text vyšel v Literárních novinách 2007-36
Petr Jedlička

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •