Dřina, ruce bez prstů a pokuty za průjem

{mosimage}čínský hospodářský zázrak, postavený na nevídané
pracovní morálce, levné zaměstnanecké síle a ochotné spolupráci
místních úřadů, je vskutku úchvatný. Obdoby ve světě
však nemá ani tamní míra vykořisťování.

Během poslední dekády proniklo do
čínských souvislostí slovo, o kterém
mnozí soudili, že nebude nikdy znovu
aktuální. „Gulaosi“ bylo nejčastější příčinou
smrti vězně v komunistickém
lágru. Lidé zde dřeli na obohacení věznitelů
tak dlouho, dokud nepadli vysílením.
Dnes se tak označuje osud formálně
svobodných bytostí. I ty ve skutečnosti
nicméně musejí, podobně jako
jejich předchůdci, pracovat do roztrhání
těla, abychom si my na druhé straně
zeměkoule mohli dopřát zboží poměrně
levnější.


Wej Mej-žen byla ukázkovým příkladem
gulaosi, jichž najdete v každém čínském
velkoměstě desítky. Rodnou vesnici
opustila ve dvaatřiceti letech, majíc
odpovědnost za tři děti, prázdné kapsy
a neustálý hlad. Odešla do průmyslového
centra na východním pobřeží. Tam
získala práci v továrně, kde montovala
autíčka pro britský trh.


Podmínky zaměstnavatele byly rovněž
typické: povinnost pracovat tři sta šedesát
dní v roce, od půl osmé ráno do půl
desáté večer. K tomu jen půlhodinová
pauza na oběd a pokuty za přílišnou
prodlevu na toaletě. Podobně jako většina
kolegů v čínských továrnách musela
každé ráno oslavovat výkřikem: „Ať žije
naše firma.“ Po případných námitkách, či
dokonce sporech s manažery následovaly
kopance a údery do obličeje.


Jednoho dne se Mej-žen donesly zprávy
o problémech doma. Zaměstnavatel
jí však nedovolit odcestovat, dokud si
prodlevu nepředpracuje. Mej-žen vydržela
montovat na obě směny po čtyři
dny. Pak se sesula vyčerpáním k zemi
a na cestě do nemocnice zemřela. Pitva
diagnostikovala jasnou gulaosi – selhání
srdce a dalších orgánů v důsledku
extrémního přetížení.


Každý měsíc je v čínských továrnách
uříznuto kolem padesáti tisíc prstů
v důsledku nepozornosti z únavy. Tchao
čchun-lan žila celých svých dvacet let
v centrálních provinciích země. Na
prahu dospělosti se pak i ona, podobně
jako řada vrstevníků, přestěhovala
do velkoměstských komplexů. Zde
dostala zaměstnání v textilní manufaktuře.
Jednu noc zpozorovala, kterak
se výrobní hala plní kouřem. V přilehlých
skladech se vznítil plamen. Dělnice
ale zůstaly v místnosti uzamčeny, aby
nemohly předčasně odcházet. čtyřiaosmdesát
přítomných v důsledku toho
uhořelo. čchun-lan vidouc blížící se
smrt, proskočila raději oknem. Zlomila
si při tom nenapravitelně obě nohy.
Žádné náhrady se jí nikdy nedostalo.


V minulém roce oznámila pekingská
vláda přijetí nového zákoníku práce,
podle něhož by jí měla být přiznána
základní zaměstnanecká práva, jakož
i adekvátní finanční kompenzace. Pro
čchun-lan však bylo příliš pozdě.

Zaplatili jsme –
vyslechnou nás


Nové legislativní úpravy umožňují lidem
jako čchun-lan či Mej-žen vstupovat do
odborů. Poprvé též získávají právo na
psanou smlouvu a pevný, předem stanovený
plat i možnost zaměstnání beztrestně
změnit. Dřívější zákonné úpravy
byly pouze dílčí, neúplné a špatně vynutitelné.
Nynější pořádky zavádí běžné
sociální standardy i sankce za jejich
porušení.


Zákoník nepřijala čínská vláda pochopitelně
z čiré dobrosrdečnosti. Učinila
tak teprve na nátlak zdola – pod vlivem
nespokojenosti těch, kteří již nechtěli
dávat život všanc výhodám zahraničních
spotřebitelů. Jen za rok 2006 proběhlo
v číně tři sta tisíc „nelegálních průmyslových
akcí“, včetně pětaosmdesáti tisíc protestů
a řady únosů vedoucích pracovníků.


Nutno bohužel dodat, že ani západní
obchodní společnosti, které zde stavějí
nové výrobny, odborům příliš nepomohly.
Mnohdy spíš obráceně. Korporace
vyslaly v minulých letech do Pekingu
celé armády lobbistů, majících za úkol
připravované zákony co nejvíce očišťovat
od všemožných externalit a vedlejších
nákladů, jež by je mohly připravit
o očekávaný zisk. Americká obchodní
komora, zastupující zájmy značek Microsoft,
Nike, Ford, Dell a dalších vydala
čtyřiadvaceti stránkový soupis námitek,
činících příslušný zákoník „nepřijatelným“
a „trhu nebezpečným“. Evropská
sestra se za ni posléze postavila.


Nešlo tu přitom o první podobný případ.
Scott Slipy, ředitel managementu
lidských zdrojů korporace Microsoft
v číně, se v BusinessWeeku v obdobné
souvislosti nedávno pochlubil: „Investovali
jsme už tolik, že nemáme problém
nalézt vždy někoho, kdo je ochoten
naslouchat problému, jenž nás trápí.“

Za měsíc
nejvíce čtyři stovky


Přirozeně, že nekompromisní zastánci
trhu budou i nadále namítat, že nynější
vývoj čínskému lidu prospívá. Současný
systém přeci poskytuje nejsnazší příležitost
ke zbohatnutí. čínský hospodářský
zázrak, postavený na nevídané pracovní
morálce, levné zaměstnanecké
síle a ochotné spolupráci úřadu, je
vskutku úchvatný: více než patnáct let
nepřetržitého růstu HDP, a to v rozpětí
od šesti do dvanácti procent. Rovněž
však vykořisťování, ke kterému dochází
následně při přerozdělování zisků, nemá
v moderní historii lidstva obdoby.


Jestliže v roce 1990 spadala čína v příjmové
nerovnosti těsně pod špici žebříčku,
v roce 1998 již předstihla absolutní
monarchie. O pět let později překonala
dokonce i Zimbabwe a nyní
světovou tabulku vede. Jen tři a půl procenta
z tamní populace vydělá každoročně
přes dva a půl tisíce dolarů. Polovina
z 1,3 miliardy obyvatel naopak
získá měsíčně plat nepřesahující v přepočtu
čtyři sta korun. Pouhé půl procento
lidí potom kontroluje sedmdesát
procent národního bohatství.


Volný trh do číny nerovnost nepřinesl.
Existovala už v dobách feudálních a přežila
rovněž maoistickou diktaturu. Neoliberální
logika, pokřivená dle místních
tradic a světovými velmocemi uvítaná,
ovšem sociální rozdíly prohloubila.


Demokratizačním snahám v číně proto
nepomohou další zahraniční investice.
Pouze podpora občanského a odborového
hnutí, doplněná o společenský
tlak na známé korporace v domovských
zemích může změnu režimu podnítit.
Americká kampaň, přinutivší nedávno
společnost Nike ke změně politiky, či
evropské úsilí, které přimělo Evropskou
obchodní komoru vzdát se námitek vůči
zmiňovanému zákoníku, budiž důkazy,
že tato cesta není utopickou.

Johann Hari, Jan Peterek
Vyšlo v Literárních novinách 2007/19
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Dřina, ruce bez prstů a pokuty za průjem

{mosimage}čínský hospodářský zázrak, postavený na nevídané pracovní morálce, levné zaměstnanecké síle a ochotné spolupráci místních úřadů, je vskutku úchvatný. Obdoby ve světě však nemá ani tamní míra vykořisťování.

Během poslední dekády proniklo do čínských souvislostí slovo, o kterém mnozí soudili, že nebude nikdy znovu aktuální. „Gulaosi“ bylo nejčastější příčinou smrti vězně v komunistickém lágru. Lidé zde dřeli na obohacení věznitelů tak dlouho, dokud nepadli vysílením. Dnes se tak označuje osud formálně svobodných bytostí. I ty ve skutečnosti nicméně musejí, podobně jako jejich předchůdci, pracovat do roztrhání těla, abychom si my na druhé straně zeměkoule mohli dopřát zboží poměrně levnější.

(Pokračování textu…)

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •