Filosofie a ekologická krize

Je jistě mnoho
výkladů otázky, co je to filosofie, a každý výklad je nejspíše již součástí určité filosofie, nicméně na
nejobecnější rovině se dá říci aspoň tolik, že filosofické myšlení vždy nějakým způsobem krouží kolem dvou bodů
– otázky, jak myslíme, a otázky, co myslíme. První bod, ,jak myslíme‘, se
dotýká myšlenkových forem a náš pohled obrací směrem k podmínkám myšlení
(kantovsky řečeno k tomu, „co všechno tu musí být, abychom mohli myslet“).
Je to úsilí tradičně označované jako noetika. Druhý bod, ,co myslíme,‘ nás
přivádí k otázce, co je předmětem našeho myšlení – k objektu, k bytí
a jeho strukturám. Tento bod otevírá perspektivu, ve které se přibližujeme k
podmínkám toho, co nějakým způsobem existuje. Toto myšlenkové zaměření se
tradičně nazývá ontologií. Kdybychom
použili scholastické terminologie, tak první bod se týká esse rationis, druhý bod se vztahuje k esse reale.

Můžeme říci, že
filosofické myšlení obvykle zavádí rozlišení na podmiňující a podmíněné neboli
na skutečnosti nebo činitele, které jsou podmínkou existence jiných skutečností
nebo činitelů, a na věci, jejichž existence je podmíněná. Toto rozlišení a jeho
konceptualizace patří k hlavním rysům západní filosofie. Tak vznikají zpravidla
párové pojmy: příčina (causa)/účinek (effectus), substance/akcident, podstata
(esence)/jev (fenomén), obecné
(univerzální)/jednotlivé (singulární), vzor (paradeigma)/obraz (eikón). Jeden
z největších zlomů v dějinách filosofie představuje Marx, který
v návaznosti na německý idealismus (Kanta, Fichta a zvláště Hegela) přešel
od pojmového k reálnému – hovoříme-li o podmínkách, principech, příčinách,
tak nejde jenom o myšlenkové kategorie, které jsou součástí nějakého systému
myšlení, ale především o reálné podmínky lidského bytí, tedy o podmínky
umožňující, aby tu vůbec byli myslící bytosti. Reprodukce dané formy života,
kultury, společnosti se u Marxe stala podmínkou
existence samotné filosofie. Tento zlom byl jedním z těch událostí
ve filosofii devatenáctého století, které
způsobily, že (tradiční) filosofie se stala problematickou. Filosofie je
vybízena k sebepřekročení, neboť se má nejprve zaměřit na téma, které není
čistě filosofické – na reálné podmínky reálného života.

Podle Marxovy
koncepce historického materialismu je lidské bytí podmíněno nutností produkovat
prostředky k životu, ale tato produkce se váže na přírodu jako poslední
předpoklad produkce. Marx hovoří o nepřetržitém metabolismu probíhajícím mezi
lidskou civilizací a přírodou. Dnes, kdy se ukazuje, že lidská činnost vede
k jejímu narušení, je zapotřebí soustředit se právě na tento metabolismus
a na přírodu jako předpoklad lidské civilizace.
V době ekologické krize postupně dochází k ,zezelenání‘
historického materialismu, jak o tom souhrnně píše Reiner Grundmann
v knize Marxismus a ekologie.

Příroda
představuje kondicionální realitu, neboť ta podmiňuje lidské bytí, a tudíž i
všechno to, co lidé vytvořili – kulturu, umění, civilizaci. Jestliže je
kondicionální realita ohrožena, vynořuje se kondicionální problém.

Obecně se dá
říci, že jeden z hlavních rysů filosofie vždy spočíval ve třech
následujících momentech:

1. objevování a vyjadřování kondicionálních
problémů

2. osvětlování, oživování, zdůrazňování všeho toho, co je
ohroženo kondicionálním problémem

3.
promýšlení a hledání způsobu, jak tento problém řešit

Filosofové se
většinou o těchto problémech nevyjadřují přímočaře – cosi jim brání, aby začali
myslet rozhodně, stroze a pevně – snad vědomí, že jejich poznání nemůže mít
bezprostřední společenský vliv, neboť společenská skutečnost je příliš
iracionální a uzavřená. Kondicionální problémy a jejich řešení bývají
zašifrované a spojené s celou myšlenkovou tkání určité filosofie,nicméně vytvářejí gravitační bod, kolem kterého
filosofie pulzuje. Jaké jsou kondicionální problémy u velkých filosofů? Tyto
problémy se mění a mění se spolu s dějinami – u Sókrata a Platóna je to
pravděpodobně rozklad klasické polis, u Augustina tušený zánik antického světa,
u Kierkegaarda znicotnění
křesťanství, u Nietzscheho
rozbití životní vůle moderního člověka.
A v současnosti? Kondicionálním problémem je nejspíš ekologická krize
ohrožující naši civilizaci, ale filosofie jenom zvolna začíná cítit jeho
gravitaci. Jakým způsobem se dá promýšlet?

Dva výklady ekologické krize

Je nanejvýš
pravděpodobné, ba jisté, že ekologická krize je způsobena lidskou činností. Jak
ji potom vyložit? Můžeme rozlišit dva druhy výkladu.

A. Lidé se chovají nesprávně
(sobecky, konzumně, ziskuchtivě), a to znamená, že ekologická krize se dá řešit
jenom změnou lidského chování. Většina lidí musí provést jakousi ekologickou
konverzi a začít žít jinak – nesobecky, skromně, odpovědně, nekonzumně. Tento
výklad vede k závěru, že ekologická krize bude trvat tak dlouho, dokud
většina lidí nezmění svůj morální kód.

B. Lidská činnost je do značné
míry určována logikou socio-ekonomického systému. Každý systém vede
k jinému typu chování (k pospolitému chování jako v archaické společnosti;
k válečnickému chování jako v kořistnických kmenech, k pokojnému
chování jako v zemědělských společnostech). Současný socio-ekonomický
systém zaměřuje chování většiny lidí na individuální spotřebu a maximalizaci
osobního nebo firemního zisku. Společenská produkce je podřízena kritériu
ziskovosti. Tento typ chování je potom v rozporu s chováním
ekologickým, a tudíž lze říci, že v rámci daného socio-ekonomického
systému se dá ekologická krize řešit jen velmi obtížně.

Z výkladu
A. můžeme nakonec vyvodit závěr, že dnešní lidé jsou v nějakém ohledu
horší než lidé minulosti, protože globální ekologická krize se objevila až
dnes. Cílem ekologické politiky by tak měla být obnova morálky ve společnosti
(návrat k nějakému osvědčenému etickému systému minulosti), která povede k tomu,
že se dostatečně velký počet lidí dobrovolně omezí ve spotřebě a svých
nárocích. Tento výklad ekologické krize postupně spěje ke konzervativnímu typu
politiky.

S výkladem
B. je spjato jedno velké nedorozumění, které se váže k tomu, jakým
způsobem pojmeme socio-ekonomický systém. Hlavní proud společenského myšlení ho
označuje jako systém tržní a dodává, že tržní systém je jedinou formou
svobodných ekonomických vztahů. Tento dodatek má rozhodující význam. Jestliže
současný socio-ekonomický systém pochopíme jako tržní a tržní systém jako
jediný svobodný, plyne z toho, že výraznější změna tohoto systému povede k
omezení nebo ke ztrátě ekonomické svobody. Z této úvahy vychází např.
neoklasické ekologie,[1] která
plně respektuje tržní svobodu a z ekologických požadavků (omezení
skleníkových plynů, apod.) se pokouší učinit směnitelnou komoditu (ekologické
směnky).

Takové
pojímání současného systému je však poněkud abstraktní a nehistorické. Pokud
tento systém začneme srovnávat s jinými socio-ekonomickými systémy, které
v dějinách vznikly, anebo se zaměříme na jeho vnitřní vývoj za posledních
několik staletí, získáme mnohem plastičtější obrázek. Ten nalezneme např. u
Barana, Sweezyho, Wallersteina, Harveyho, Arrighiho.[2]
Jestliže překonáme onen čistě abstraktní pojem trhu, najednou spatříme, že
,trh‘ má mnoho aspektů a předpokladů – je to směna zboží, jejíž podmínky jsou
určovány politicky nebo mocensky (bohaté země chrání svůj trh před zbožím
z chudých zemí, ale chudé země svůj trh chránit nemohou), monopoly/oligopoly
stanovují ceny svého zboží prostřednictvím dohod, ne na základě skutečné
konkurence; velké nadnárodní firmy získávají od státu nejrůznější výhody, které
snižují cenu jejich výrobků a vyřazují malovýrobce; kdo prodává svou pracovní
sílu je znevýhodněn proti tomu, kdo ji kupuje (kvůli nezaměstnanosti nebo
hrozbě materiálního nedostatku je nucen svou práci směňovat za podmínek,
s nimiž by nesouhlasil, kdyby pod tímto tlakem nebyl). Můžeme říci, že při
bližším pohledu se tento systém začne jevit spíše jako (pozdně) kapitalistický
než jako tržní.

Rozdíl mezi
pozicí A. a B. je pak v tom, že podle A. může samotná změna etických postojů znamenat jakousi samozřejmou
proměnu socio-ekonomického systému (,trhu‘). Většinová změna spotřebitelského
chování bude zaregistrována producenty a obchodníky, a ti se této ekologičtější
poptávce prostě přizpůsobí. Rozšíření ekologické etiky vyvolá zezelenání tržní
ekonomiky.

Podle druhé
pozice je podmínkou řešení ekologické krize změna socio-ekonomického systému,
která povede k vytvoření ekonomiky, jež nebude v rozporu
s ekologickým chováním. Rozhodující ekologickou otázkou je to, jakým
směrem a jakým způsobem tento systém změnit.

Systémová změna jako zárodečná otázka

Vyjděme
z předpokladu, že ekologická krize je kondicionální problém, který,
nebude-li v poměrně krátké době vyřešen, může způsobit kolaps současné
kultury a civilizace. Pokud se přikloníme k pozici B., znamená to, že
tento kondicionální problém se váže k dané socio-ekonomické formě. Jeho řešení
předpokládá změnu této formy. Z toho by plynul logický závěr, že změna
dané socio-ekonomické formy je podmínkou dalšího trvání naší kultury a
civilizace, třebaže můžou přijít jiné formy ohrožení.

Pokud máme
uvažovat tímto směrem, je zapotřebí tří věcí: usilovat o celistvý popis
současného systému, který zachytí jeho vnitřní tenze a rozpory; vytvářet modely
systému alternativního, a přemýšlet o politické síle, která by se mohla stát
subjektem takové změny. Všechny tyto otázky jsou v současnosti otevřené,
nedokončené nebo spíše zárodečné. Dá se říci, že v jednotlivých oborech (v
politice, politické filosofii, ekonomii, sociologii) tyto otázky jen pomalu
nabývají na významu a stávají se aktuálními.

V současnosti
je naše pozice poněkud zamlžená a negativistická: snad se shodneme na tom, že
dnešní systém by se nějak změnit měl (tušíme, co nechceme), ale již se
neshodneme na tom, která teorie nejlépe vyjadřuje, co se má změnit, jak se to
má změnit a kdo to má změnit. Otázkou je, zdali to není proto, že taková teorie
ještě nevykrystalizovala.

Michal Hauser
vyšlo na serveru Sok.bz


[1] Coase, R.: The Problem of
Social Cost. Journal of Law and Economics, 3, 1960, 1-44.
[2] Jejich shrnutí viz
v mém textu ,Sociální stát a emancipační otázka‘. In Sociální stát a kapitalismus.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •