Francie od voleb do ulic

{mosimage}Ve Francii se mluví o „modré vlně“ už od 22. dubna, který do Elysejského paláce vynesl úspěšného pravicového lídra:
Nicolase Sarkozyho. Od neděle, kdy proběhlo první kolo parlamentních
voleb, jde už řeč o „modré tsunami“; poměr sil mezi pravicí a levicí je
zatím takřka 2:1. A může být příští neděli ještě hůř, kdyby ve druhém
kole modří obsadili skoro pět šestin všech parlamentních křesel -a to
je možné! Jak to nazvat jinak nežli Waterloo?

Ovšemže pro levici. Ze všech stran tamějším socialistům radí, aby se už
konečně stali sociálními demokraty, posunuli se do středu, přešli od
„jistot“ k „prosperitě“, zkrátka: přestali být socialisty. A už
nezatěžovali politiku tak diluviálním pojmem, jakým je slovo „levice“.

Není divu, přišlo-li socialistům hloupé veřejně se proti tomu hájit, že
to všechno přece už dávno udělali; počínaje Mitterrandem (1983) přes
Jospina („Můj program není socialistický,“ prohlásil na jaře 2002) až
po Hollandův politický tým, právem nazývaný „sloni“ (éléphants). Ti se
obrátili ke svým levým voličům zády (nejen ve věci euroústavy) a
socialistům blízký tisk (Le Monde, Libération) postoje týchž voličů
zesměšňoval. Pod sukni paní Royal se „sloni“ před veřejností neukryli.
Hele, chobot!


Po prezidentských volbách nechaly se pak některé „osobnosti levice“
zaměstnat (nový ministr zahraničí Bernard Kouchner) – panem prezidentem
Sarkozym! Zelení tam po česku „bursíkovatějí“ a nejméně pět subjektů
krajní levice (trockisté, alterglobalisté, komunisté) hrálo špatně a
při zemi třetí ligu.


Pravice vítězí – a tak je tomu všude – faktickou nepřítomností levice.
Ale někdo musí rozevřít náruč a požehnat touhám společnosti. Sarkozyho
UMP – Svaz pro lidové hnutí (původně Svaz pro prezidentskou většinu) –
to udělal. Jeho skladba i ideová desatera nastavují – jistěže poněkud
křivé – zrcadlo francouzskému lidu. Ve Svazu hřadují pospolu
konzervativní liberálové, gaullisté, liberální i sociální reformisté,
umírněný pravý střed, křesťanští demokraté i křesťanští sociálové,
suverenisté a nacionalisté, sociální radikálové a dokonce – pozor! –
sociální demokraté.


V heslech UMP se chystaná politika ve prospěch bohatých zcela ztratila:
Porazit nezaměstnanost. Rehabilitovat práci. Zvýšit kupní sílu. Evropa
– pevnost před globalizací a imigranty. Solidarita, bratrství,
zodpovědnost. Zbavit se „obtížných čtvrtí“ a vykořenit násilí. Le Pen
neměl, co by dodal.


Nicolas Sarkozy má politický talent. Neustále citoval Jeana Jaurése, s
nímž se rádo identifikuje to nejlevější křídlo socialistů. První, co v
prezidentském úřadě navrhl, byla povinná školní četba vlasteneckého
dopisu stalinského komunisty Guye Môqueta, napsaného před jeho popravou
nacisty v roce 1941 (jen si představme Topolánka, jak se bije za školní
četbu Fučíkovy Reportáže). O volebním víkendu jako by náhodou prasklo,
že Sarkozy na summitu G8 v Německu pohrozil Bushovi svým odchodem,
pokud šéf Bílého domu nezačne bojovat proti emisím (přímo vidím v této
roli Klause).


I takto pravice vítězí. Ale její pařížský tiskový orgán Le Figaro
přesto varuje před „riziky“ a „závratí“ z mocenské převahy. I
sympatizanti se Sarkozyho „novou érou“ v Londýně či Washingtonu
vyjádřili obavu, že se politika země galského kohouta – až dojde na
lámání chleba – brzy přenese do ulic. Na jeviště notorických – jak už
jeden klasik napsal – „třídních bojů ve Francii“.

Martin Hekrdla, článek vyšel 12.6.2007 v deníku Právo
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •