Hodný, ne vhodný

{mosimage}Postoje a dřívější aktivity nového prezidenta Světové banky dávají tušit, že k žádoucím změnám v politice této instituce hned tak nedojde.

Případ, jenž dlouho zaměstnával většinu zahraničněpolitických komentátorů, se minulý víkend definitivně uzavřel. V sobotu 30. června přišel Paul Wolfowitz naposledy do práce jako prezident Světové banky. Další den se již tímto titulem pyšnil jiný muž; více hodný, leč nikoliv vhodnější.


Robert Zoellick je jen dalším z Bushových neokonzervativců, dalším z obhájců globálního trhu jako nejúčinnějšího prostředku k prosazování amerických zájmů. Na rozdíl od Wolfowitze nemá pověst válečného štváče (třebaže v devadesátých letech také pobízel k útoku na Irák), ale diplomata a především obchodníka. Byl to on, kdo v létě 2005 přiměl šest středoamerických republik k přístupu k zóně volného obchodu (CAFTA, LtN č. 32/2005), Japonsko k privatizaci státní pošty (LtN č. 34/ 2005) a čínu k omezení textilního vývozu (LtN č. 35/2005). Na jaře 2006 sice vyjednával jedno z příměří mezi Súdánskou osvobozeneckou armádou a vládním vojskem. Jinak se ale od předchůdce v ničem neliší.

>Nejlépe snad použít Zoellickova vlastní slova: „Ve světě stále přežívá zlo – lidé, již nenávidí Ameriku i její hodnoty jako takové,“ píše v časopise Foreign Affairs roku 2000. „Stojíme dnes tváří v tvář nepřátelům, kteří usilovně pracují na vývoji jaderných, biologických a chemických zbraní. Spojené státy musejí tak zůstávat ve střehu; musejí být připraveni nepřítele porazit. S lidmi, jež žene nenávist a fanatická touha po moci, nelze vyjednávat. Nelze spoléhat ani na zbytky jejich dobré vůle. Pouze by zneužili civilizovaná pravidla k cílům s přívlastkem zcela opačným.“

Jako by člověk četl eseje Dicka Cheneyho, Ronalda Rumsfelda, Richarda Armitage, Johna Boltona anebo samotného Paula Wolfowitze: dvoubarevná dělení, předtucha hrozby a popud k dalšímu zbrojení, pochopitelně skrytý za bdělostí. Také v propojování dráhy politika a podnikatele, další to známé doméně nekonzervativců, Zoellick naprosto vynikal. Několik let strávil v bankovním impériu Goldman Sachs jako vedoucí mezinárodní poradce, ještě donedávna působil v správních radách korporací Alliance Capital, Said Holdings, Precursor a Enron. Do čela instituce, kteréžto posláním je mýtit světovou chudobu, tedy průprava vskutku dokonalá.<

Jeden dolar, jeden hlas

Ponechme však už stranou nářky nad Zoellickovu kvalifikací, byť s myšlenkou Světové banky přímo souvisejí jen jeho aktivity ohledně Dárfúru. O nevhodnosti Bushových oblíbenců pro určité, zpravidla bohulibé profese již bylo psáno mnohé a nemění se nic. Podle šedesát let staré dohody gentlemanů je hlava Světové banky vybírána samostatně washingtonskou vládou. Evropa si zase sama volí prezidenta Mezinárodního měnového fondu. Vítězem v obou případech bývá obyčejně muž, běloch a člověk blízký právě vládnoucí garnituře.

Neexistuje žádná formální úmluva či pravidlo, kterých by se dalo v případech typu Wolfowitz nebo Zoellick dovolat. Spojené státy Bruselu zavrhly kandidáta jen jednou v dějinách a Evropané vzápětí nabídli dva náhradní. Unie naopak Washingtonu nikdy nic ultimativně nezakazovala, takže si Američané debatovat o vlastní nominaci odvykli. Křeslo prezidenta Světové banky není pro neamerické mocipány zřejmě tak významné.

Nebo že by podstata evropské mlčenlivosti spočívala jinde? Vinou systému „jeden dolar, jeden hlas“ vlastní čtyřiadvacet z celkových osmačtyřiceti postů v Radě výkonných ředitelů Světové banky zástupci států G7, tedy USA, Kanady, Velké Británie, Francie, Německa, Itálie a Japonska. Tito delegáti hlasují v drtivé většině případů společně. Přestože

zastupují jen deset procent světové populace, určují v zásadě veškeré změny v činnosti instituce. Pro srovnání, Afrika, ve které Banka odbývá většinu svých aktivit, drží v Radě pouze čtyři křesla.

Jedna ze základních předností dnešní demokratické světovlády spočívá v přiznání teoretického práva na tvůrčí spoluúčast těm, o jejichž životě se rozhoduje. Blokační menšinu patnácti procent v Radě Světové banky (k větším změnám politiky je třeba pětaosmdesátiprocentní převahy) si nicméně drží jen Washington. V jistém smyslu tak Banka posouvá Zemi zpět k času monarchií. Možná i proto je její prezident na místo volby spíš bez odporu korunován.

Vlastnictví nebo život

Podle příznivců Roberta Zoellicka je třeba poskytnout novému prezidentovi nějaký čas hájení. Prý je též zatím příliš brzy na prognózu, co bude či nebude jejich oblíbenec ve funkci dělat. Budiž. Doba je nicméně víc než vhodná k položení důležitých, koncepčně programových otázek. A to jak Zoellickovi, tak jeho patronům: Kdy dojde například ke kýžené demokratizaci popsaných poměrů? Hodlá nový prezident prosazovat univerzální ochranu duševního vlastnictví, jak činil léta ve funkci amerického obchodního zástupce, anebo se zasadí o výjimku pro léky, jež mohou zachránit desetitisíce životů? Je stále Zoellick toho názoru, že člověk ke globálním klimatickým změnám nepřispívá? Jak bude přistupovat k podnikatelům, kteří se zapojují do programů Světové banky ze zištných důvodů a následně odepisují na adresu instituce veškeré externality? Kterak se Zoellick dívá na snahu Paula Wolfowitze učinit z programu boje proti epidemii HIV/AIDS kampaň za sexuální zdrženlivost? Bude se současný prezident snažit o nápravu pověsti Světové banky v Latinské Americe? A jak vysvětlí tamním vládám zhoubná doporučení, jež vydala jeho instituce v minulosti?

Ne všechna z uvedených témat jsou obdobně důležitá. Nepodstatné však mezi nimi není. K sledování Zoellickova snažení byl druhdy zřízen server Worldbankpresident.org, na němž se vbrzku objeví odpovědi. Doufejme, že víc se naplní z nevyřčených nadějí než z popsaných obav.

šamír Dossán
Vyšlo v Literárních noviných 27/2007
 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  • 0
  •  
  •  
  •  
  •