presidenta George Bushe po pěti zemích Latinské Ameriky. Ovšem „pán
světa“ z Bílého domu si do míst, která on a skupina jemu věrných
„jestřábů“ z ministerstva zahraničních věcí stále bláhově považují za
jakýsi „zadní dvorek“ Spojených států, nevyjel sám. Jako jeho stín mu
byl v patách muž, kterého Bush považuje za svoji nejhorší Nemesis,
současného nepřítele Ameriky číslo 1. Tím mužem je venezuelský
prezident Hugo Chavez.
Důvody Bushovy cesty
Týdenní cesta George Bushe po Latinské Americe, během níž navštívil
Brazílii, Uruguay, Kolumbii, Guatemalu a Mexiko, nebyla co do
načasování i výběru navštívených zemí nikterak náhodná a Bush se pro ni
rozhodl z celé řady důvodů. Tím nejdůležitějším je bezesporu prekérní
situace, v níž se ocitly zájmy Spojených států, resp. amerických
korporací, v tomto pro USA stále klíčovém regionu. Hlavní problém
spočívá v neustálém posilování fenoménu „nové latinskoamerické levice“
– vítězství levicových populistů v řadě latinskoamerických států,
jejichž politika se přes mnohá kompromisní manévrování a salámový
postup přece jen stále více a více obrací k USA zády, v čemž hraje
důležitou roli iniciativa venezuelského presidenta Huga Chaveze, který
si opírá o podporu masových organizací pracujících a chudiny.
Levicoví prezidenti a vlády se v posledních letech dostali
volební cestou k moci v Bolívii (Moráles), Ekvádoru (Correa), Uruguaji
(Vasquez), Argentině (Kirchner), Paraguaji (Duarte), Nikaragui
(Noriega) a byli ji na dosah i v Mexiku, kde o ní byli připraveni
široce zpochybňovanými, zmanipulovanými volbami. Hlavní baštou odporu k
americkému imperialismu a neoliberální agendě pak zůstávají Kuba a
Venezuela, s jejichž logistickou a materiální podporou se již rozjely
početné projekty pomáhající chudým a pracujícím celého kontinentu – ať
již jde o poskytování levného topného oleje, masové kampaně proti
negramotnosti, vysílání lékařů pomáhajících v dosud zaostalých
oblastech či přepravu trpících a nemocných dětí na bezplatné náročné
operace (neurochirurgie, operace očních zákalů) do kubánských nemocnic.
Dnes jsou ovšem ve hře nejen tyto projekty, představující na solidaritě
a lidské důstojnosti založenou alternativu k živoření v neoliberálních
koncepcích sledujících pouze zisk soukromých výrobců a finančníků.
Venezuelská vláda iniciuje projekty ještě daleko rozsáhlejší,
konfrontující samotné pilíře amerického i světového neoliberalismu
jakými jsou Mezinárodní měnový fond, Světová banka a Celoamerická zóna
volného obchodu (FTAA). Jde v prvé řadě o dávný Chavezův sen – zřízení
Banky Jihu, postavené na venezuelských příjmech z ropy, která by mohla
a měla zbavit jihoamerické země závislosti na MMF a nutnosti
donekonečna splácet zahraniční dluhy a úroky z úroků. Ponechme teď
stranou, zda takový projekt není v realitě korupce a kapitalismu pouze
utopií, a uvažme pouze, že by i v určité omezené podobě zásadně narušil
stávající asymetrii zevšeobecnělé závislosti amerického Jihu na
několika mamutích korporacích a jim sloužící institucionalizované
agendě.
Není tedy těžké pochopit, proti čemu Bush – politický reprezentant
zájmů americké vládnoucí podnikatelské třídy – musí v Jižní Americe
bojovat. Jeho zásadním strategickým cílem bylo zaprvé posílit vazby s
posledními mohykány neoliberalismu (jako je třeba mexický prezident
Calderon) a zlepšit jejich pozice na domácí scéně a zadruhé postavit se
stále rostoucímu vlivu Hugo Chaveze a venezuelské revoluční situace na
latinskoamerické dění a pokusit se v regionu dnes veskrze negativně
vnímanou americkou zahraniční politiku zásadně adaptovat na nové
podmínky.
Tato adaptace měla spočívat v představení „příjemné, přátelské tváře“
USA a spíše než v čelním útoku „proti komunismu“, jakým USA postupovaly
během studené války, měla mít za cíl vzájemně oddělit a izolovat
„špatnou, zlobivou levici“ (Venezuela, Kuba, Bolívie) od „dobré“,
konstruktivní levice, tedy konkrétně od prezidentů Tabaré Vasqueze v
Uruguaji a Luise Lula da Silvy v Brazílii. První z jmenovaných je
členem lidové fronty „Frente Amplio“ složené ze socialistů, reformních
stalinistů, křesťanských demokratů a levicových nacionalistů, druhý pak
členem strany „Partido dos Trabaldahores“ (PT), která je sama složena z
obdobných proudů a frakcí.
Právě proto Bush navštívil také tyto dvě země, nehledě na důležité
obchodní jednání v Brazílii týkající se produkce ethanolu (viz dále).
Pochopil, že není čas na „hromy a blesky“ a namísto obvyklého vydírání
a pohrůžek o odepření pomoci všem doleva kráčejícím zemím, vystoupil s
verbální „podporou jihoamerické levice“, zůstane-li ovšem „rozumná“,
„přátelská“, „konstruktivní“ – prostě uboze reformistická a neškodná,
tak jak třeba Lula v Brazílii opravdu je.
Součástí
této strategie byl i Bushův nově objevený „zájem“ o chudobu, odstranění
sociální nespravedlnosti a utrpení místních lidí. Podle poslechu
Bushových projevů („Cítím vaši bolest“) by se mohlo zdát, že nějaký
dobrodinec se vydal v touze konat dobro na velké humanitární tažení.
Nechybělo
ani slibování peněz, byť spíše symbolické – 75 milionů dolarů na studia
jihoamerických žáků v USA a 385 milionů dolarů na podporu domácího
vlastnictví (tj. vlastně malého domácího kapitalismu, jako kdyby už
kapitalismus nebyl příčinou všech klíčových problémů Latinské Ameriky).
Ještě před samotnou cestou pak Bush mluvil s úctou o Simonu Bolivarovi,
kterého srovnával s Georgem Washingtonem. I to mu mělo připravit půdu
pro vstřícné přijetí. A v neposlední řadě bylo součástí Bushovy
strategie také naprosté mlčení při jakémkoliv zmínění jména Chavez. Ten
jako by během cesty pro Bushe snad vůbec neexistoval.
Průběh a výsledky Bushovy mise
{mosimage}Chavez však existuje, žije a politicky pracuje a během Bushovy
cesty o sobě dal důrazně vědět. Jako odpověď na americkou iniciativu
uskutečnil sám obdobnou cestu Latinskou Amerikou, při které navštívil
Argentinu, Bolívii, Nikaragui a Haiti. A sotva šlo o náhodu, že se
celou dobu držel tak blízko Bushe, jak to jen šlo. Nejblíže mu pak byl
při Bushově návštěvě Uruguaje, když pobýval v argentinské metropoli
Buenos Aires. Zde se osobně zúčastnil masových protestů, které ostatně
provázely celou Bushovu cestu. Tyto protesty se v Argentině odehrály
jak na „anti-imperialistickém“ setkání na fotbalovém stadionu v Buenos
Aires tak podél hranic s Uruguají. Argentinský president Kirchner se
jich sice osobně nezúčastnil, řada nižších úředníků jeho vlády však ano
a všeobecně se má za to, že s nimi mlčky souhlasil, aby tak nejen dal
najevo nelibost vůči americké politice, ale trochu „pošťouchl“ i
Brazílii, která je právě dlouhodobým rivalem Argentiny v celém regionu.
Pravdou nicméně je, že k protestům došlo i v Brazílii a Uruguaji
samotném, přičemž mezi tisíci protestujícími byli početně zastoupeni i
řadoví členové a místní zastupitelé za vládnoucí strany, jejichž špičky
Bushe do zmíněných zemí pozvaly.
Celá Bushova mise však skončila neúspěchem nikoliv kvůli
lidovým protestům, které jsou koloritem doprovázejícím zjevení se jeho
osoby nejen v Latinské Americe ale i na dalších místech světa, ale
kvůli nesplnění hlavních cílů cesty a naopak úspěchu jeho zapřísáhlého
nepřítele. Pouhé řeči o soucitu s chudými, zvláště od člověka, který
dal souhlas k napadení Iráku, seškrtal zdravotnické programy pro chudé
a postižené občany v USA a jehož praktické zacházení s chudými bylo
zřetelně vidět při hrůzné blamáži po hurikánu Kathrina, Bushovi žádné
sympatie nezískaly. Jeho lobování pro Celoamerickou zónu volného
obchodu se nesetkalo s patřičnou odezvou, neboť neobsahovalo a ani
nemohlo obsahovat žádné konkrétní závazky odstranění diskriminujících
bariér pro zboží Třetího světa na amerických trzích. Zejména v Mexiku a
Guatemale pak Bush narazil na ožehavé téma imigrace a jejího současného
zpřísnění ze strany USA. Olej do ohně přilil zejména „incident“, k
němuž došlo jen několik dní před Bushovou cestou, kdy bylo z americké
kožedělné továrny v Massachusetts deportováno mimo USA na tři sta
dělníků převážně ze Salvadoru. Dokonce i jinak k Washingtonu zcela
loajální president Guatemaly, Oscar Berger, v otázce imigrační politiky
USA Bushovi oponoval.
Jediným Bushovým částečným úspěchem byla již výše zmíněná obchodní
dohoda mezi USA a Brazílií ohledně produkce ethanolu. Brazílie a USA
jsou největšími světovými výrobci ethanolu, který se v Brazílii úspěšně
používá jako palivo v osobních automobilech (pohání osm z deseti
brazilských automobilů). Bush a Lula podepsali dohodu o vzájemné
podpoře výzkumu výroby ethanolu z pilin a rákosu, iniciativě stanovení
průmyslových standardů ethanolu tak, aby se mohl stát mezinárodně
obchodovanou komoditou, a podpoře americko-brazilské výroby ethanolu v
oblasti Karibiku. USA si od podpory produkce ethanolu (dnes se vyrábí
hlavně z kukuřice a v Brazílii pak z cukrové třtiny) slibují snížení
závislosti na ropě, která do USA stále proudí zejména z Chavezovy
Venezuely. Také velká část karibských a středoamerických států dováží
ropu právě z Venezuely a výroba levného ethanolu by mohla venezuelské
ekonomice dosti uškodit. I v této věci však Bush došel jen na půl cesty
a dohoda vzbudila kritiku jak v Brazílii (neboť neodstranila
diskriminační kvóty pro dovoz levného brazilského ethanolu na americký
trh) tak v USA (kde někteří dohodu považují za škodlivou pro americké
výrobce, nemluvě již o neuvěřitelně mocné ropné loby, která o žádném
ethanolu nechce ani slyšet).
Naopak Chavez si připsal na své konto velký úspěch, když v Argentině
spolu s Kirchnerem podepsali dohodu tvořící jakýsi základ k budoucí
Bance Jihu. Venezuela i Argentina se zavázaly přenést na banku 10%
svých národních finančních rezerv, čímž již vytvořili fond o sedmi
miliardách amerických dolarů. Tato banka, jak jsem již napsal, může
znamenat dovršení úplného krachu politiky MMF a Světové banky, které v
uplynulých desetiletích přinesly do Jižní Ameriky pouze destrukci a
chudobu. K projektu Banky Jihu se zatím již připojila Morálesova
Bolívie a čeká se i na přistoupení Ekvádoru a Nikaragui. Venezuela
rovněž nakoupila argentinské dluhopisy, aby dále podpořila růst tamní
ekonomiky. Na rozdíl od Bushe si Chavez může připsat i „morální“ body k
dobru – jeho cestu po kontinentu neznačkovaly protesty, ale naopak
bouřlivý jásot a nadšení projevované desetitisíci pracujících a chudých
občanů.
Latinská Amerika měla ve dvacátém století pohnutou historii. Až
do 80.let se v mnoha zemích po dlouhá léta drželi u moci krvaví
diktátoři, rodinné mafiózní klany a vojenské junty, na jejichž rukou
ulpěla krev desetitisíců a statisíců povražděných lidí – domorodých
obyvatel, radikálních dělníků a bezzemků, univerzitních profesorů,
studentů, levicových intelektuálů, kritických knězů a odborářů.
Prakticky všechny tyto diktatury – rodinou Somozů v Nikaragui počínaje
a Leopoldem Galtierim v Argentině konče – byly podporovány nebo se
přímo dostaly k moci díky Spojeným státům. Od 80.let je na mnoha
místech vystřídali neoliberální demokratičtí prezidenti. Tyto
demokracie elit přišly s agendou sociálních škrtů, dětské práce,
nevídané destrukce životního prostředí, privatizací základních
veřejných služeb (včetně přístupu k pitné vodě) do rukou zahraničních
monopolů, s omezováním programů boje proti negramotnosti, chudobě a
infekčním nemocem ve prospěch splátek dluhů a úvěrů MMF – tedy s
agendou o nic méně vražednou, než byly předchozí mučírny tajné policie
a černé helikoptéry shazující lidi do moře. Prakticky všechny tyto
neoliberální demokracie byly zase – světe div se – podporovány nebo
dosazeny (často nepříliš demokraticky) k moci díky Spojeným státům.
Ale vítr změn vane světem a v Latinské Americe dnes duje
pořádně silně. Jednadvacáté století bude jiné než to právě uplynulé a
pro mnohé v něm doufejme nebude v Jižní a Střední Americe místa –
nebude tu místo ani pro fašismus a uniformované katy s frčkami a
lampasy ani pro kapitalistickou demokracii určenou pro horních deset
tisíc oligarchů – na jejich místo nastoupí revoluce a vláda pracujících
pro pracující, která jediná může vyřešit palčivé problémy milionu
neprivilegovaných a bezprávných lidí celého kontinentu. A těm, kteří
tomu jako Bush stále nevěří a pískají si svoji starou písničku, již
brzy dojde, že v Latinské Americe jednadvacátého století nebude již
žádné místo ani pro Spojené státy a jejich destruktivní vliv.
To, co se dnes děje ve Venezuele, se zítra stane všude.
