Jak lépe zneužít nedávných dějin

{mosimage}ústavněprávní výbor Sněmovny vyslovil nyní souhlas se senátním návrhem zákona o ústavu paměti národa.

Již loni v listopadu návrh prošel v prvním čtení ve Sněmovně o jeden hlas poslankyně Olgy Zubové (SZ), která zpochybnila hlasování, takže neprošel návrh na vrácení předlohy předkladateli. O pozměňovacích návrzích a zákonu jako celku má Sněmovna rozhodovat v březnu.

Proč ale paměť národa? Budeme stavět, podobně jako v Polsku a na Slovensku, kde tyto ústavy už fungují, jen na paměti čechů, a ne celé společnosti, všech občanů?

ředitelem ústavu by měl být Pavel Žáček, který dnes řídí odbor archívních složek ministerstva vnitra. Bude přitom vycházet i z toho, že nevidí rozdíl, jak řekl veřejně, mezi Josefem Tošovským a StB. Oba podle něj upevňovali režim. I z návrhu zákona je zřejmé, že ústav má sloužit k diskreditování agentů a komunistů, ale i čSSD, ale třeba i lidovců a dalších. Žádoucí to bývá hlavně v předvolebním klání. Některé zkušenosti z činnosti ústavů v Polsku a na Slovensku takové jsou.

V radě ústavu a jeho vedoucích funkcích nemají podle návrhu působit lidé, kteří byli v KSč. Poprvé za 17 let má diskriminaci vůči všem členům KSč upravit zákon. Má se týkat i historiků, kteří byli před 37 lety z KSč vyloučeni, zapojili se do odporu proti režimu a byli perzekvováni. Těm nejmladším je dnes okolo 60 let a mohli by vedoucí funkce v ústavu zastávat. Nejde mi ale jen o ně, nýbrž o základní zásadu právního státu. To opravdu poslancům nevadí tato zjevná diskriminace? časová působnost ústavu by měla být v zásadě ohraničena 25. únorem 1948, dále paměť národa sahat nemá, na rozdíl od Polska a Slovenska. Poslanec Vítězslav Jandák (čSSD) navrhuje zahrnout do časové působnosti ústavu i protektorát a druhou republiku. Poválečné období tam ale patřit nebude, k tomu by byl prý odpor. Doba od roku 1945 do února 1948 má tak zůstat vyňata. „Žádné protiprávní konání státu proti občanům nemůže být chráněno tajemstvím ani nesmí být zapomenuto,“ uvádí preambule zákona, jenž se sám této zásadě chce zpronevěřit.

Nejde jen o poválečné zacházení s německým obyvatelstvem, které muselo po válce z čSR odejít, včetně antifašistů. Předseda jednoho polského spolku na Těšínsku mi řekl: „Komunisti byli hnusní, ale podívejte se tady na statistiku, jak tu od roku 1945 klesaly počty žáků a tříd polských škol! Kdyby v únoru 1948 nepřišli, tak dnes tu nežije jediný Polák.“ Zacházení státní a veřejné moci s Němci, Poláky, Židy (a jejich majetkem!) si přece vyžaduje historické bádání a veřejné diskuse. Cožpak lze z paměti společnosti vyjmout jedno období a některá sporná témata?

ústav by měl jistě pozitiva. Archívy by už nebyly v přímé působnosti ministerstva vnitra, kde stále slouží i civilní rozvědce. Vědecké bádání by bylo soustředěno pod jednu střechu.

Devět námitek měla ale k návrhu Topolánkova vláda, včetně té, že zákon chce po všech pracovnících ústavu čisté lustrační osvědčení, i když dosavadní právní úprava to požaduje jen po vedoucích pracovnících. Podle nového zákoníku práce by měla být v ústavu jen jedna jmenovaná, a tím „lustrovaná“ funkce – ředitel ústavu.

Nová štvanice na agenty, komunisty a jiné „ideozločince“ nabádá k opatrnosti. ústav by měl vzniknout, ne však jako nástroj politického boje. Zákon by mohl rozšířit působnost dnešního ústavu soudobých dějin a „přidělit“ mu i archívy.

Petr Uhl, Právo, 27.2.2007

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •