Jeden článek, dvě paradigmata

{mosimage}Argumentovat proti feminismu „přírodními danostmi“ je staré jako feminismus sám. A že se tak přitom někdy rezignuje na poznatky samotných věd, k nimž se autoři odvolávají? Nevadí – jak ukazuje na příkladu jednoho nedávného článku spolupracovnice Genderové informační a tiskové agentury gitA.

V Týdnu 34/2007 vyšel obsáhlý článek redaktora Daniela Deyla Záhadná psychosomatika: Jak lidská duše ovlivňuje tělo. Autor v něm zmiňuje mnoho různých témat, která souvisejí s medicínou, psychologií, sociologií a dalšími vědeckými obory, přičemž upozorňuje na alternativní přístupy k léčbě, jako jsou například akupunktura nebo homeopatika. Věnuje prostor i feminismu, respektive otázce, zda jej není třeba ve světle evoluční psychologie přehodnotit.

Vědomí, které určuje bytí

Na pěti stranách textu to je příliš mnoho otazníků a minimum výstižně vysvětlených souvislostí. Text prostě neladí – na základě autorem nastiňované diskuse feminismus versus evoluční psychologie se zdá, že nejde ani tak o psychosomatiku, jako spíš o střet odlišných paradigmat. V diskusi o feminismu, načrtnuté v půlce autorova textu, totiž Deyl vzájemně si odporující paradigmata slučuje, což má za následek, že se jeho článek stává myšlenkově nepřehledným.

V úvodních dvou částech Infarkt u zubařeSmrt a voodoo se článek vskutku zabývá psychosomatikou – mezioborovou disciplínou v rámci medicíny, která studuje vzájemné ovlivňování duševního zdraví a fyzického stavu. Autor na příkladech ukazuje, nakolik může být vnímání a prožívání určitých situací jedincem utvářeno jak jeho individuálními, často negativními zkušenostmi, tak tím, co daná společnost chápe jako zdraví ohrožující, nebezpečné či nežádoucí.

První možnost dokládá Deyl případem popsaným „průkopnicí psychosomatiky“ Helen Dunbarovou. Její klientka nemohla počít, neboť se obávala bolesti při porodu, a proto se její vejcovody při průchodu vajíčka uzavíraly. Druhou situaci ukazuje případ ze sklonku sedmnáctého století. Muž vyznávající kult voodoo – který zakazuje pozřít pokrm ze slepice – zemřel poté, co se dozvěděl, že takové jídlo povečeřel před mnoha lety v dobré víře, že se o slepici nejedná. Silná úzkost, ať už ji v člověku vyvolají jeho vlastní obavy či fakt, že neuposlechl tradice či zvyku svého společenství, a tudíž z něj může být vyloučen, mohou způsobit psychickou a/nebo fyzickou újmu, ba dokonce zabít.

V tomto ohledu se Deylův článek nese v duchu paradigmatu, které můžeme nazvat konstruktivistickým. Podle něj vztahy a normy ve společnosti utvářejí nejen svět, ve kterém žijeme, ale i to, jak tuto činnost a vazby interpretujeme a jak je zakoušíme. Nevnímáme „přirozenou, danou realitu“, ale tuto realitu právě způsobem svého vnímání (spolu)vytváříme.

Druhá část textu začíná pasáží Mocní nepřátelé. Vedle farmaceutického průmyslu, který profituje z chronických zdravotních problémů pacientů a pacientek, a tak mu překážejí úspěchy oboru, který lidi zbavuje nutnosti brát prášky, je druhým nepřítelem psychosomatiky údajně feminismus. Psychosomatika prý totiž dokládá, že jeho myšlenky je nutné revidovat. Deyl se na tomto místě odvolává na práci psychologů Alana Millera a Satošiho Kanazawy.

Agrese, esencialismus a blondýnky

V pasáži o feminismu autor spíše než k psychosomatice odkazuje k (evoluční) psychologii, když uvádí, že práce autorů vyvrací „mnohé z feministických postulátů (…): sexuální obtěžování podle nich není známkou sexistické agrese (protože muži mají ve zvyku chovat se agresivně i jeden ke druhému), blondýnky mají evoluční výhodu nad ostatními ženami (…). Pro ženy je výhodnější žít v polygamní společnosti, kdežto pro muže je lepší monogamie – protože se zhruba na každého muže dostane, kdežto ve společnosti, kde mají atraktivnější (tedy bohatší) muži všechny ženy pro sebe, se na značnou část mužů nedostane vůbec…“ Autor dále píše, že „je zjevné, že taková řeč je silně nepříjemná lidem, kteří prosazují rovnost pohlaví za každou cenu“.

V tomto bodě přestává být článek jasný. Odpoutává se od tématu psychosomatiky a přechází k evoluční psychologii, nebo popisuje vztah feminismu a psychosomatiky, či se jen vymezuje vůči feminismu? V článku chybí souvislost – patrně proto, že při odkazování na dvojici psychologů autor nevědomky „přestoupil“ z konstruktivistického paradigmatu z první části textu na paradigma, které zde nazvu paradigmatem esencialistickým a které je příznačné pro citovanou pasáž.

Pod esencialistickým paradigmatem rozumím nahlížení reality a společenských vazeb z hlediska vlastností, které jsou všem společné, neboť jsou přirozené, tedy přírodou dané. Jinak řečeno, esencialistické paradigma vnímá uspořádání společnosti jako produkt přírody, na který má lidská činnost jen malý vliv.

Deyl správně postřehl, že feminismus s evoluční psychologií nesdílejí stejné čtení světa. Nicméně ve feminismu (a v psychologii též) není homogenní myšlenkový proud s jednotným výkladem reality. Naopak v jeho rámci existují početné směry a esencialismus je jimi vždy tematizován. Deylův text či lépe jeho hlavní teze je nejasná. Bod, ve kterém se obě paradigmata střetávají – tedy v momentě, kdy je zmíněn feminismus –, je vágně vyargumentován a samotné tření konstruktivismu a esencialismu není nijak reflektováno. Text proto působí jako nekonzistentní.

Pokud závěrem od této nekonzistence odhlédneme, mnoho pochyb vyvolává i vlastní obsah esencialistických argumentů Deylem citované dvojice psychologů, které podle něj vybízejí k revizi feminismu. Tyto argumenty jsou zcela nepřesvědčivé: obhajovat sexuální obtěžování žen ze strany mužů vzájemnou agresí mezi muži, tedy obhajovat agresi agresí, je tautologie. Tento argument je navíc slepý k mocenským vztahům, které významně formují soužití mužů a žen. Hovořit o evoluční výhodě blondýn nelze bez geografického kontextu a bez přihlédnutí k tomu, že si dnes mnohé ženy vlasy barví. Nejsem si jistá relevancí této teze v Japonsku – rodišti Satošiho Kanazawy a působišti Alana Millera. A konečně, v debatě o „výhodnosti“ polygamie/monogamie je třeba mít na paměti, že sexuální vztahy snad nejvíce ze všech lidských vazeb podléhají společenské kontrole a kulturnímu diktátu, než abychom je mohli považovat za vztahy dané a přirozené. Zároveň, hovoří-li zde autor/autoři o výhodnosti takových vazeb, protože se „zhruba na každého muže dostane“, má/mají na mysli sexuální uspokojení, nebo bere/berou v potaz reprodukci? A šlo by pokračovat a tematizovat jazykovou strukturu textu (generické maskulinum a 2x slovo feministé, ani jednou feministky) či výběr doprovodných fotografií (žena a nemoc). Ale to by bylo už na jiný článek.

Tereza Kynčlová
Autorka je studentka doktorského programu anglická a americká literatura FF UK, navazujícího magisterského studia genderových studií FHS UK a externí redaktorka Genderové informační a tiskové agentury gitA.
článek vyšel v týdeníku A2 36/2007

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •