Na reformě daní prodělá většina poplatníků

V úterý 3. dubna prezentovali členové české vlády na pozadí reklamy
několika soukromých firem hlavní rysy „batohu“ opatření na příjmové a
výdajové straně rozpočtu. V tomto článku se budu věnovat především
reformě daní. Již před zveřejněním všech detailů se nechal ministr
financí Kalousek slyšet, že na reformě daní všichni vydělají. Toto své
tvrzení zopakoval i během prezentace. Zároveň dodal, že daň z příjmů
fyzických osob zůstane i nadále progresivní.

Obě tvrzení již během následné debaty vyvrátil analytik čSOB Tomáš
Sedláček. Poukázal na to, že zastropování plateb na sociální a
zdravotní pojištění vede ve spojení s rozšířením daňového základu k
tomu, že od částky 80 tis. Kč měsíčně se daň z příjmů stává daní
degresivní a to nehledě na to, zda chápeme pojistné odvody jako
kvazidaně, nebo jako součást příjmu, jak se snažil argumentovat
Kalousek. Nepravdivé je též Kalouskovo tvrzení o tom, že na reformě
daní vydělají všichni i při zohlednění zvýšení snížené sazby DPH.

Sedláček vypočetl, že na reformě daní prodělá 27 % poplatníků. Počítal
však se zvýšením cen zboží a služeb zatížených sníženou sazbou DPH
pouze o 2 %, s odůvodněním, že ceny se zvýší méně než jak by odpovídalo
zvýšení sazby daně.

o je sice pravda (i když rozdělení daňových dopadů „půl na půl“ se
zdá být arbitrární), ale v takovém případě se zase sníží zisky a mzdy a
v důsledku toho daňové odvody ze zisků a z mezd i spotřeba. A v
důsledku snížení spotřeby se bude celý cyklus opakovat. Výslednému
efektu se tedy nelze vyhnout – proto je třeba zohlednit plný efekt
zvýšení sazby DPH a nikoliv jenom efekt poloviční. Pokud však
zohledníme plný efekt zvýšení DPH, zjistíme, že na reformě DPFO a DPH
prodělá více než polovina poplatníků. To jsme však ještě nezohlednili
snížení efektu odečitatelných položek využívaných především středními
vrstvami (úroky z hypoték, příspěvky na důchodové zabezpečení atd.),
které posune podíl poražených ještě dál. Skutečnost, že mnozí
poplatníci musí prodělat, ostatně vyplývá z materiálů prezentovaných
samotným Kalouskem, podle kterých zvýšený výběr DPH více než
vykompenzuje snížený výběr DPFO. Je zjevně nemožné, aby každý člověk
zaplatil méně a při tom se vybralo dohromady více.

Shrňme si: na změnách DPFO vydělá v absolutní částce skutečně každý.
Nejméně, pouhých 9 Kč, vydělá poplatník s hrubou mzdou 20800 Kč
měsíčně. Tento modelový poplatník však každý měsíc zaplatí na DPH o
více než 200 Kč navrch. V absolutní částce prodělají na reformě DPFO a
DPH všichni, jejichž příjem se pohybuje od 16000 do 34000 měsíčně.
Celkový objem vybraných daní zůstane zhruba stejný, většina zaměstnanců
však přilepší státu stokorunami, aby se těm s nejvyššími příjmy mohlo
ulevit o tisíce. V řádu stokorun vydělají na daních též lidé s
nejnižšími platy a rodiny s dětmi, kteří však budou o to více postiženi
škrty v rozpočtových výdajích a snížením příspěvků na děti. 

{mosimage}

Po reformě bude složená daňová sazba růst až do výše měsíčního příjmu
80 tis. a pak začne limitně klesat až k oněm magickým 15 %. Vláda tak
občanům vzkazuje: čím více vyděláte, tím více se tloušťka vašich
peněženek přiblíží předvolebním slibům ODS. Většina lidí nevydělává
dost na to, aby si vláda mohla dovolit splnit jim to, co jim před
volbami bylo vládními stranami naslibováno.

Po odtajnění poslední složky reformy veřejných rozpočtů – rozpočtových
škrtů – si tak můžeme složit celou mozaiku: střední třídy přispějí těm
nejbohatším na daňové úlevy, zatímco „černí pasažéři“ (tj. důchodci,
nemocní, lidé navštěvující lékaře, nezaměstnaní, svobodné matky)
přispějí na snížení firemních daní a zalátání rozpočtové díry.
Předvolební Topolánkova „smlouva s občany“ se nám tak zvrátila ve svůj
pravý opak: namísto snížení daní všem zvýšení daní většině, namísto
tisícovky pro důchodce další snížení náhradového poměru (tj. poměru
průměrného důchodu k průměrné mzdě).

Juli Zeh popisuje v románu Hráčský instinkt situaci dnešních mladých
Němců. Generace „po smrti Nietzscheho“, pro kterou již neexistuje
morálka, ale ani radost z jejího bourání. Jedinou zbytkovou hodnotou je
upřímnost. Bylo by naivní, kdyby voliči požadovali po politicích
morálku. Ale špetku upřímnosti (a to nikoliv té Grossovské), tu by
požadovat mohli: „Když už nám lžete před volbami, tak nám nelžete
alespoň po volbách, kdy máte na další 4 roky vystaráno.“ Vzorem takové
upřímnosti je komentář spoluautora slovenské daňové reformy Richarda
Sulíka, zveřejněný v rozhovoru pro MF DNES: „Rovná daň se nedělá kvůli
lidem, ale pro ekonomiku a pro ty, kterým hospodářství patří. Tedy pro
majitele kapitálu, nemovitostí, firem.“

Petr Gočev
(Psáno pro Nové slovo.)

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •