Nepřítel svobodné společnosti

{mosimage}Václav Klaus se ocitl na cestě od ideologie selektivního liberalismu k politickému extremismu.

Z odpovědí Václava Klause na otázky
amerických kongresmanů ohledně globálního
oteplování nás znovu ovanul
mrazivý chlad podivné ideologie, jejímž
neúnavným zvěstovatelem je od chvíle,
kdy vstoupil do vysoké politiky. U toho,
kdo si ještě nenavykl nad jeho slovy
pouze lehkovážně mávat rukou, tento
chladný závan z neskutečného světa,
jehož vize opanovala Klausovu mysl,
musel znovu zjitřit znepokojivé otázky:
V jakých souřadnicích evropských či
euroamerických tradic politického myšlení
se tato ideologie vlastně nachází?
Jaké jsou její skutečné myšlenkové
kořeny a politické cíle?

Tato vize světa mnohé fascinuje svou
jednoduchostí, při bližším přihlédnutí
však především irituje svými vnitřními
rozpory a ledabylostí, s jakou nakládá
se svými údajnými zdroji a vzory. Ve
svém stanovisku pro americký Kongres
se Václav Klaus opět důsledně stylizuje
do role liberálního politika, jemuž nic
neleží na srdci tak, jako lidská svoboda.
Tuto svobodu interpretuje jako „spontánní
lidskou činnost“ či „spontánní
vývoj lidstva“, jemuž se záludní nepřátelé
svobody, v tomto případě „environmentalisté“
(jimiž má na mysli jakési
celosvětové spiknutí špičkových vědců
s občanskými organizacemi a politiky
„zeleného zabarvení“), snaží klást do
cesty překážky v podobě „svévolných
omezení, regulací, zákazů a restrikcí“.
Při tom se opět dovolává autority Friedricha
Hayeka. Právě ve srovnání s tímto
klasikem moderního liberalismu ovšem
opět markantně vyvstává překrucování
liberálních idejí, jehož se Václav Klaus
dopouští. Toto pokřivení je patrné již
v samotné terminologii: Hayek nemluví
ani tak o „spontánním vývoji“, jako
spíše o spontánním řádu. Centrální
otázkou je pro něj otázka pravidel, to
jest především morálních a právních
norem, které garantují takovou pravidelnost
v chování jednotlivců, že se
toto chování stává do jisté míry předvídatelným
pro druhé. Tento řád je spontánní
potud, že ona pravidla ve svobodné
společnosti nemohou být nikým
nadirektována, ale tvoří se v průběhu
jejího života tím, že jednotlivci vůči
sobě navzájem vznášejí své požadavky.
Výběr těchto pravidel ovšem není libovolný:
Je třeba, aby společnost preferovala
taková pravidla, která umožňují její
život jako celku, tedy která „produkují
celkový řád“. Respekt k těmto pravidlům
je základní podmínkou toho, aby
byla možná svoboda nikoli ve smyslu
svobody několika málo všeho schopných
jedinců, ale svoboda všech členů
společnosti. Pokud by to tedy se svým
navazováním na hayekovský liberalismus
myslel opravdu vážně, vepsal by
se Václav Klaus do dějin naší státnosti
nejenom dvěma privatizacemi se všemi
jejich průvodními jevy a „kolaterálními
škodami“ v podobě těžkých úderů zasazených
mravnímu a právnímu vědomí,
ale spíše a především neúchylným
bojem za nastolení vlády práva, vytrvalou
a pilnou prací na budování pevných
pilířů právního státu – tj. v prvé řadě
efektivní a bezúplatné justice a policie.
Býval by se musel do krve bít za co nejsilnější
postavení soudců, s nasazením
všech sil bojovat proti nebezpečí „neomezené
demokracie“, před níž varuje
Hayek, to znamená takové demokracie,
v níž se politici díky svému privilegovanému
postavení dostávají nad
zákon. Místo toho jsme Klause mohli
mnohokrát slyšet žehrat na nepřístojný
„aktivismus“ soudců, kteří nebohým
politikům ukrajují z koláče jejich moci
a kalí jim požitek z hodokvasu jejich
ústavního kutilství. Po dlouhá léta jsme
u něj mohli pozorovat chronický nezájem
a necitlivost k oblasti práva a morálky,
ba co hůře, zaznamenávali jsme
řadu znepokojivých signálů a symbolických
kroků dávajících jasně najevo, že
máme jiné priority, a dokonce i nepokryté
bagatelizování ekonomické kriminality.
Léta také pozorujeme naprostou
slepotu k hodnotě, jakou představuje
společný právní prostor rodící se v lůně
sjednocující se Evropské unie a k hodnotě
mezinárodního práva a lidských
práv vůbec. Kdyby byl Václav Klaus
skutečným hayekovským liberálem,
musel by všemožně podporovat rozvoj
co nejširší sítě oněch „dobrovolných
organizací na spojnici mezi jednotlivcem
a vládou“, které jsou podle Hayeka
v mnoha oblastech schopny lépe vykonávat
starost o věci veřejné než těžkopádná
a byrokratická státní moc, to
jest občanských sdružení. Místo toho
stále znovu před těmito organizacemi
varuje jako před smrtelným nebezpečím
pro demokracii, srovnatelným
s komunismem.

Nepřítel pluralitní diskuse
Snad to jediné, co v ideologii Václava
Klause zbývá z hayekovského liberalismu,
je svoboda ničím nespoutaných
trhů. Hayekův pojem „spontánního
řádu“ tak pervertuje v představu
jakýchsi numinózních „spontánních
procesů“, jejichž blahodárné tryskání
je svazováno jakýmikoli apely na odpovědnost
a ohledy k druhým a ke společnému
prostoru, který všichni obýváme.
Zatímco v Hayekově pojetí je jednou
z hlavních záruk oné spontaneity lidské
svobody pevný morální a právní řád,
který teprve skýtá rámec pro skutečnou
svobodu, jež není možná bez vzájemných
ohledů jednoho k druhému, ve
vizi světa Václava Klause se „spontánní
procesy“ proměňují v jakési nadosobní
hnací síly vývoje a pokroku, jež určují
chod dějin a jimž člověk nejlépe slouží
tehdy, když nebere ohled na nikoho
a na nic a sleduje pouze důsledně své
vlastní egoistické zájmy. Jde tedy vlastně
o jakýsi sociálně-ekonomistický darwinismus,
který pod povrchem dějinných
procesů odkrývá chladné soukolí
neměnných zákonitostí vývoje, z něhož
vítězně vycházejí ti silnější a všeho
schopnější jedinci. Tato vize světa se
nápadně podobá velikým ideologiím
dvacátého století, které právě byly založeny
na přesvědčení, že odkryly neosobní
zákonitosti společenského vývoje,
jimž je třeba pouze dopomoci k jejich
hladkému fungování tím, že se odstraní
ti, kdo jim stojí v cestě. Přitom není
nijak překvapivé, že ideologie Václava
Klause se etabluje právě na nesmiřitelné
kritice marxismu a komunismu,
jenž mimochodem plní funkci jakéhosi
sběrného koše, do nějž lze příležitostně
odložit kohokoli, kdo do zjednodušeného
obrazu světa nezapadá. Vždyť
právě nepřátelské – i když ve svém
základu myšlenkově příbuzné – ideologie
se vždy vzájemně potřebovaly, aby
mohly jedna pomocí druhé strašit lidi
a pak se pasovat na jediného možného
zachránce před smrtelným nebezpečím.
Povšimněme si dalších zajímavých
rozporů v Klausově ideologii: To, že
někdo varuje před nevratnými škodami
na ekosystému a usiluje o jeho
ochranu, je „velmi sporný lidský projekt“,
který chce zamezit „svobodné
spontánní lidské činnosti“. Když nás
někdo naopak přesvědčuje, že je třeba
nejprve zplundrovat životní prostředí,
abychom si vydělali na jeho
sanaci, nebo bagatelizuje a zpochybňuje
výsledky práce stovek špičkových
vědců, jak to v USA činí různé „nezávislé“
instituce, finančně podporované
energetickým a těžebním průmyslem,
není to lidský projekt, ale čirý výtrysk
svobodné, spontánní lidské činnosti.
Toto typické sofisma zřetelně odhaluje
pokrytectví Klausovy liberální rétoriky:
Tvořivé „spontánní procesy“ jsou smrtelně
ohrožovány „environmentalisty“
a občanskými organizacemi vůbec,
nikoli však mocnými ekonomickými
lobby zaměstnávajícími na plný úvazek
leštiče klik parlamentních kanceláří
a přímo ovlivňujícími zákonodárné
procesy v míře, v jaké se o tom žádným
občanským organizacím nikdy nesnilo,
ani sponzory politických stran a kamarády
politiků z tenisových kurtů,
golfových hřišť a lyžařských letovisek,
kteří se díky svým kontaktům dostávají
přednostně k různým kšeftíčkům
a zakázkám. Zjednodušující schéma,
které převádí složité dění v moderních
demokraciích na nesmiřitelný rozpor
mezi zastánci svobodného trhu na
jedné straně a pestrou aliancí nepřátel
svobody na straně druhé, tak nakonec
může sloužit jako zvláště vhodný prostředek
k eliminaci těch, kdo by chtěli
nějak zasahovat či vnášet světlo do
„spontánních procesů“, které se odehrávají
v onom podivném šerosvitu,
jenž je zastírán kouřovou clonou řečí
o neviditelné ruce trhu, zatímco si zde
tisknou své ruce politici se skutečnými
lobbisty, různými pochybnými kamarádíčky
a sponzory a kde se nabízejí
netušené možnosti k získání nesrovnatelně
výhodnějšího postavení na pomyslném
tržišti, dříve než na něj příslušný
účastník tržní soutěže vůbec vstoupí.

Nepřítel spontánního řádu
Václav Klaus ve své odpovědi Kongresu
varuje před tím, aby se „rozhodování
přenášelo od občanů na jakoukoli nátlakovou
skupinu, která tvrdí, že ví lépe
než všichni ostatní, co je pro lidi dobré“.
To je opět typický trik, jehož pomocí se
jeden politik a intelektuál s ekonomickým
vzděláním nenápadně pasuje na
mluvčího „nás ostatních“, zatímco ty,
s nimiž sám nesouhlasí, předem vylučuje
z diskuse. Tím si nárokuje a priori
privilegované místo v diskusi místo
toho, aby prostě přistoupil na skutečnost,
že ve veřejném prostoru zaznívají
různé hlasy a že on sám zkrátka představuje
pouze jeden z nich, jenž má stejnou
možnost k racionální argumentaci
v diskusi o daném problému jako každý
jiný – jako by mu nestačilo, že má ve
srovnání s většinou ostatních účastníků
veřejné diskuse nepoměrně větší prostor
k mediální prezentaci svých stanovisek.
Snažíme-li se proklestit přes povrch
siláckých slov k argumentačnímu jádru
Klausových polemických vyjádření,
zjišťujeme zpravidla, že vlastně neargumentuje,
ale – zcela v duchu marxistických
tradic – rovnou demaskuje názory
svých odpůrců jako ideologie ve smyslu
„falešného vědomí“, jež za proklamovanými
vznešenými idejemi a cíli (například
„ochrana Země a přírody“) ukrývá
své skutečné, mrzké záměry (například
„nahrazení svobodného vývoje lidstva
centrálním plánování celého světa“). To
však jen posiluje podezření, že zde Klaus
bezděky prozrazuje především cosi sám
o sobě, podobně jako marxisté, kteří
pozapomínali aplikovat svůj interpretační
princip univerzálně, a tak odhalovali
jako „falešné vědomí“ všechny
ostatní teorie s výjimkou těch vlastních
– čímž se ovšem sami usvědčovali
z té nejhorší ideologičnosti. Nálepkování
všech možných odborných a profesních
skupin a nevládních organizací,
které mají co říci k určitým problémům
společnosti, jako nepřátel svobody,
jak se s ním stále setkáváme u Václava
Klause, se ve skutečnosti stává nástrojem
k omezování veřejné diskuse, protože
z ní předem vylučuje své názorové
odpůrce. Uvedené skutečnosti nasvědčují,
že Klaus má podivné představy
o tom, co je demokratický veřejný prostor,
jak se jeho chápání alespoň ujalo
v západní Evropě. Tento prostor je
zde především pluralitním prostorem,
v němž by se diskuse o věcech veřejných
měl moci účastnit principiálně
každý kompetentní občan, který z titulu
své funkce či znalostí má k dané věci
co říci – ano, i ten, a právě ten, kdo se
nechce věnovat politice profesionálně.
Životně důležité přitom je, aby tento
prostor zůstal prostorem, v němž je
možná kritika moci, která má vždy tendenci
upevňovat se sama v sobě a odcizovat
se svému poslání. Patří k povaze
západní demokracie, že v zájmu vlastního
přežití dovoluje svým občanům,
aby se z naléhavé potřeby řešení svých
problémů, nebo třeba i z pocitu bezmoci
tváří v tvář aroganci a lhostejnosti
moci, spojovali a snažili se pohnout
politiky k řešení problémů, které se jich
dotýkají. Tyto občanské organizace zpravidla
nedisponují jinou mocí, než mocí
svého hlasu, který je vždy pouze jedním
z mnoha hlasů ve veřejné diskusi.
Není právě toto krásný čítankový příklad
svobodné interakce, z níž povstává
hayekovský spontánní řád? V klasickém
liberálním chápání svobody a demokracie
přitom neexistuje žádný racionální
důvod, proč by se neměla, či
dokonce nesměla vést diskuse o nastavení
pravidel pro průmyslovou výrobu
tak, aby umožňovala rozvoj zdravého
a kvalitního života všech členů společnosti
a trvalé uchování „celkového
řádu“. V tomto bodě se potřeba ohledu
jedněch lidí k druhým spojuje s potřebou
ohledu k jiným, předlidským
„spontánním řádům“, jež se vytvořily
v rámci evoluce biosféry a jejichž existence
mimo jiné podmiňuje samotnou
možnost přežití lidského rodu.

Co si pak ale máme myslet o údajné
demokratičnosti a liberálnosti politiků,
kteří nám vnucují představu, že občané
jsou tu pouze od toho, aby si jednou za
čas zvolili své osvícené představitele,
a to nejenom jako nositele zákonodárné
a exekutivní moci, ale též jako privilegované
delegáty permanentní diskuse
o věcech veřejných, zatímco tito občané
sami mají poslušně držet ústa; a že své
názory na věci veřejné nám mohou sdělovat
pouze politici z výše svých politických
postů, nejlépe pak ti, kteří jen
odečítají z našich myslí to, co si „my
ostatní“ myslíme a přejeme. A ještě
nám přitom tvrdí, že tohle je to pravé
„rozhodování občanů“, které je ohrožováno
nátlakovými skupinami jakýchsi
ne-občanů? Neukazuje se, že za údajným
bojem o svobodu se ve skutečnosti
skrývá boj za rozšíření revíru vlastní
ničím nerušené moci? Není ono křečovitě
silácké a hystericky halasné varování
před všemi možnými nepřáteli
svobody ve skutečnosti neseno neomylným
instinktem moci, která chce upevňovat
sebe samu a ekonomické pilíře,
na nichž pevně spočívá?

Je-li tomu tak, pak je obzvláště povážlivé,
že se tak děje s odvoláním na liberální
principy svobody. Kdysi jsem
Klausovu ideologii charakterizoval jako
ideologii „selektivního liberalismu“,
která si z liberálních idejí vybírá, co se
jí hodí, zatímco jiné jeho podstatné elementy
potlačuje a vytěsňuje. Přitom se
stále více ukazuje, že právě toto vytěsnění
základních elementů liberalismu
vede k tomu, že tato ideologie, ačkoli se
sama propaguje jako liberální, obsahuje
některé vyloženě antiliberální rysy. Tato
ideologie se paradoxně stává klasickým
proponentem „neomezené demokracie“,
před níž varuje Hayek. V humbuku
proklamací o boji za svobodu ve skutečnosti
dusí krystalizaci „spontánních
řádů“ a napomáhá jejich rozkladu.

Domnívám se, že existuje dost znepokojivých
signálů na to, aby se politologové
a publicisté v době před příští prezidentskou
volbou vážněji a hlouběji zabývali
otázkou skutečné povahy Klausovy ideologie
a jejích dopadů na utváření naší
demokratické kultury. Otázkou, zda
údajný „liberalismus“ této ideologie
není pouhým reklamním přebalem, pod
nímž se ve skutečnosti skrývá odlišný
obsah, tvořený směsí ekonomického
„fachidiotismu“, populismu a orientálně
despotických představ o harmonické
symbióze politické a ekonomické moci
nerušené takovou dotěrnou havětí, jako
je morálka, právo či pluralitní demokratická
diskuse o věcech veřejných. Otázkou,
zda názory Klause na některé konkrétní
problémy, jako je ochrana životního
prostředí, lidská práva, úloha
nevládních organizací či Evropská unie,
díky nimž se stále více posouvá do
blízkosti politického extrému, nejsou
jen logickým důsledkem této ideologie
obsahující řadu antiliberálních
a antihumanistických prvků.

Václav Němec
Vyšlo v Literárních novinách 2007/15

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •