O uskutečnění referenda nakonec rozhodnou zelení

Pod myšlenkou vypsat referendum o umístění části amerického protiraketového deštníku v české republice se podařilo iniciativě NE základnám spojit téměř pět desítek nejrůznějších občanských sdružení. Stala se tak jedním z největších protestních počinů v naší zemi od roku 1989. Zmocněnec petičního výboru iniciativy Rudolf Převrátil a tiskový mluvčí Jan Májíček nám přiblížili její začátky, úsilí i možné konce.


Na vašich internetových stránkách se lze dočíst, že iniciativa NE základnám sdružuje v současnosti téměř padesát občanských organizací. Jak počin takového rozsahu vzniká? čerpali jste kupříkladu ze zkušenosti obdobných protestních iniciativ v Británii či ve Spojených státech?

Rudolf Převrátil (RP): Na počátku bylo vše velice spontánní, žádný vědomý vzor jsme neměli. S Honzou Májíčkem se známe z jednoho debatního kruhu, kde často rozebíráme různá, spíše teoretická témata vztahující se k politickému myšlení. Tam přišla do hovoru základna poprvé. říkali jsme si: Teď nám tu postaví část obranného systému USA, a přitom žádná z politických stran jej ve své předvolební kampani nezmínila, je to svého druhu podvod. Začaly padat nápady na protestní petice. Sestavili jsme – zrovna tam byl náhodou přítomen i právník – první návrh, který jsme mezi sebou prodiskutovali. A Honzu Májíčka, který zná mladou alternativní scénu, potom napadlo svolat na základě oné petice všechny, kdo by mohli mít zájem o nějaký protest či něco podobného. Myšlenka iniciativy byla na počátku dost vágní. Myslím pak 20. července se sešlo v místnosti, kterou laskavě poskytli Humanisté, přibližně padesát lidí z různých, asi pětadvaceti organizací, které to jistým způsobem oslovilo. Tam jsme se rozhodli, že ustavíme takovouto iniciativu. Prvotním impulsem tedy bylo určité spontánní rozhořčení nad tím, co se v politice děje.

Měla vaše iniciativa už v těchto počátcích nějakou formální strukturu? Z masmédií jsem zaznamenal pouze dva tiskové mluvčí.

RP: Iniciativa NE základnám byla a je ve své podstatě velmi volným sdružením, i když už nyní naráží na své organizační meze. První kolektiv lidí se dohodl na třech osobách: dvou tiskových mluvčích – Janu Tamášovi z Humanistického hnutí a Honzovi Májíčkovi – a na mé osobě coby pověřenci petičního výboru. Jinak iniciativa nemá žádné formální členství. členem je prostě ten, kdo se přihlásí. Veškeré jednání se odehrává na základě konsensu, během pravidelných schůzek jednou týdně, vždy ve středu večer, v zasedačce zapůjčené Humanisty. Má to v sobě jistý prvek tvořivosti a na druhé straně též chaotičnosti. Na počátku nám to tak zcela postačovalo. Nyní však zjišťujeme, že nejspíše bude muset vzniknout nějaká systematičtější struktura. V poslední době se rodí četné regionální skupiny: v Brně, Ostravě, Plzni i českých Budějovicích a také menší skupinky v okresních městech, od českého Krumlova až po Rokycany. činnost a komunikaci tak bude třeba lépe koordinovat.

Spadají do vaší struktury rovněž iniciativy lidí v oblastech, kde má být onen radar postaven?

RP: To je další věc. Celé Brdy jsou dnes na nohou a my s nimi úzce spolupracujeme. Probíhá výměna informací, názorů i argumentací. často nás také zvou na besedy, když k nim přijede některý z poslanců radar obhajovat. Přímou, integrální součástí iniciativy tedy nejsou. Dochází nicméně k tomu, že hnutí protestu naši iniciativu přerůstá. Starostové postižených obcí jednají z vlastní vůle. NE základnám se tedy stává jen jednou složkou, která chce hnutí sloužit, ale která si nemůže dělat nárok, aby celý protest reprezentovala. Dle mého názoru tu vzniká cosi, co nemělo od roku 1989 obdoby.

Podle mediálního obrazu by člověk řekl, že iniciativu NE základnám tvoří převážně levicově smýšlející skupinky mladých lidí.

Jan Májíček (JM): Kdyby si dal někdo tu práci, jistě by mohl ony organizace nějak zařadit. řada z nich vychází z levicových myšlenek, to je pravda. Jsou tu však i třeba sdružení zabývající se zdravým životním stylem. Naše kampaň je z podstaty tematická, to jest přesgenerační a nadpolitická v úzkém slova smyslu. Na jednotlivá shromáždění pak, a to je dle mého názoru u nás poměrně nový jev, přichází naprosto rozliční lidé. Mladí pochopitelně, pak ale také důchodci, rodiny i třeba maminky s kočárky.

RP: Je tady jistá tendence nám nasazovat psí hlavu, že jsme extrémní levičáci. To ale odmítáme. Svá stanoviska se snažíme formulovat tak, aby byla přijatelná i pro lidi s pravicovým smýšlením. Například lidé z regionů, zejména oblastí okolo Brd, jsou často smýšlení více pravicového. Jenom jim nevyhovuje současná vládní politika, která jim strká pod nos radar. Snad ještě více podstatné však je, že lidé, byť levicových názorů, nepovažují tuto iniciativu za prostředek prosazování svého politického kalkulu. Nějaké výjimky se pochopitelně objevily, leč dáváme si velký pozor. Naprosté většině obdobných pokusů jsme prozatím zabránili.

Pokusily se vás oslovit i politické strany?

JM: Jistě. Oslovují nás. Tam, kde existuje rozumný dialog a shodneme se na základních věcech, to jest na referendu a odmítnutí základny obecně, je možná i spolupráce, pochopitelně po vyjasnění pravidel. My samozřejmě nepřebíráme jejich politickou agendu, jsme občanská nadstranická struktura, ale kontaktům či pozváním do debat se nebráníme.

RP: Také je třeba zmínit, že iniciativu přímo podporují mládežnická křídla politických stran. Třeba některé místní organizace Mladých sociálních demokratů nebo Mladí zelení…

Mladí zelení nejsou součástí strany a zvláště v současné situaci si na tom dost zakládají. Ale zpět k tématu. Jak byste komentovali výměnu informací, jež probíhá poslední půlrok v médiích? Lze podle vás mluvit o konstruktivní debatě?

JM: řekl bych debata cílená, která má prezentovat spíše argumenty pro základnu. Jedním z cílů iniciativy NE základnám je i rozpoutání široké, celospolečenské diskuse. Ale to se přeci neděje. Paradoxní na celém problému je potom fakt, že v zahraničních médiích se o základně debatuje otevřeněji a jednotlivé názory zaznívají daleko vyváženěji než v médiích českých. Unikátním projevem tohoto paradoxu je česká televize. Ta podle nás naprosto selhává v roli veřejnoprávního média, a to už minimálně po několik měsíců. Příkladů je celá řada: od zpravodajství po Otázky Václava Moravce nebo poslední Reportéry čT. Zvláštní je, že máme mnohem horší zkušenost s novináři z Prahy než s reportéry v regionech. Nicméně, snažíme se nenaříkat. Vysvětlujeme své argumenty přímo na ulicích, případně v nezávislých médiích na internetu, zvláště Britských listech. Hodně nám pomáhají kontakty s obdobnými iniciativami v Polsku a Maďarsku nebo se skupinkami protiválečných aktivistů v Německu a Británii.

Krom rozpoutání celospolečenské diskuse nad umístěním části amerického protiraketového štítu v naší republice je ale hlavním cílem iniciativy NE základnám podnícení veřejného tlaku, který přiměje, na základě jistého množství podpisů, politickou reprezentaci k vyhlášení referenda. V současnosti to vypadá, že se nepodaří prvotní vstřícnou odpověď Spojeným státům zvrátit. Bude mít potom ještě referendum smysl?

RP: Zatím se domníváme, že ano. Iniciativa, či spíše její petiční akce, nyní vyjadřuje názor lidí. Stále docházejí další podpisy, stále narůstá pomyslný tlak. My nyní můžeme říci: Podívejte se, lidé tu ten radar nechtějí. A tento fakt přesahuje samotný význam referenda. Musíme také brát na zřetel vztah k motivům, který jsme nestačili ještě rozvinout. Protože v posledku je třeba se bavit rovněž o ústavnosti celého aktu. český právní řád nebyl vůbec připraven na to, že u nás bude nějaká cizí vojenská základna. Vše je formulováno tak, že se schvaluje pouze pobyt cizích vojsk, a z kontextu nepřímo vyplývá, že se jedná o dočasnou záležitost. Ona problematika je sice již rozpracována některými ústavními experty, napadá mne třeba profesor Pavlíček, ale není to domyšlené. Tímto směrem je třeba jít. Umístění radaru se dnes rozebírá za našimi zády technicky. Je ale otázka, zda získá legitimitu. Což třeba oddělovat. Zatím ji nemá. A sbírání podpisů pod referendum znamená odepírání této legitimity. V tom já vidím hlubší smysl celé iniciativy.

Rozumím-li vám dobře, bude podle vašeho názoru iniciativa užitečná, i když se vypsat referendu nepodaří.

RP: Já myslím, že ano, ale zatím je to jen můj osobní názor. Nad dalším vývojem nechci příliš spekulovat. Avšak v každém případě tu rozhodně vzniklo něco dostatečně silného, aby to žilo dál. A opět podle mého názoru si to nějakou trvalou podobu vynucuje, přičemž to nebudeme my, kdo bude něco vynucovat na druhých, nýbrž věc sama bude tlačit nás, abychom na ní pracovali. JM: Lidé se nesmějí bát organizovat. Do jisté míry už svůj strach překonali. My jsme připraveni jim pomáhat, aniž bychom si usurpovali právo rozhodovat. Chceme poskytovat asistenci. Ať si každý zájemce debatuje s lidmi ve svém okolí, ať pořádá větší diskuse, případně sbírá podpisy. V tom spočívá naše odpověď na otázku, jak zastavit radar. Jedině silné občanské hnutí vzniklé zdola může dnes výstavbě základny zabránit. Ať už dojde k referendu nebo ne.

Sociální demokracie si klade podmínku zakomponování systému do obranného deštníku NATO. Kdyby se toto podařilo, byť třeba formálně – uvědomme si, kterak je příslušné usnesení ze summitu v Rize vágní – jak byste se zachovali potom?

RP: Pro nás je klíčová otázka, zda-li Evropa vůbec takovýto deštník potřebuje. Jestli nám předkládané hrozby skutečně existují, k čemu to celé vlastně je. My ani tak nepociťujeme velikou potřebu zdůvodňovat, proč to nechceme – my bychom rádi slyšeli, proč to tu vlastně má být. Doposud nikdo nic uspokojivého v tomto smyslu neřekl. Z logiky věci tedy plyne, že pokud by nedošlo k vyjasnění, protestovali bychom dále. V rámci Severoatlantické aliance by se věc navíc stala zásadnější pro celou Evropu. Vždyť prosté rozšíření deštníku na starý kontinent znamená petrifikaci amerického vojenského velení v Evropě na úplně jiné úrovni než doposud. To je také důvod, proč zaznívá tolik kritických hlasů ze západní Evropy i k současnému projektu.

Za stávajících podmínek tak pro vás není jiná alternativa než referendum přípustná.

JM: V zásadě ne. Náš argument je prostý. Žádná politická strana neměla základnu ve svém volebním programu. Současná Poslanecká sněmovna ani Senát tak nemají mandát o celé záležitosti rozhodovat. Musejí rozhodnout lidé. Jak už přiblížil Rudolf Převrátil, výstavba americké radarové stanice se dotkne každého obyvatele české republiky, byť třeba nepřímo. Máme tu konkrétní kauzu, konkrétní otázku, na níž lze konkrétně odpovědět: ANO, NE. Pro referendum ideální situace.

Nicméně k tomu, aby bylo referendum vypsáno, je třeba schválit příslušný zákon. A tu je potřeba získat podporu poslanců jedné z koaličních stran. Myslíte, že je něco takového v rámci nynějšího rozložení politických sil možné?

JM: V současné vládě je jediná strana, která přichází v úvahu – Strana zelených. Jejich dosavadní postoj k referendu je pro nás největším zklamáním, už i proto, že spousta signatářů našich petic jim druhdy odevzdala svůj hlas s plnou důvěrou v jejich programové i ideo-politické zásady.

V ODS či KDU-čSL žádného konzervativce-patriota amerického typu nevidíte?

RP: Konzervativní senátoři v USA, kteří se občas brání přílišnému rozpínání své země do světa, uvažují politicky. Podle určité vlastní logiky rozebírají situaci. U nás vše nasvědčuje tomu, že ani ODS ani lidovci nejsou něčeho podobného schopni. V jejich případě ustupuje racio naprosté servilitě.

Petr Jedlička
Rozhovor vyšel v Literárních novinách 13/2007
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

O uskutečnění referenda nakonec rozhodnou zelení

Pod myšlenkou vypsat referendum o umístění části amerického protiraketového deštníku v české republice se podařilo iniciativě NE základnám spojit téměř pět desítek nejrůznějších občanských sdružení. Stala se tak jedním z největších protestních počinů v naší zemi od roku 1989. Zmocněnec petičního výboru iniciativy Rudolf Převrátil a tiskový mluvčí Jan Májíček nám přiblížili její začátky, úsilí i možné konce.

(Pokračování textu…)

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •