Osmý div světa

{mosimage}Když před nedávnem hlasovalo sto milionů lidí z celého světa o tom, co má být napříště považováno za nových sedm divů světa, česká daňová a sociální reforma se na žádném z předních míst neumístila. Respondenti všech kontinentů si asi nebyli jisti, jak se při hlasování v parlamentu zachová Melčák s Pohankou. Není jiný důvod, proč by reformu české koaliční vlády neumístili ještě před obří římskou arénu gladiátorů.

O tom, že nyní již přijatá reforma je zázrakem vskutku neobyčejným, svědčí její parametry, o kterých čeští vládní politici s takovou hrdostí referují. Na reformě prý vydělá zaručeně každý, od miliardářů až po lidi, kteří chodí do práce. Zároveň tato reforma umaže notný díl ze zadlužení veřejných financí. čím více na ní všichni vydělají, tím dříve bude státní dluh umazán. Slyšel kdy kdo něco kolosálnějšího?

Jak je tomu ve skutečnosti? Porovnejme horní příjmový decil s decilem dolním. Zjistíme tak, jaký je poměr příjmů desetiny nejbohatších lidí k příjmům desetiny těch nejchudších. Vidíme, že nůžky příjmové nerovnosti se v české republice po reformě rozevřou ještě mnohem výrazněji, než tomu bylo dosud. Nůžky mezi bohatými a chudými jsou u nás rozevřeny již nyní o poznání více než dejme tomu ve Francii. Reforma nás tak sice zase o něco vzdálí od Evropy, ale zato nás o krůček přiblíží k jiným sympatickým společnostem, kterým pracovně říkáme rozvojové země. Také v nich bohatí stále více bohatnou, zatímco chudí toho mají stále méně. Na první pohled se to nepozná. V běžných statistikách vydávaných respektovanými světovými organizacemi se totiž příjmy pro jistotu průměrují. O reálné situaci v těchto zemích to sice nic nevypovídá, je to tak však přehlednější.

Co udělá reforma s příjmy nejbohatších čechů? Jádrem této vrstvy je poměrně malá skupinka středních a velkých podnikatelů, doprovázená šesti až sedmi tisíci nejlépe placených zaměstnanců. Jejich zaměstnanecké příjmy se pohybují v rozmezí 150 000 Kč až více než milion měsíčně.

Hrstka bohatých podnikatelů vydělá na reformě zdaleka nejvíce. Dosud platili ze svých zisků přes třicet procent, nyní zaplatí pouze patnáct. Skupinka zaměstnanců, kteří měsíčně berou řekněme půl anebo jen čtvrt milionu, vydělá o něco méně. Protože v jejich případě se daň počítá ze superhrubé mzdy, nespadne jim o více než polovinu jako podnikatelům, ale pouze zhruba o třetinu. I tak to však u každého z nich dělá měsíčně desetitisíce.

Součástí horního decilu jsou ale i lidé, kteří pobírají v práci měsíčně osmdesát, sto či sto dvacet tisíc. Těch je v zemi zhruba padesát tisíc. Měsíčně uspoří na dani jenom něco kolem patnácti či dvaceti tisíc, je jich však hodně.

Bohužel se žádný moderátor v žádné diskusi ještě nikoho z politiků nezeptal, kolik miliard na daních ti z horního decilu ročně ušetří. A nezeptal se ani na to, kdo to za ně doplatí, jestliže zadlužení země má klesat.

Ti, kdo si z práce nosí nejméně, to asi nebudou. Jejich situace se o několik stokorun (u některých i o více než tisícikorunu) ročně zlepší. Pokud dokážou hospodařit tak, aby ani po zdražení neutratili více než dosud, na reformě vydělají.

Výpadek na daních od těch nejbohatších zaplatí především dvě skupiny lidí.

Jednou z nich jsou důchodci. Daně neplatí, takže jim neklesnou. Výdaje všeho druhu však právě u nich porostou nejstrměji. Premiér naší země prohlásil, že důchody se jim přece budou valorizovat. Bohužel neprozradil, z čeho, a neprozradil ani to, že valorizace, i když je automatická, není stoprocentní. Kdyby se podíval do příslušného předpisu, zjistil by, o kolik se u nás důchody ze zákona valorizují. Odtud by si mohl též spočítat, jakým tempem bude deklasování důchodců pokračovat. Proč by to ale dělal?

Druhou skupinou, která na reformě výrazně prodělá, jsou střední vrstvy. Podle premiéra sice již mají předplaceno, podle statistických údajů to však vypadá trochu jinak. Jejich odstup od těch neúspěšných je u nás výrazně menší než ve standardních demokraciích. Také v tomto ohledu se začínáme podobat spíše rozvojové zemi. Reforma naše střední vrstvy ještě více přimáčkne k těm pod nimi. A to bez ohledu na to, zda mají či nemají děti.

Na rozdíl od zemí vyspělých, jejichž sociální struktura mívá podobu souměrného jablka, se naše země ještě více bude podobat nazrálé hrušce. Bylo by skutečně osmým divem světa, kdyby si premiér a jeho kolegové z vlády byli schopni přiznat a národu sdělit, co v té naší neslavné hrušce vlastně nazrává.

Jan Keller
Autor je sociolog.
článek vyšel v týdeníku A2 36/2007
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •