{mosimage}Současný přístup bohatých států k politice globálního oteplování se zdá být jasný: miliony lidí jsou odsouzeny k záhubě.
V úsilí států z bohatší části světa o zmírnění globálních klimatických změn lze nalézt jeden společný prvek: lež. V poslední zprávě Mezivládního panelu o klimatických změnách se tento jev sice nezmiňuje. Stačí však trochu rozumět číslům a člověk po chvíli dojde k zvláštnímu zjištění: vlády užívají při přípravě příslušných kroků modely a statistiky, o jejichž pravdivosti musejí přinejlepším pochybovat.
Blairův kabinet v Británii, Evropská unie i Organizace spojených národů, ti všichni se snaží vzbudit dojem, že předcházejí nebezpečným klimatickým změnám. Ve skutečnosti je každá změna klimatu na jakékoliv úrovni někomu nebezpečná. O významu oněch tří slov však panuje mezinárodně sdílený konsensus: nebezpečná klimatická změna se rovná dva stupně oteplení nad úroveň předprůmyslové epochy. Takový pohyb teplot hrozí jak přímými dopady na člověka (může například urychlit tání arktického ledovce či způsobit zánik amazonského pralesa), tak i podnícením dalšího oteplování, jelikož příroda sama začíná při zvýšené teplotě vydávat větší množství skleníkových plynů.
Právě proto byl záměr předejít oteplování o více než dva stupně přijat otevřeně Spojenými národy a Evropskou unií a mlčky britskou, německou i švédskou vládou. Všichni dnes shodně tvrdí, že doufají ve vývoj, který takovýto nárůst znemožní. A všichni z nich zároveň vědí, že si vytyčili chybné cíle, založené na chybně uchopených vědeckých poznatcích. V obavě z politických důsledků se vyhnuli přizpůsobení kvót prokázaným skutečnostem.
Logika jevu je přitom jednoduchá. Nárůst světové teploty způsobuje zvýšená koncentrace skleníkových plynů v atmosféře. Její míra obvykle se vyjadřuje v přepočtu na množství oxidu uhličitého. Není to exaktní důkaz – nemůžeme říci, že určité nahromadění plynů povede přesně k takovému či onakému nárůstu teploty. Vědci však pojímají tento vztah tradičně v termínech pravděpodobnosti.
Studie, zveřejněná v minulém roce klimatologem Maltem Meinshausen, říká, že pokud dosáhne objem skleníkových plynů koncentrace 550 miliontin, dojde s třiašedesáti až devětadevadesáti procentní pravděpodobností ke zvýšení teploty, jež překročí hranici dvou stupňů. Při shluku 475 částeček CO2 na milion částeček vzduchu v atmosféře (ppm) klesne průměrná pravděpodobnost na čtyřiašedesát procent. Pouze za předpokladu, že se podaří udržet koncentraci pod hladinou 400 ppm, přetrvá jen malá pravděpodobnost (okolo osmadvaceti procent), že teplota kritickou hladinu překročí.
Zpráva Mezivládního panelu o klimatických změnách (IPCC) uvádí podobná čísla: koncentrace okolo 510 ppm dává třiatřiceti procentní naději, že se dvoustupňová hranice nepřesáhne. Koncentrace 590 ppm pak už jen šanci desetiprocentní. Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že stávající úroveň dosahuje dle údajů IPCC hodnoty 459 ppm, začneme závažnosti věci lépe rozumět – bezpečnou úroveň jsme již dávno překročili. Abychom se ubránili nebezpečným klimatickým změnám, musíme začít snižovat množství skleníkových plynů opravdu drasticky. čím dříve se tak stane, tím větší šanci na úspěch máme.
Žádná z vlád si ovšem podobný cíl nevytkla. Nejpřísnější normu stanovila Evropská unie, a to 550 ppm, což znamená téměř jistotu brzkého překročení. Britská vláda její kvótu v podstatě převzala. šalamounsky se jí však rozhodla uplatňovat pouze a jenom na výměšky CO2.
Připočteme-li další plyny způsobující skleníkový efekt, záhy se dostaneme na úroveň 666 ppm. Dle Sternovy zprávy z podzimu 2006 znamená tato koncentrace šedesáti až pětadevadesátiprocentní pravděpodobnost prolomení hranice tří stupňů. Závazek londýnské vlády nás tedy žene k jisté katastrofě.
Samy materiály Blairova kabinetu přitom tuto skutečnost potvrzují. Ministerstvo životního prostředí v roce 2003 konstatovalo, že „při stabilizaci množství CO2 na úrovni 550 ppm lze očekávat teplotní nárůst o dva až pět stupňů“. V březnu 2006 posléze připustilo, že „limit bližší hladině 450 ppm by byl k ustálení růstu teploty pod úrovní dvou stupňů vhodnější“. Dlouhodobý cíl vlády zůstal přesto doposud nezměněn.
Také Evropská unie se již několikrát sama usvědčila z užívání neadekvátních předpokladů. Například v roce 2005 konstatoval příslušný odbor v Komisi, že „k dosažení rozumné naděje na omezení růstu planetární teploty o méně než dva stupně je třeba udržovat množství CO2 pod závaznou kvótou 550 ppm“. Ani zde se však stanovená hranice nezměnila.
Představa, že jedinou politickou entitu, která je odhodlána zažité pořádky měnit, dnes v Británii zosobňuje Konzervativní strana, je pro mne coby levicového intelektuála poněkud rozpačitá. Naneštěstí má ovšem blízko ke skutečnosti. Poslední program toryů se hlásí k stabilizaci koncentrace všech skleníkových plynů na úrovni 400–450 ppm. Je ale ochoten David Cameron tento záměr skutečně realizovat?
Ve své knize Teplo (Heat) docházím na základě analyzovaných modelů k závěru, že jedinou prevencí před překročením dvoustupňové hranice může být snížení globálních emisí skleníkových plynů o šedesát procent na hlavu. Začít s redukcí je zároveň třeba ihned, abychom mohli v roce 2030 kýžených limitů dosáhnout. V britských poměrech vyskočí tento celosvětový průměr navíc na sedmaosmdesát procent. Blairova vláda přitom v dlouhodobém výhledu počítá se snížením pouze o šedesát procent, a to do roku 2050.
čísla však kalkulují jen se současným počtem obyvatel. Pakliže za stejnou dobu naroste zemská populace dle očekávání, to jest z šesti na devět miliard lidí, budeme nuceni snížit emise o dalších sedm procent celosvětově. V případě Británie tedy o celých jednadevadesát procent.
Vím, řečená čísla působí nerealisticky. Abychom ovšem zachránili miliony spoluobčanů, které jsou při současném posunu v znečištění de facto odsouzeny na smrt, musíme hranice uskutečnitelného poněkud posunout. Zpráva IPCC ukázala, že s klimatickými změnami nemožno již dále zacházet jako se závažnou záležitostí. Napříště se budou muset stát otázkou globálního přežití.
Je proto třeba okamžitě zahájit mezinárodní jednání s čínou, která se s velkou pravděpodobností stane v průběhu listopadu 2007 největším producentem skleníkových plynů na planetě. Musíme vypočíst, kolik bude stát dekarbonizace její rostoucí ekonomiky, a zjistit, kdo tato opatření zaplatí. Potřebujeme vyvinout velkou diplomatickou ofenzívu vůči Spojeným státům. Ale především je nutné dát najevo, že vnímáme boj s globálními klimatickými změnami vážně, a ustavit cíle tak, jak radí současná věda.
George Monbiot
Vyšlo v Literárních novinnách 2007/19
