Otevřený dopis Raskolnikova Stalinovi

Na krvavém kolotoči

„Staline, postavil jste mne ‚mimo zákon‘. Tímto činem se mi dostalo stejných
práv – přesněji stejného bezpráví – jako všem sovětským občanům, kteří pod vaší
nadvládou žijí mimo zákon,“ začal svůj dopis Raskolnikov. „Pokud jde o mne,
opětuji vaši lásku: vracím vám vstupenku do vámi vybudovaného carství
‚socialismu‘ a končím s vaším režimem. Váš ‚socialismus‘ zvítězil a pro jeho
budovatele zůstalo místo pouze za vězeňskou mříží.“

Když Raskolnikov tento dopis koncipoval (datován byl 17. srpna 1939), měl za
sebou rok pobytu ve Francii a zřejmě netušil, že před sebou má už jen pouhý
měsíc života. Od září 1934 byl sovětským velvyslancem v Bulharsku a v dubnu
1938 ho lidový komisariát zahraničních věcí – stejně jako v oněch týdnech a
měsících i desítky dalších sovětských diplomatů – vyzval, aby přijel do Moskvy.
S manželkou a dcerou sice Sofii opustili, ale do SSSR se nevrátili. Byl si
jist, že by ho čekalo to, co mnohé z jeho kolegů – vězení, inscenovaný proces,
dlouholetý trest nebo rozsudek smrti.

Po letech historici zdokumentovali, že v letech 1937–1939 padlo za oběť
Stalinovu velkému teroru nejméně 62 procent nejvyšších představitelů
Narkomindělu a dalších 14 procent zemřelo nebo přeběhlo. K první velké vlně
zatýkání došlo současně s veřejnými procesy v letech 1937–1938. Tak se
například i Raskolnikov v Pravdě mohl dočíst, že se náměstek lidového komisaře
zahraničí Sokolnikov objevil v procesu s Pjatakovem a Radkem a byl odsouzen k
10 letům vězení.

Jiný Litvinovův náměstek – zlomený Krestinskij – byl v březnu 1938 jedním z
obžalovaných při procesu s Bucharinem a Rakovským. „Doznal“, že v komisariátu
zahraničí naverboval velký počet stoupenců, a byl zastřelen společně s lidovým
komisařem zahraničního obchodu Rozengolcem. Právě po zatčení Krestinského v
červnu 1937 začala „očista“ komisariátu zahraničních věcí naplno.

„Zahájil jste novou etapu, která vejde do dějin naší revoluce jako ‚epocha
teroru‘,“ křičel na Stalinovu adresu z Paříže Raskolnikov. „Nikdo v Sovětském
svazu se necítí v bezpečí. Nikdo, když jde spát, neví, zda nebude do rána
zatčen. Pro nikoho není slitování. Vinný i nevinný, hrdina říjnové revoluce
nebo nepřítel revoluce, starý bolševik nebo nestraník, kolchozní rolník nebo
velvyslanec, lidový komisař nebo dělník, inteligent i maršál Sovětského svazu –
všichni jsou stejně vystaveni vašemu biči, všichni se točí na ďábelském krvavém
kolotoči.“

Dostal se na index

Později, už v pařížské emigraci, Raskolnikov ve svém deníku zaznamenal, jak byl
v roce 1936 při návštěvě kremelské jídelny překvapen nezvyklou zamlklostí
strávníků, vysokých funkcionářů. Báli se doslova i jen otevřít ústa. Zamlklý
byl ovšem v té době i samotný Raskolnikov. Jeho žena M. Canivézová líčí ve
vzpomínkách, že často, když se v noci probudila, vídala manžela, jak sedí
shrbený u rozhlasu a poslouchá zprávy o procesech.

„Pomocí špinavých podvrhů jste zinscenoval soudní procesy, které svou
absurdností překonávají obžaloby vám jistě dobře známé z učebnic v semináři –
středověké procesy s čarodějnicemi,“ napsal k tomu on sám v otevřeném dopise a
usvědčoval Stalina: „Sám víte, že Pjatakov neletěl do Osla, Maxim Gorkij že
zemřel přirozenou smrtí a Trockij nevykolejoval vlaky. Víte, že to všechno je
lež, a přesto našeptáváte svým nejbližším: Pomlouvejte, pomlouvejte, pomluva
vždycky zanechá nějakou stopu.“

Raskolnikov například věděl, že Pjatakov, který se při přelíčení „přiznal“, že
se v Norsku setkal s Trockým, byl ve skutečnosti v té době v Německu – a jak
píše Raskolnikovova žena – obědval ve společnosti, kde seděl i Raskolnikov.
Tehdy však ještě mlčel a trápil se. Že však přišla i na něj řada, pochopil o
několik měsíců později.

„Tak jako Hitler jste vzkřísil pálení knih,“ hřímal v otevřeném dopise. „Když
jsem byl velvyslancem v Bulharsku, na seznamu zakázané literatury určené k
spálení, který jsem dostal v roce 1937, byla i moje kniha historických
vzpomínek Kronštadt a Petrohrad v roce 1917. Vedle jmen mnohých sovětských
spisovatelů, publicistů a kritiků byla poznámka: Zničit všechny knihy, brožury
a fotografie.“

Hledejte beránka

Nevíme, zda Raskolnikov tušil, jaké „důkazy“ proti němu chystaly orgány NKVD –
že jako zplnomocněný představitel SSSR v Bulharsku přechovával dokumenty Trockého
– nicméně Stalinovi v otevřeném dopise napsal:

„Jak je vám známo, nikdy jsem nebyl trockistou. Naopak, v tisku i na
shromážděních jsem ideově bojoval s každou opozicí. Ani dnes nesouhlasím s
politickou pozicí Trockého, s jeho programem a taktikou. Přestože s Trockým
zásadně nesouhlasím, považuji ho za čestného revolucionáře. Nevěřím a nikdy
neuvěřím v jeho ‚paktování‘ se s Hitlerem nebo s Hessem. Jste kuchař,
připravující ostrá jídla, jež jsou pro normální lidský žaludek nestravitelná.“
V navazující pasáži Raskolnikov konstatoval, že po zúčtování s bývalými
trockisty, zinověvovci a bucharinovci přešel Stalin k likvidaci starých
bolševiků: „Zničil jste stranické i bezpartijní kádry, které vyrostly za
občanské války a které táhly na svých bedrech stavby prvních pětiletek.
Organizoval jste vraždění komsomolců. A to všechno děláte pod heslem boje s
‚trockistickobucharinovskými špiony‘.

Vládu ale nemáte ve svých rukou od včerejška. Kdo jmenoval tzv. nepřátele lidu
na klíčová místa státu, strany, armády, diplomacie? – Josif Stalin. Kdo
dosadil tzv. škůdce do všech pórů sovětského a stranického aparátu? – Josif Stalin.
Přečtěte si staré zápisy politbyra. Hemží se jmenováními a přesuny pouze
‚trockisticko-bucharinovských špionů‘, ‚škůdců‘ a ‚diversantů‘ – s podpisem J. Stalin.
Tohle všechno víte a tváříte se přitom jako důvěřivý naiva, kterého léta tahaly
za nos nějaké maskované karnevalové maškary.

‚Hledejte a naleznete obětní beránky‘, našeptáváte lidem patřícím k vašemu
nejbližšímu okolí a obtěžkáváte lapené oběti, odsouzené k popravě, svými
vlastními hříchy. Spoutal jste zemi příšerným strachem teroru. Ani odvážný
člověk si nedovolí vmést vám do tváře pravdu.

Vlny sebekritiky, bez ohledu na osoby, uctivě tichnou u podnoží vašeho trůnu.
Jste neomylný jako papež! Nikdy nechybujete! Ale sovětský lid ví velmi dobře,
že za všechno zodpovídáte vy, ‚kovář všeobecného štěstí‘.“

Rozvracíte armádu

„Kde jsou hrdinové říjnové revoluce? Kde je stará garda?“ ptá se na jiném místě
dopisu Raskolnikov. „Vy jste je postřílel, Staline. Zmrzačil a pošpinil jste
duše svých spolubojovníků. Ty, kteří jdou za vámi, jste přinutil s bolestí a
odporem kráčet tratolištěm krve vašich včerejších spolubojovníků a kamarádů.“

Ve lživých dějinách strany, napsaných pod jeho vedením, si Stalin slovy
Raskolnikova „přisvojil všechny hrdinské činy a zásluhy mrtvých, zabitých a
zostuzených lidí“. „Zničil jste Leninovu stranu,“ volal z Paříže někdejší
bolševik Raskolnikov, „a na jejich kostech jste vybudoval novou ‚stranu Lenina
a Stalina‘, která slouží jako pohodlná zástěrka vaší samovlády. Vytvořil jste
ji nikoli na základě společného programu a taktiky, ale na bezideovém základě
osobní lásky a věrnosti k vám. Znalost programu strany je pro její členy
nepovinná, ale povinná je zato každodenní tiskem posilovaná neutuchající láska
ke Stalinovi. Souhlas s programem strany je zaměněn vyznáním lásky ke
Stalinovi.“

Stejně nemilosrdný byl Raskolnikov i vůči Stalinově vojenské politice: „Na
prahu války rozvracíte Rudou armádu. Zavraždil jste nejtalentovanější velitele
v čele s vynikajícím maršálem Tuchačevským. Zlikvidoval jste hrdiny občanské
války, kteří přetvořili Rudou armádu podle poslední nejnovější vojenské
techniky a učinili ji tak neporazitelnou. Ve chvíli největšího vojenského
nebezpečí pokračujete v likvidaci velení, sboru středních i nižších velitelů.
Kde je maršál Bljucher? Kde je maršál Jegorov? Vy jste je uvěznil, Staline.“

Ve dnech, kdy do vypuknutí druhé světové války zbývaly pouhé dny – což
Raskolnikov samozřejmě nevěděl – adresoval Stalinovi i takovou výtku: „V době,
kdy hlavním objektem německo-japonské agrese je naše vlast, kdy logika boje za
mír si žádá otevřený vstup SSSR do mezinárodního bloku demokratických států a
co nejrychlejší uzavření vojenského a politického spojenectví s Anglií a
Francií – vy váháte, vyčkáváte a vychylujete se hned na tu a hned zas na onu
stranu jako kyvadlo mezi ‚osami‘.

Ve všech propočtech své zahraniční i vnitřní politiky nevycházíte z lásky k
vlasti, která je vám cizí, ale ze zvířecího strachu, že ztratíte osobní moc.
Vaše bezzásadová diktatura leží jako shnilé břevno v cestě naší země.“

Za co jsme bojovali, soudruzi?

Po odjezdu z Bulharska žil Raskolnikov i s rodinou v Paříži, odkud psal dopisy
Stalinovi a Litvinovovi. Oddaloval návrat domů a „zdržování“ za hranicemi
zdůvodňoval různými formálními příčinami. Žádal přitom, aby mu nebylo odňato
sovětské občanství.

Marně. Nejdříve byl v létě 1939 zbaven diplomatické funkce a vyloučen ze
strany, potom označen za „nepřítele lidu“ a 20. července 1939 vydal TASS
zprávu, že Raskolnikov byl rozhodnutím Vrchního soudu – tak jako jiní emigranti
– postaven mimo zákon a zbaven sovětského občanství.

Reakcí Raskolnikova bylo prohlášení Jak jsem se stal nepřítelem lidu uveřejněné
ve francouzském tisku a krátce před smrtí předal redakci listu Novaja Rossija
text Otevřeného dopisu Stalinovi.

„Kde je nejlepší konstruktér sovětských letadel Tupolev? ptal se v jeho závěru.
„Neslitoval jste se ani nad ním, Staline. Není oblasti, není oboru, kde by bylo
možné v klidu se zabývat prací, kterou má člověk rád. Skvělý režisér a slavný
umělec Vsevolod Mejerchold se politikou nezabýval. Ale vy jste dal zatknout i
Mejercholda, Staline!

Při našem nedostatku kádrů se zvlášť cení každý inteligentní a zkušený
diplomat, ale vy jste přilákal do Moskvy téměř všechny sovětské velvyslance a
zlikvidoval jste jednoho po druhém. Rozvrátil jste do základů celý aparát
lidového komisariátu zahraničních věcí. Ničíte všude zlatý fond země, její
mladou směnu – zlikvidoval jste v rozkvětu sil talentované a perspektivní
diplomaty.“

A dělnická třída? „Nesla s obětavým hrdinstvím břemeno usilovné práce,
podvýživy, hladu, ubohé mzdy, bytové tísně a nedostatku základního zboží,“ psal
Raskolnikov. „Věřila, že ji vedete k socialismu, ale vy jste zklamal její
důvěru. Věřila, že vítězstvím socialismu v naší zemi se uskuteční touha
osvícených hlav lidstva o velikém lidském bratrství. Zbavil jste nás této
naděje: oznámil jste, že socialismus už je vybudovaný. A sovětští dělníci se
nechápavě ptají jeden druhého: jestli tohle je socialismus, tak za co jsme
bojovali, soudruzi?“

Až po čtvrtstoletí

Fjodor Raskolnikov zemřel po těžké nemoci 12. září 1939 ve francouzské Nice.
Novaja Rossija splnila jeho prosbu a Otevřený dopis Stalinovi otiskla až po
jeho skonu, 1. října 1939.

„Vaše šílené bakchanálie nemohou trvat dlouho,“ začínal poslední odstavec
dopisu. „Seznam vašich zločinů je nekonečný! Nekonečná je řada vašich obětí!
Sovětský lid vás dříve či později posadí na lavici obžalovaných jako zrádce
socialismu a revoluce, jako hlavního škůdce, skutečného nepřítele lidu,
organizátora hladu a podvodných soudních procesů.“

To však už začala druhá světová válka, a tak dopis uveřejnil pouze zmíněný
ruský emigrantský tisk. I když byl Raskolnikov za vlády Nikity Chruščova v roce
1963 rehabilitován, jeho Otevřený dopis Stalinovi byl v Sovětském svazu
zveřejněn až o čtvrt století později – v době glasnosti za Michaila Gorbačova.