Paroubek je někdo jiný

{mosimage} Bezideovost. To je vlastnost společná všem předsedům současných parlamentních stran, a tedy i vlastnost vedoucí k úspěchu. Nejen tento list ale od levice očekává právem víc. S vědomím toho, že společenská změna přichází častěji zleva, je od levice právem nárokováno víc než úspěch ve volbách.

Levice obrozuje krnící myšlení spokojených, zajišťuje společenský kvas, rodí nové, žene vpřed, myslí. Jiří Paroubek je vůdce levice do volební kampaně nepostradatelný. Byl by i skvělým premiérem této země v historických dobách národní nesnáze, například za války. Mír a období mezi volbami vyžadují ale jiného vůdce. Méně křeče, více lehkosti a vzletu. Když tak na jedné straně mezi nejčastější výtky na jeho adresu patří, že se chová jako buldozer, diktátor nebo populista, a pokud mezi nejčastější naděje s ním spojované jsou ty, že bude vizionářský vůdce levice, intelektuál a kritik kapitalismu, míjí se kritika i touha svým účinkem. Vychází z nesprávného hodnocení jeho osobnosti.

Literární noviny pořídily s Jiřím Paroubkem mimořádně zajímavý rozhovor, ze kterého pro sebe nic nevyvodily. Ukázalo se, že sleduje béčkové thrillery, u nichž si odpočine a druhý den neví, o čem byly, kulturu nepovažuje za problém obyčejných lidí a svým obdivem k superstar Jiřímu Krampolovi, Karlu Gottovi nebo Jiřině Bohdalové vylučuje jakoukoli možnost své nápravy. Zcela v souladu s masovými potřebami své strany miluje nikoli Elfriede Jelinekovou nebo Harryho Pintera, ale estrádu a kolotoče, kde se podává ostravská klobása a ubrus je politý borovičkou. Sociálním demokratem je více svým vzezřením, svou upocenou tváří a zpomalenou panímámou, než plamenným zrakem sociálního revolucionáře. V souvislosti s ním je dokonce možné uvažovat o sociálním konzervativismu, snaze zdržovat vše nové, aby nedošlo na reformy dosaženého sociálního statu quo. Není důvod pociťovat při slově reforma lehké vzrušení na prsou, aby bylo jasné, že z environmentálního hlediska reformy nutné jsou. Je právě důsledkem sociálního konzervativismu české sociální demokracie, že je toto slovo spojeno s pravicovými stranami. Reforma, nástroj změny, je přitom levicové slovo. Jiří Paroubek se ale bojí. Jak ukazuje rozhovor dále, není ani kritikem kapitalismu, a to ani opatrným. Demokracie je podle něj možná jen tam, kde je tržní ekonomika. Znovu a znovu se přitom ukazuje, že jedno s druhým souvisí jen volně, ale často i to, že jsou zájmy obojího protichůdné. Například svoboda slova je v přímém rozporu se svobodou podnikání takřka neustále, jak dokládá nejen tendence českých médií ke koncentraci vlastnictví mající za důsledek omezování plurality názoru. Tezi o Paroubkovi jako silném vůdci v těžkých dobách podporuje jeho reflexe zásahu na loňském CzechTeku. I zpětně zmlácení bavících se spoluobčanů označil za špatné z horších řešení. Neuvědomuje si ani dodatečně, že obrněné transportéry a pendreky jsou nástroje příslušné výjimečnému stavu, ne letní zábavě uprostřed lesů. Václava Klause nevidí „jako člověka necitlivého k sociálním potřebám širokých vrstev“, a jeho kupónový podvod mu nevyčítá se zdůvodněním, že by se Klaus přece nikdy nemohl vrátit, když by jeho činy v počátku devadesátých let nebyly společností široce přijaty. Determinismem tak omlouvá neúspěch oprávněné snahy čSSD návratu zabránit. Pravicová média vidí v Jiřím Paroubkovi oprávněně hrozbu, protože to není slabý ani neschopný otloukánek, kterého vyřadí nějakým Kubicem. Navzdory přání Literárních novin není ale možným nositelem společenské změny. Je to silný protivník, jakého pravice potřebovala, aby si ze sociální demokracie přestala dělat srandu, proto ho démonizuje. Jiří Paroubek je od ponožek až po dekorativní pihu pragmatikem. Je možné mu to vyčítat, je však především nutno mu to přiznat. Předseda čSSD není moudrý, jak se snaží naznačit titulek citovaného rozhovoru, ale jen chytrý, jak ukazuje svými odpověďmi. Vše dělá tak, aby to bylo „nejvhodnější pro nás a koneckonců i pro stát“, kde „my“ znamená sociální demokracii a „koneckonců“ jsou občané. Obdivuje úspěšné, i krvavě úspěšné. „Václav Klaus se prosadil na trhu, získal podporu médií i společenských elit.“ Jiří Čunek „nebyl zvolen proto, že je antiromský, ale proto, že je schopným komunálním politikem.“ říká nepřímo: kdybych mohl, dělal bych to, pánové, také tak, a že jsem razantnější, dotáhnul bych vaše postupy k dokonalosti. Kdo tedy je Jiří Paroubek podle sebe sama? S komunisty spolupracuje, protože tím posiluje pozici čSSD, ne aby je reformoval, to by mu mohlo uškodit, neboť by si vytvořil přijatelného soupeře na levici. účtenky řemeslníčkům, jak Paroubek praví, zavedla čSSD myslím proto, aby zamezila daňovým únikům. Že je tím ztratila jako voliče, je pochopitelné a poctivé. Jiří Paroubek to tak ale nevidí: „To byla politická hloupost,“ přizná jedinkrát za celý rozhovor chybu. Nejlépe se však Paroubek ukazuje při otázkách po jeho názoru na změnu volebního systému. Jak se k ní postavíte? Zněla otázka. „řekl bych, že pragmaticky,“ na to on. Budete tedy prosazovat i většinový systém s hranicí patnáct procent pro vstup do Sněmovny? Byla další. „To ne, ale samozřejmě by to bylo dvanáct až třináct procent.“

Povolební situace neměla z nejrůznějších důvodů řešení čestná, jen řešení politická. Vytýkat tak trojkoaliční vládě, že je od počátku postavená na korupci, není právě spravedlivé. Poslanci Miloš Melčák a Michal Pohanka mohli, ale nemuseli být koupeni. Kdyby bylo sestavování vlády na Paroubkovi, jsem přesvědčen, že by opoziční poslance koupil. Zároveň si ale umím představit celou řadu situací, při nichž bych jako poslanec za Stranu zelených, jíž jsem členem, svému svědomí dostál spíše podporou vlády, v níž by zelení neseděli.

Jednoznačnou převahu v Literárních novinách nabyl názor, že trojkoaliční vláda ODS, lidovců a zelených je i přes to, že ji podporují také mnozí méně ostražití přátelé redakce, vládou protiobčanskou. Tento názor se domnívá, že je platný právě proto, že je platný. Nestačí mu ujištění Jiřího Paroubka o převažujícím pragmatismu v jeho uvažování, jeho návrhy na utvoření skryté velké koalice ODS-čSSD-lidovců, jeho opakované nabídky na přeměnu volební systému na většinový tvorbou dvojnásobného počtu volebních krajů, nestačí mu dokonce ani jeho záměr umožnit opakovanou volbu Václava Klause prezidentem republiky, což jsou všechno náměty sto a jedenkrát, a právem, v listu kritizované. To všechno nemůže předseda čSSD myslet vážně, protože je předseda čSSD. Zato: i když Mirek Topolánek vzdoruje Hradu a jeho pražské korupční skupině protokolárně, programově i personálně, je za tím pro Literární noviny kal a úskok. Všecko špatné od trojkoalice je dvojnásob zlé, všecko dobré je nepravděpodobné. Názor, vyznačující se mohutnou jednostrannou skepsí pro variantu, která má velkou šanci na realizaci, je užitečný, ale bývá nepozorný. často mu, an počítá berany, utečou pod rukama Achájci krásných holení. Jeho výhodou je, že má nakonec vždycky pravdu: pravda se buď ukázala nebo šlo o výjimku potvrzující pravidlo. Skepse to má vždy snazší.

Matěj Stropnický,
vyšlo v Literárních novinách 12.února 2007

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •